Tak moc jsem se na ten víkend tešila a tak moc jsem si ho užila, že se mi teď ani trochu nechce veřit, že už je zase pondělí, zase další týden, zase škola, zase práce, zase každodenní (a hlavně večerní) stýskání. :) Minulý týden byl na facku, písemka z farmakologie, písemka z organiky II a ještě anglická prezentace před celou třídou... Nebýt toho světla v tunelu v podobně čtvrtku a následujících 3 dnů, asi umřu ufňukáním. :) Jenže jsem skvělá, všechno jsem to vydržela a ve čtvrtek odpoledne už jsem nedočkavě odpočítávala minuty do 18:05, kdy můžu vypadnout z té obrovské nepříjemné Allianz budovy (která mě ovšem neskutečně dobře platí :D). A dočkala jsem se, pípla si odchod přesně v 18:05:01, chvilku vyhlížela Toma u Hiltonu, dostala pusu, nasoukala se ke Švambimu do auta a hurá na jih, se zastávkou v mekáči! :) Nečekaně jsem cestou samozřejmě usnula, ani fakt, že řídí Švambi, tomu nemohl zabránit... A už jsme doma. Pořádně se přivítat s Ritchiskem, sprcha a do postele, tulit se a kouka

Dnes v noci jsem ze spaní křičela tvoje jméno, já vím, že nejsi rád, ale nejde zapomenout, jak při každém slově přivíráš víčka prosím, vyslyš moji zpověď, už jsme starý na psaníčka. Achjo. Podle mě je to písnička o tom, jaké to je, když někdo miluje, až to bolí. Jako já, jenže mně se to týká tim nějhezčím možným způsobem, jaký si ani neumíte představit. Protože já mám aspoň smsky, ať si dám pusu, že mu chybím, že na mě myslí, a tak, zatímco chudák Nina v písničce měla akorát tak hajzla, co už jí nemiluje. Nebo vlastně právě neměla. Jsem tak šťastně zamilovaná, že víc už to doopravdy nejde a vím, že mi to všichni zavidíte! :) Ale stejně budu fňukat, protože to prostě není fér, že s ním nemůžu být 25 hodin v kuse 8 dní v týdnu! Jsem bytost z vodních par, živa jenom z tvého dechu, já vím, že nejsi rád a že je ti to k vzteku, chci ti všechno říct, a pak se někam schovat, třeba pochopíš, jak je těžké nemilovat. Prostě je mi smutno, protože jsem v Praze, Tom už bude touhle dobou asi v Pracha

Dneska bylo přesně to nádherné babí léto, které mám tak ráda. Takže odpoledne jsem jednoduše nemohla dělat nic jiného, než si obout conversky, nasadit si sluneční brýle,nasadit sluchátka a vyrazit se psem do parku s dírou v plotě, krást jablka a cítit se hezky. Měla jsem zvláštní pocit, když jsem se napojila na cestu, po které mě kdysi doprovázelo osm tlapek každý den. Kdysi, ještě dva roky zpátky. Každodení procházky do "našeho" tajného parku. Od chvíle, kdy jsem ho tam, vzadu za nemocnicí, našla, byl na seznamu mých nejoblíbenějších a nejkouzelnějších míst. Kolik let jsem tam s obludama skoro každý den utíkala od učení, od pseudo starostí, od smutných nálad... Vždycky, když jsem chtěla být úplně sama. Bylo tam krásně, kdykoliv jste přišli. Na jaře všechno kvetlo, začínalo hřát sluníčko a tráva začínala být zeleně zelená, v létě tam zrály třešně, mohli jste jen tak ležet v trávě a koukat do stromů a do mraků, na podzim zrály jabka, pod nohama šustilo listí, v zimě to byla ná