Ztracená.
Vím, že jsem měla být až do neděle nepřítomná, ale tohle nejde jinak. Já se potřebuju nějakým způsobem realizovat. Křičet do světa. Nutit vám svoje MYŠlenky.
Potřebuju utéct od 1700 biologických otázek.
- Včera jsem řídila. Milion vykřičníků, děti. Protože tentokrát vyjímečně nemyslím osmičkování na parkovišti. Já jsem řídila jako velká holka. Asi 30km v kuse. Nádhera!!! Jak jsem to krosila tou stovkou po skoro prázdné cestě, to bylo... Ach!!! Jak jsem předjela ten kamion (uvnitř sice hysterie, ale dokázala jsem to!)!!! Jak mi ani jednou nezasmrděla spojka! Jak jsem si připadala jako děsný pirát, když jsem jela osmdesát, a pak jsem zjistila, že tam je padesátka. To, jak jsem odbočovala na čtverku, to je jiná kapitola.
Jsem nadšená, nadšená. Já řídím.
Myslím, že za to může ta motivace.
A celou dobu mi v hlavě zněl Tomáš Klus. - Večer jsem usnula hrozně brzo. Takřka uprostřed rozhovoru a nevypnula jsem si ani zvuky, ani budík. přesto o příchozí esemesce ani zvonícím budíku nemám ponětí. Naspáno skoro 12 hodin. Probuzení skrz kočku, co vám skáče po hlavě. A obrovská snídaně. Kašlu na protesty mého žaludku, potřebuju přibrat.
- Celý den trávím u biologie. 1700 modelových otázek. 1. lékařská fakulta na UK. A co? Jsem ztracená. Obdivuju všechny, co se kdy dostali na medicínu, já k nim totiž patřit nebudu. U poloviny nerozumím zadání, nějaké střílení je ztracené, protože můžou být 1, 2, 3 nebo 4 správné odpovědi. Plus někdy tam je žádné tvrzení není správné. A to jsem jenom u biologie! Ještě chemie a fyzika. A to by byly jen pražácké otázky. Pak ještě Brno? Olomouc? A sebevražda. Nejde to zvládnout. Je to maximální scifi. V hlavě mám samou rodozměnu, fenotypy, adheze a Calvinovy cykly a nevím nic. Kdybych neměla stálý přísun nejlepšího jídla na světě (díky Bohu za babičky!!!), zhroutila bych se dávno. Takhle to očekávám až za pár hodin. Ještě tak sto, dvě stě otázek a I love you, Bohnice. Jenže já si neumím představit nikoho, kdo by tohle všechno zvládnul. Já nechápu, kdo ty mediny studuje. Po dnešním zážitku jsem si čím dál více jistá, že tam nechci. Že na to nemám a že se na to nehodím a že tohle vůbec není to, co od malička chci. Tyhle přijímačky nejsou v mých silách. Takže biochemie v Olomouci, pokud mě tam budou chtít, stále se nevyjádřili. Jinak asi pracák nebo cože. Chachacha. Sice Olomouc nemám ráda, ale co. Pendolino a pojďme. Vždyť je to fuk, všechno bude blíž než z Valmezu. A trasa Valmez- Olomouc bez přestupů za hoďku. Aspoň budu bohatá díky ušetřenejm penězům. -prestava me bavit opravovat ty cechacske vyrazy... jsem monstrum, smirte se s tim!-
- Teprv čtvrtek a já už mám potřebu zelené qipácké kytky. Invisible a kterej level dneska? Hlavně pocit, že mě nikdo nevidí, i když to není pravda. Takže ignorace a že bych si připadala hloupě? Třeba časem, ale zatím vůbec ne. Co na tom, že mi stačí soukromá -andělská- vlna? Vy ostatní se se mnou bavte naživo. Zkuste zabít to moje asociálství, vždyť je to výzva!
Záleží na jméně a na tom, jak moc je mi zima.
Asi jsem sobec, tralá. - Záda začínají protestovat proti hodinám strávených u PC. Od včerejška dost bolest, sakra, sakra! Asi přestanu chodit do tělocviku. A potřebuju, aby spadl z nebe nějaký vymazlený notebook, který by se mnou spolupracoval v posteli (víte, že je nevhodná ke všem mým představám?). Takže čekáme na maturu a období dešťů.
- Naivní představy, že budu na pár dní těžce třináctiletá. Aha. Chvilkové zamyšlení a butterflies všude.
- Teď půjdu dolů, naložím si další tunu jídla a zkusím ještě tu biologii. Musím něco dělat, jela jsem se tady přece učit. A s jakým krásným pocitem jsem si balila ty knížky. UK. Já jsem fakt blbá. Ta přihláška tam letěla stejně jenom z hecu. Proč jsem se tak bránila a neposlala víc pražáckých přihlášek? Olomouc. Nepochopím se. pozděbychahonitnebotaknějaktobylo?
- A až definitvně umřu, tak si vezmu sluchátka a psa a půjdu ven. Posledních pár dnů jsem vyladěná na dokonalého Tomáše Kluse.
A z cizích veršů skládám věty... - Absolutní romantika, motýlci a jakási forma opuštěnosti. Nepotřebuju déšť. Toužím po doteku, úsměvu, tichu, nekonečných rozhovorech, lavičkových variacích, hádkách, přesvědčování, prozkoumávání a... ANO. Pocity mimořádnosti. Mít na výběr je špatně, protože když víte, že někde existuje určitá forma vysněného ideálu, nesáhnete už po tom nedokonalém, přestože jste s ním dříve sympatizovali a hráli si s tou myšlenkou, že by to možná šlo. Protože když uděláte souboj, je předem jasné, kdo z něj vyjde se statusem dítě. Takhle to mám. A jsem ráda, že to vím, protože tohle všechno je pro mě šílená výhra. Všechny ty nekonečné naivní sny k nečemu byly. Vím, že existuje.
- Jak moc velké komáry můžu dělat z velbloudů? Jak moc se mám hledat. Nebo jak moc můžu. Jak moc mě necháš. Někonečně dlouhá řada PROČ. Spousta úsměvů, díky za ně.
- Těším se. Take it easy.
- Vy to nepochopíte, ale já mám hvězdičku. Skoro jsem si nevšimla, až pak, na poslední chvíli. Luxus.
Killinková
Fakt, že asi možná veselá. Zasněně. Znáte mě.
Čekám na růžové slony. Dneska je uvidím, vyfotím je, jak si lítají po obloze, a budu mít zase pravdu. juchů.
Nebudu doktorka, noaco.
Hm.
Komentáře
Okomentovat