Poslední výkřik. A jde se spát. Jsme blázni. A ozónová díra se samým úžasem zavřela. Jen tak. Ta, co věří na nesmysly.

Dnešek byl krásný. Poslední dny jsou vůbec nějak moc krásné. Nevím. Dokonalé odpoledne s mou ještě dokonalejší slečnou. Cesta do jednoty na zmrzku a lízátka, pak u nás na balkóně a nakonec na zahradě, s vodnicí, ha! Nanukáč sežraný celý! Jsme zmrzlinové víly s odporem k rajčatům. Probrání detailů. Intimních. Cizích. Spousta smíchu. Další chlap z realitky. POMOC! A neměl rád psy. Cesta i s bratrem, podívat se na dům. Hmm. Moje očividné nadšení, ale já se přes to dostanu! Magnólie a hustý (kapr) chlap s hlubokým hlasem. Tažný lana, pravý čas, co ty kokos? Fanfáry. Tramtadadááá! A magnólie, samozřejmě! Skvělý den. Teď jsem naprosto připravená. Už se můžu stát obětí rituální vraždy, části mého těla můžou být pohřbeny na různých místech v hlavním městě a japonští turisté můžou být vyděšeni mou rukou či nohou plovoucí ve Vltavě! Jestli jste mi až do dneška nikdy nic nezáviděli, tak teď je ten správný okamžik. Chystám se stát na tři(?) dny Pražačkou. Od zítřka. Tudududum. Největší introvert n

Dnešek byl hezký den. Minimálně stejně usměvavý jako ten ostatní. Asi nejdéle trvající dobrá nálada všech dob, zvláštní. Další nejčastější otázkou kromě té "Kdy vůbec maturuješ?" je teď "Proč se směješ?" Mám chuť se usmívat, koukat z okna a cítit se fajn. Jen tak. Jen tak? Opravdu jsem nešla na angličtinu první hodinu, ale vstávala jsem normálně a v posteli jsem si ještě opakovala zsv. Hlavní výhrou byla cesta do školy s NKS, i když s vetřelcem, ale nevadí. Zase jednou jsme moc nepouštěly ke slovu nikoho než sebe.  Pak zsv a týjo, do teď nechápu. To bude čistý průstřel. Kdybych nešla kvůli toho spát zase až někdy kolem jedné! Ale jako? Dobro a zlo u Schellera, aha. Možná dvě otázky se sedmi, tak ať je to aspoň čtyřka! nemámlítatvesnech,úsměv A pak už jen 4 hodiny nudy. Vlastně ne, přeháním. Začala jsem vymýšlet text písničky na poslední zvonění a když se ke mně přidaly ještě holky, byl to mazec. Až se nám z té melodie pak chtělo zvracet. Jsem pyšná na ten refrén, kt

Ááá krát milion, protože mám chuť křičet a nepřestat, dokud mi nevypadnou hlasivky z krku, fuj; dnešní trénink docela zoufalství, to už pak ani nejde snažit se chovat profesionálně, přerůstá nám to přes hlavu, ale to už asi tak od září, jenže já to s maturitou, fuj, prostě nemůžu nijak zkombinovat, nejde to; ale aspoň jsem se pokochala borderkou krásně skákající na large a zavzpomínala na ty časy, kdy tohle umělo moje důchodcovské desetileté tele, to byla krásná doba, naše věčné tréninky, já po pár sekvencích úplně mrtvá, on stále akční a stále v tunelu, achjo; teď si dá pár sekvencí na nízkých překážkách a je úplně mrtvý on; já sice za chvilku taky, ale z těch ostatních lidí, pořád někomu říkat, co mají dělat, kam mají jít, jak to mají dělat a snažit se přeřvat štěkající smečku, no krása; byla bych špatná učitelka a byla bych záminkou k další střelbě ve školách, fakt jo; snědla jsem (nechalasirozpustitpodjazykem) nějakou tabletku pro zvýšení psychické a fyzické kondice, takže dneska v

Dneska je neuvěřitelně fajn den. Takových víc a klidně ještě lepších, zvládnu to!  Vyspala jsem se skvěle. A příjemné usínání, dobrý pocit tak nějak ze všeho, budíček až ráno, jo! Z rádia začala hrát Peha a asi tak poprvé v životě jsem měla dobrou náladu hned po probuzení. Jindy jsem ráno děsně protivná, ale dneska bylo všechno lepší. Dokonce jsem si zpívala! Celou dobu, dokud jsem nezabouchla dveře od domu. Nepoznávala jsem se! Smích. Cesta do školy s mou slečnou dokonalou. Konečně jsem někomu mohla říct všechno, všechno, všechno. Včetně detailů. Každou myšlenku, každý pocit, každý postřeh. Ach.  Závislost na Chupa Chups lízátkách se na pár týdnů ztratila, ale v obchodě doplnili zásoby, takže v tom zase lítám. Dneska jen dvě! A ano, probudila jsem se v očekávané hippies náladě. V tak moc hippies jako už dlouho ne. Takže konečně došlo na moje nové GRANKO šaty ala 60. léta. A miluju je. MILUJU. A nejen já, ale dalších milion lidí. Všichni ti, co mi je dneska pochválili. Všichni řidiči,

To není únava, to je stav absolutního vyčerpání. Dojezd. Tohle je vážně na doraz. A nemám na to, prostě ne. Včerejší qip dávka pro moje milovaná záda (nejen pro ně, of course) až faktnevímdokdy. Padám do postele před druhou. Odepisuju na pár smsek a zavírám oči u matiky. Limity, nekonečné geometrické řady a matematická indukce. Nechápu nic. Házím sešit z postele dolů a zhasínám. A teď nemám tušení, jestli to byli zas ti butterflies, nebo nervozita, záchvat paniky, strach nebo nějaká jiná změť myšlenek, ale organismus nechtěl vypnout. Poslední pohled na mobil byl o půl třetí. Pak už jen pravidelné trhavé probuzení co hodinu a žádné konkrétní sny, jen nepříjemný pocit v žaludku. Před šestou budík. Aha. Tak jedem a zkusme si fungovat po třech a půl hodinách dost blbého spánku. (Potřebuju minimálně šest! V lepším případě osm. A v pohádce deset a více...) Cesta do školy s Klusem ale byla fajn. Měla jsem pocit, že je venku snad tepleji než doma, chtěla jsem HNED sdílet ty příjemné pocity s n

Tak jo, možná jsem jednoduše moc nudná na to, abych měla právo psát. Veřejně a úplně klidně, před vámi, před všemi. Neposkytnu vám žádnou hlubokou myšlenku, nic k přemýšlení. Nejsem ani dost vtipná a ironická. Nepřinesu světu nic nového. Prostě přečíst, povzdechnout nad trapným obsahem a do sběru. Recyklace a pojďme doufat, že v příštím životě je pro ten odpad připraven nějaký vyšší smysl, protože tohle bylo hodně zoufalé. Začínám mít sklony omlouvat se i za funkčnost mých plic! Promiňte, že dýchám, odpustíte mi?! Já jsem nic z toho neplánovala, ale teď to tak prostě je a docela se mi to líbí, takže se mi nechce utíkat pryč. Ale nemám zájem o válku nebo co tohle vlastně má být, klidně uhnu z cesty a nechám to všechno jít dál bez mé přítomnosti, já se bít nebudu. A nemám na to ani nárok, já jsem navíc a asi jsem neměla být, takže pardon.  Připadám si hloupě navzdory tomu, že si myslím, že nemám důvod. Možná bych měla mlčet a nehledat se a dělat, že to je všechno moje další iluze. A třeb

Docela hezkej pocit. Že jsem třeba z docela obyčejné a plnohodnotné (?) úsečky udělala trojúhelník. Proč ne. Jo. I Budha by mi mohl tenhle momentální stav závidět. Teď už můžu umřít! A hodil by se úsměv. Mám se skvěle.

Bez snahy vrátit úder (nevhodné slovo, takže obrazně). Protože tohle byl zásah, potopena. Se zamotanou hlavou. Tisknu víčka k sobě, ale bojím se, že se probudím. Ne, to učení mi stále nejde. Když zrovna nemyslím na _______  a _______ a _______  (doplňte si), představuju si, jak z knížek vytrhávám listy, muchlám je do kuliček, pak půl hodiny hypnotizuju sirky a hledám odvahu se jich dotknout (celoživotní strach z ohně), ale nakonec fjuuuuu a tisíce otázek hoří. Chci Kluse, les, psa a fantazii. Chci se vdávat a připadat si krásně. (mamčiny a babiččiny svatební fotky) Chci reálné důvody pro butterflies. Nejdřív ale fyzika. (a teď jste měli slyšet ten povzdech) "Tobě zřejmě ještě nedošlo, jak je to s tebou vážný..." Na snídani vanilkovej jogurt a hroznový víno. A teď si o sobě fakt hodně myslim. Krásný den všem, děti. KILLi -chybím ti?- sedmsedmšesttřidevětsedmnulasedmčtyři /Celkový čas 3 hod 47 min, vzdálenost 327 km, cena 403 Kč./ A ještě... Zabíjíš mě, víš to? Ty a ta kytka, c

"We'll see the stars that shine so bright The sky was made for us tonight..." Je 9:14 a já už jsem vzhůru. Neuvěřitelné. Dneska totiž ty tisíce testových otázek nezničí mě, dneska já zničím je. Snídaně byla dokonalá. Je 9:15 a odhodlání zmenšilo asi o 10%.  To nic. Včerejší zmizení se psem a sluchátky a Klusem bylo nádherné. Dvě hodiny v lese a miliony pocitů. Sem tam (sem tam...?) i butterflies. Nekonečné toulání. Snad se to líbilo converskám stejně jako mně. Dneska znovu. Usnula jsem někdy během kriminálky. Ordinaci jsem viděla do konce, nebojte. Stejně už je to trapas a dívám se na to jen kvůli těm chlapům. Bez mozku, ale co. Dokud nepromluví, jsou sexy! A když promluví, tak se zase aspoň zasměju.  Reklama s Romanem Šebrle. Probuzení kolem osmý. Vstala jsem a cestou z koupelny jsem vyběhla ven na zahradu. Bosky a v pyžamu. V tričku s Mickey Mousem. S blonďatými vlasy -všude- kolem. Stála jsem tam, rozhlížela se, dýchala ten nejlepší vzduch, užívala si sluníčko a připad

Vím, že jsem měla být až do neděle nepřítomná, ale tohle nejde jinak. Já se potřebuju nějakým způsobem realizovat. Křičet do světa. Nutit vám svoje MYŠlenky. Potřebuju utéct od 1700 biologických otázek. Včera jsem řídila. Milion vykřičníků, děti. Protože tentokrát vyjímečně nemyslím osmičkování na parkovišti. Já jsem řídila jako velká holka. Asi 30km v kuse. Nádhera!!! Jak jsem to krosila tou stovkou po skoro prázdné cestě, to bylo... Ach!!! Jak jsem předjela ten kamion (uvnitř sice hysterie, ale dokázala jsem to!)!!! Jak mi ani jednou nezasmrděla spojka! Jak jsem si připadala jako děsný pirát, když jsem jela osmdesát, a pak jsem zjistila, že tam je padesátka. To, jak jsem odbočovala na čtverku, to je jiná kapitola. Jsem nadšená, nadšená. Já řídím. Myslím, že za to může ta motivace. A celou dobu mi v hlavě zněl Tomáš Klus. Večer jsem usnula hrozně brzo. Takřka uprostřed rozhovoru a nevypnula jsem si ani zvuky, ani budík. přesto o příchozí esemesce ani zvonícím budíku nemám ponětí. Nasp

Uklidněná. . . . . . . . Psaní takových článků by mělo být trestné. . . . . . . . -trestný- Smát se mým neovladatelným výkyvům. 

Zase tam prší. Stoupnout si do toho deště a cítit ty chladné kapky a dýchat. --- Titulky dozní a jsou tu zas ty sklony, kdy toužíš po důvodech pátrat v kalhotkách. Tajně si lítáš svým světem bez meruněk, líbaš se se Shakespearem po tmě na chodbách. --- Až do neděle jsem pouze mobilní. --- Berušky ve vlasech, nevinný pohled, lízátko v puse! --- Už mám dávno spát. -zhýčkaná, killinkovitá- --- Co tu hledáš? Neděli? :D

A ta smějící se nálada mě neopouští, heheč!!! Tak děti, já vím, že už je to asi miliontý článek za víkend, ale buďte rádi za tuhle produktivitu, protože v pondělí ani v úterý asi napsat nestihnu a ve středu odjíždím a do neděle nebude nic!  A vám ještě bude smutno, však počkejte... Proč je slečna hvězda? Protože dneska řídila. A myslím to doopravdy!  Po pěti měsících jsem seděla za volantem a od té doby, co mám řidičák, to bylo poprvé, co jsem nebrečela. Maminčino auto je kouzelné. Naprosto. Dobře, asi tři marné pokusy na parkovišti o vycouvání a jako vůbec. Cuk, cuk, dopr*ele. Ale pak jsem se prostě zaposlouchala a opravdu. Já to slyším! Slyším, kdy mám začít přidávat plyn, když pouším spojku! Cítím ten záběr! Úplně přesně jako v autoškole! Ten pocit byl nádherný. Takže jsem si to krosila po parkovišti a připadala si jako největší borka. Mám video, takže až se mi bude chtít, hodím to na youtube a vy budete koukat a tleskat a tak. Protože na mě je to maximální úspěch. Asi jsem z toho v

Jako neděle a šest lidí online? O co se tu snažíte? Včera/dneska jsem usnula až kolem čtvrté. A to je hodně za mým limitem, že. Dokonce jsem uvažovala, že bych třeba ani nešla spát. Ale neměla jsem se už jaksi čím zabavit a učit se mi nechtělo. To se mi nechce ani teď, tak čekám, kdy to přijde, abych mohla sáhnout po češtině. Takže jsem se dívala na pořad Volejte Věštce s tím, že u toho usnu. Jenže u toho se, děti, nedá usnout. Uznávám, že jsem včera byla v neuvěřitelné náladě a smála jsem se všemu kromě kaprům, takže to možná nebude tak objektivní tvrzení, ale byla to neskutečná...chacha, hledám vhodné slovo... legrace (jedna z těch slabších vět, vím to). Určitě to souvisí s tím, jak jsem byla naladěná na nějaké úžasné frekvenci, ale kdybyste tu dámu s kartami v ruce slyšeli, jak ty klienty oslovuje miláčku, tak byste taky nevydrželi. -doufám- "Vy máte dítě, že?" -"Nemám." "Tak ho mít budete!" V životě nepochopím, co za existence tam telefonují. Nejlepší

A teď aby šla hodná holka po těch indoor fotkách a vodítkách a litých kolech a rumových andělech v jednotném čísle a kaprech v medu spát a ještě se u toho styděla. S kačerem. No jako? :-) -po dlouhé době smajlík na blogu- šílená* Ale hlavně, že jsi mi říkal, že jde skrz to něco vidět! :D  drzá* /vůbec, samozřejmě/ Stejně mě zavřou, protože jsem horší než všichni slídilové dohromady. :D Mrkvové sny. Tádydádydááááááá. Proč se divit zastavenému mozku? :D KRÁSNĚ. 

Protože jsem neměla žádné plány na večer, skončila jsem u televizních Andělů. Za což jsem ráda, protože předávání cen Anděl už sleduju pár let pravidelně a... mám smysl pro tradice, nojo! Začátek s minutou ticha.  A pak vystoupení Nightwork, které mám hrozně ráda. Takže první dojem rozhodně pozitivní. Když ale na pódium přišla moderátorka celého večera Tereza Pergnerová a všechny kladné pocity zmizely rychleji než já večer z QIPu. Nemůžu ji vystát. To její chování, její vyjadřování, působí na mě hrozně afektovaně a vůbec. Ani to, že se asi stokrát za večer převlíkla, jí nepomohlo. Ale tak zase je blond, takže budiž jí odpuštěno. První kategorie byla zpěvák roku. Nominováni byli Petr Kolář, Tomáš Klus a Jarek Nohavica. Fajn! První zpíval Kolář, kterého mám z té trojice nejmíň ráda. Ale jak začal svůj hit Ještě že tě lásko mám, tak se ve mně zas probudily všechny romantické buňky a butterflies byli v sedmém nebi. Nádhera. Chtěla bych to mít s kým sdílet, víte. A potom přišel Tomáš Klus.

"It's not about winning  It's all about playing the game!"  Úplně jsem na olympijský článek zapomněla! Takže sice s několikaměsíčním zpožděním, ale přichází. Dneska se mi to docela hodí, protože není nic, o čem bych psala. Je krásné počasí, ale tak zkuste si napsat článek o hezkém počasí, žejo. Plus klasické maturitní povinnosti, ale to už je docela (chacha) unavné. Takže proč odmítat takové jemné "zpátky do minulosti"? Jsem učebnicový příklad nesportovně založeného člověka. Jsem učebnicový příklad člověka s nezměrným odporem ke sportu.  Pokud mi dáte na výběr deset sportů a jako jedenáctou možnost válení se v posteli, VŽDYCKY si vyberu postel. Jsem proti jízdě na kole (vlastně už kolo asi pár let ani nemám), nemám ráda bowling, neumím střílet ze vzduchovky, míčové hry jsou největší noční můrou, nevyhledávám turistiku. Vemte mě na výstavu, do kina, na koncert, na procházku (tzn. do 2 km a se slibem, že dostanu zmrzlinu), ale hlavě po mě nechtějte, ať jdu hrá

Jeden z těch nepříjemně bezvýznamných dnů. Proč nejsem nechutně velký optimista, který zveličuje ty pozitivní věci? Komáři a velbloudi. Vůbec jsem ráno nezaspala! Projevilo se usnutí až po magické půl jedné ráno. Jak usnu do půl jedné, je to dobré, vstanu tak akorát. Ale jak usnu později, jsem jasná. Přijde vám to snad pobaveníhodné? Prostě jen potřebuju pár pořádných hodin. A pod tři hodiny vůbec celkově nefunguju, tohle je minimum. To už radši jet nonstop.  Představa dvou školních dnů bez spánku a smích.  Každopádně QIPácká kytka zčervenala včas (po nátlaku na mou maličkost), ale když jsem si pustila televizi k usnutí (skvěle se mi u ní usíná, výborná kvalita a ten samasevypnu režim je perfektní), tak zrovna začal Sex ve městě. A u toho je usnutí nemožné. Aspoň jsem udělala radost butterfliesům. Bohužel se nedočkáte žádné další laciné zápletky s omluvenkou, protože jsem se do školy opět svezla autem a přišla včas. Tentokrát mě vezla mum, svým novým (resp. bazarovým)  autem . Vůbec js

Spadla jsem z nebe, tak na mě nesahejte, prosím. Už mě to všechno zase nebaví. Ten déšť, mokré vlasy, totálně promočené boty. Bahno a mokří psi. Padání do kaluží (nemehlo). Bezvýznamné učení se, milion maturitních otázek, málo času, jeden velký permanentní stres. Nebo spíše STRES. Chaos ve všem. V pokoji, v pocitech, v myšlenkách. A né že by se to zlepšovalo. To, jak vidím věci, které nejsou. Jak přemýšlím a idealizuju. Jak jsem vlastně absolutně neschopná ve všech směrech. Jak nikdy neudělám první krok a nehodlám to měnit. Nikdy se to nevyplatilo. Jak je každou chvilku něco jinak a já jsem z toho doopravdicky zmatená. Rozladěná. V jednu chvíli lítám a stoupám a dotýkám se špičky prstů nějakých neznámých souhvězdí a za několik hodin se zavrtávám k zemskému jádru a hraju si na krtka. Jsem jednoduše hloupá. A Zkuste tvrdit, že to není barvou vlasů! Protože je! Protože brunetky mají v životě všechno jednodušší.  Promluvila zhrzená blondýnka, jejíž barva vlasů teď sice chytá myší odstín, a

Dneska není můj nejlepší den, co se humoru týče.  Kdybych věděla, že po abrakadabra zmizení z qipu na povel skončím ještě tady, tak... nevím co. Všechny věty nemusí být dokončeny, že? A to, že jsem šla včera spát v devět, neznamená, že dneska musím zas. Což nepůjdu (klidně si zkontrolujte čas zveřejnění článku, vy pochybovači), protože na mě čeká koupelna, nekonečný fight mezi mými vlasy a meruňkovým kondicionérem a francouzština (tu hloupou narážku na dvojsmysly už znáte i pozpátku, že?). Meruňky jsou mým zvláštním symbolem erotična. (Prozrazeno!) Kdybyste potkali slečnu, které padá roztažený deštník na zem, protože se ho snaží zachytit jinak než rukama, kterýma rozmotává sluchátka, a která skáče přes kaluže, protože je jí líto už tak dost mokrých conversek, tak ji oslovte Kláro. Zaručeně to jsem totiž já. Červená bunda. (Dnešní cesta ze školy.) Dnes nemám chuť ani mluvit ani mlčet, protože jsem už mluvila (přenesený význam) docela dost a po dlouhé době mi u toho bylo fajn. Kéž by mi

Tři hodiny ve škole. Test z literatury, co se nekonal. Moc fajn divadlo s občerstvením, které na nás nezbylo. A díky dlouhému divadlu odpadnutý tělocvik a moje očekávaná rozcvička. Důvod k úsměvu. Cesta domů se spolužákem ze základky. Skvělý rozhovor a stěžování si a jako bonus spousta společných názorů. Odpoledne strávené vytvářením nesmyslných úkolů u počítače. Pak nemám mít skoliosu, že. Venčení oblud v dešti. Nenamalovaná, bez deštníku. Zvláštní pocity a vůně jara. /Držet se někoho za ruku./ Rozpustilé balancování na patníku. A v jednu chvíli jsem se přistihla, že si zpívám.  Zredukování obsahu ledničky a pověšené prádlo. Jedna z nejkrásnějších vůní. Někdy mě baví vyvádět z míry upřeným pohledem do očí lidi, co jdou na chodníku naproti mně. A někdy nemám chuť se dívat jinam než do země. Horké kakao. Představa, že za dvanáct hodin už zase sedím ve škole. A zavírající se oči. A neuvěřitelná potřeba mlčet . Bez kobry. Killi "Do řádků tvých řas Ti pozpátku napíšu ze snů vzkaz...&

Přestávám se okamžitě stresovat svými pseudo-problémy, protože to klasicky nikam nevede. Můžu být třeba šťastná, že jsem neseděla v letadle s polským prezidentem a že nemusí být prováděny DNA testy, aby bylo identifikováno mé tělo. Tak. Mám už jen tak pár hodin na to, abych vybrala fotku na tablo plus čtyři další k vytisknutí, což máme v ceně (která byla mimochodem opravdu přehnaná vzhledem k celkové kvalitě fotek; můžeme být ale rádi, že nás vůbec někdo nafotil). Vůbec nevím. Jdu zalovit v paměti a vyhrabat nějaké super rozpočitadlo z dětství ("Šel med-ví-dek do ko-pe-čka-, uviděl tam ce-du-li-čku..." a směju se). Můj superpes měl nedávno desáté narozeniny. Teď tu sedí, pokládá mi hlavu na kolena a dožaduje se pozornosti s pohledem jak několik let týraný útulkář, kterému samozřejmě neodolám a on to ví. Je sladký.  Zítra se jde do divadla. Nemůžu se dočkat, opravdu. Už předem vím, o čem budu celou dobu přemýšlet. Protože městské KZtko je neuvěřitelně inspirativní. S NKS máme

Achjo. Udělejte ze mě veselou a nefňukající slečnu. Vždyť už je to únavné. Nudné. Trapné. SMĚŠNÉ. Mám krizi, ale to přece víme. Mám krizi trvající už asi tak dva roky, možná dýl, prostě od té doby, co jsem začla chtít. A co se to začalo stávat čím dál více nezvladatelnějším pocitem. To všechno, ti butterflies a vykřičníky a miliony, chápete. Chápete? Já ne. Odmítám dělat odstavce, tohle je stejně neuvěřitelně automatický text. Mimo to je samozřejmě taky splaškový a undergroundový jako všechny ostatní, ale s tím už snad i vy předem počítáte. Nic k přemýšlení, žádné zázračné myšlenky a super filozofické názory. Jenom novinky z mého nudného života. Asi 50 návštěv denně. Asi tak 45 z nich jsou lidé, kteří mě znají a chodí sem jen proto, aby se mohli zasmát a aby si řekli, jaká jsem troska, aby se uklidnili, že tak špatně jako já na tom nejsou. Aby se přesvědčili, že jsem nevyrostla, že pořád kecám o tom, jak jsem strašně nešťastná a nezamilovaná a nadržená (proč to neříct, že) a nelíbající

Neuvěřitelně zoufalý pocit, že jsem nudná . Nebo si tak aspoň připadám. Měla bych zůstat asociálem.  Ale dneska si nebudu stěžovat jako obvykle (alespoň ne tak moc!). Měla jsem krásný den. V rámci možností, samozřejmě. Teda to ráno, to byla trochu krizovka, uznávám (a už to začíná, že..). Vnitřní boj v posteli, když už jsem se konečně zvedla, tak jen do sedu a nepřítomně jsem zírala (ha, vždycky jsem to slovo chtěla použít, konečně je příležitost) z okna. Na ty spěchající rodiče, co vedou děti do školky. Lidi, co venčí psy. Jedno auto za druhým. A mimo jiné jsem jim záviděla, že už za sebou mají vstávací etapu, zatímco já ji mám naopak ještě před sebou. Další pohled na hodiny mě vystresoval a naspeedoval, tak jsem vstala. Nemohla jsem najít nějaké vhodné (čisté a v lepším případě i vyžehlené) tričko. Dalších deset minut ztráta. Pak pohled na moje vlasy a dalších deset minut. A pak jsem nestíhala, definitivně. Do školy jsem dorazila chvilku po zvonění, matikářka naštěstí ještě nebyla re