Do Prahy! :) Já vím, že už to víte. Že tam jedu. Ale mám nezvladatelnou potřebu říkat všem kolem sebe, jak jsem asišťastná. Směju se nebo usmívám, těším se a operátor už není nejčastějším autorem mých přijatých zpráv. Taky jsem trošku míň troska než před tím a nemám depky z romantických filmů. Co je největším problém, když mám někam jet na dýl než 24 hodin? Cestovní horečka jako Praha a Brno dohromady. Tradičně, musela přijít. Už ani nečekám, že z toho vyrostu. Takže chaos, věci roztahané po celém domě, moje nesmyslné pobíhání nahoru a dolů, nervy kvůli jednomu nevypranémmu tričku, malá taška, hloupý kufr, negativní vztah ke krosnám. Stres. Po dlouhém zvažování a přihlédnutí k faktu, že hlasí vedra a jsou si divně jistí, jsem vyřadila bundu, ale bohužel, jak se znám, do zítřka ji ještě minimálně třikrát sbalím a zase vytáhnu. Stres. Určitě něco nemám a mozek mi nechce říct co, protože se rád baví na můj účet. Navíc zkuste se nějak v klidu a pohodě balit, když vám už skoro ke konci vlet

"Víš, proč plyn smrdí? Aby byl cítit..." Já vim, že je u minulého článku, ale asi teď bude u každého, který napíšu, nebo cože. Protože ji nemůžu dostat z hlavy, protože mě nutí přivírat oči a koukat do prázdna. Protože je mi smutno. Jo. ...a neumím to říci. Neustále mluvím o něčem jiném, aby nikdo nepoznal, že je několik obyčejných slov, kterých se dodnes ostýchám použít... ... Kdybych ti uměl aspoň něco nakreslit. Anděla, jak letí, cigaretu v zubech. Aby ses aspoň zasmála.           (MYSLÍM NA TEBE, Jiří Šotola) Cpu se zmrzlinou s ovocem. Spím s hokejovým dresem. Nebo v něm. Zvedám telefony o půl druhé v noci, když je mi zima. A poslouchám, jak to zní. A nevěřím, nechápu. A koušu se do rtu! A nechci to položit jako první. Protože jak je možné, že ta největší šedá myš na světě má nárok na tohle všechno? Na štěstí, na křídla, na vůni. Na tu neuvěřitelnou sladkost. Moc melancholie. Jeden bezdůvodný záchvat smíchu, prosím! Utíkám s obludami koukat na západ slunce. A v úterý ráno

Už pár hodin třídím myšlenky na ty zveřejnitelné a na ty nezveřejnitelné a marně přemýšlím, jak to udělat, aby měl ten článek pak víc než jednu větu. Chrochrochro. Možná si pamatujete tohle . A možná jste pochopili, že navzdory těm kilometrům má modroočko stále svého Anděla. Takže pokračování ve Valmezu. Bude to.. moje, subjektivní, uvzdychané a tak. Bez odstupu, bez nadhledu.  Asi všechno nepochopíte a třeba toho pochopíte opravdu hodně málo, ale o to trošku taky jde, žejo. *povinně ;) Na plagáte palmový raj Všetko je fajn, všetko je naj! Je docela těžké vymyslet, jak to pojmout z časového hlediska tak, aby nevznikl zbytečný chaos (:D). A ještě, když vám šest dnů splývá do jednoho velkého celku... Takže nejjednodušší bude rozdělení na tři hlavní úseky. Začátek, střed, konec. Začátek Jsem organizačně velice schopná, takže i přes to, že vím měsíc dopředu, kdy přijede, většinu úklidu si nechám až na ten den. V pátek máme maturák, což znamená mnoho alkoholu, mnoho zážitků a špatný sobotní

Válím se v posteli v megaobrovském dresu české reprezenace a On spí, protože vstávat (...hmm) se prý bude, až já budu mít hlad. Asi se konečně adaptoval na moravské světlo. A babičce to neříkejte. Killinková* -směju se-

Mám potřebu napsat odpadový článek, tak mi příjde fér upozornit vás na to předem. Takže pozor. Příjemné ráno. Usnula jsem před půlnocí, takže probuzení v devět bylo... fajn. A hlavně mě po dlouhé době neprobudilo horko, dusno a nedýchatelno, ale čerstvý vzduch a tak trochu i snad zima nebo cože? Donutilo mě to zahrabat se celá pod peřinu, přitáhnout si k sobě to gigantické plyšové zvíře a jen tak relaxovat. Pomalu se probírat, vrčet do polštáře, vědomě snít. Chvilku jsem uvažovala, že půjdu na bazén (plavat!!), ale "užívám" si zrovna těch pár dnů, kdy je bazén docela nevhodnou aktivitou, takže jsem to rychle a ráda zavrhla. Místo toho jsem si vzala do postele mamčin notebook a dál se válela. Projela jsem celý internet skrz na skrz, objevila na facebooku nové dostupné a kompromitující fotky a čekala jsem, až se někdo na druhém konci republiky taky probudí. (Taková já jsem hodná.) Zajímalo by mě, kam se poděli ti hodní a nevinní, miliónoví butterflies. Nebo i ty méně hodné, ale

Snaha o zachycení tajného časoprostoru mezi středou a čtvrtkem.  Sraz se těmi nejlepšími ze ZŠ. Jen pár vzpomínek a zase jednou článek s minimálním počtem sloves. /Just for me?/ Skvělá středa po pár hodinách zvláštního spánku a brutálním probuzení (děkuju sousedům). Nabírám energii. Čas běží nějak divně a nečekaně nestíhám? Rychlá cesta do jednoty pro něco k pití. Divný pocit u toho regálu s alkoholem, ještě nedávno jsme tam chodili na nanuky. Všichni z okolí se rozhodli nakupovat ve stejnou dobu a já nepřekonávám tu směs trapnosti a stydlivosti, takže beru jablkového jelzina bez uvažování. Ať už jsem s tím doma, pryč od těch očí. Paranoidní, možná? Smích. Nemám tašku, takže ještě rychle domů. Vůbec jsem cestou nepotkala dědu. No krása. Ale stihla jsem to! Před pátou přijel můj soukromý taxík. Jsem milá, je mi skvěle. Těším se. Otvírá mi dveře. Miluju klimatizaci. A pak už tak trochu tour de Valmez a okolí. Hodinu v autě se dvěma kluky a šílené záchvaty smíchu. Dávali jsme si to. Takže

Dobré ráno! :) Nejdřív tedy dokončení minulého článku neb Jak to se mnou dopadlo?  Skvěle. Vyspala jsem se z toho přesně tak, jak jsem si přála a probudila jsem se do své trvale výborné nálady. No, slovo vyspala je asi silné, protože jsem usnula něco před pátou. Rozhodla jsem se, že počkám na východ slunce a až když bylo všude plno světla a ptáci řvali, došlo mi, že mám okna na západ. Jsem debil. Hahaha. A pak ještě něco- vlastně jsem už usínala v dobré, nebo minimálně v příjemné, náladě. Protože to byla přesně ta situace, kdy mi stačí otázka "Co se děje?" a já se začnu zase vznášet z hloubky trochu výš jen proto, že někdo čeká a poslouchá. Takže i když já pak nespustím hloubkovou analýzu svého stavu a jeho příčin a důsledků, neznamená to si hraju na dikobraze. Prostě se jen už opravdu neděje nic, protože nejsem sama a co nádhernějšího může být? Takže tak. Existuje jen opravdu málo lidí, kteří mě dokážou rozesmát, když se smát zrovna vůbec nechci. Navzdory tomu, že se obvykle

Jsem naštvaná. Na sebe, samozřejmě. Chci být míň spontánní, míň šílená, míň free nebo jak ty moje záchvaty nazvat? Chci k věcem přistupovat s klidem, rozhledem. Chci se naučit uvažovat. Chci umět řešit problémy. Efektivně. Chci být rozumná a chytrá, chci mít dobré nápady. Chci být velká. Dospělá. Jsem schopná říct první nesmysl, který mě napadne a stejně tak umím dvacet minut přemýšlet nad jednou větou, než ji řeknu. Jenže dělám všechno špatně. Naopak. K věcem, které bych si měla v klidu promyslet, přistupuju impulsivně a o věcích, které za to nestojí, dokážu přemýšlet hodiny. Často se trápím kvůli maličkostem. Není to tak vždycky, ale hodně často. A pak jsem na sebe naštvaná. Mám ráda neverbální komunikaci. Písmenka jsou můj svět, umím skrz ně většinou vyjádřit věci mnohem lépe než slovy. Nějak moc často teď ale narážím na témata, o kterých se mi tímhle virtuálním stylem mluvit nechce. Je to paradox, protože jestli o něčem nechci psát, tím spíš o tom nechci mluvit. Jenže já někdy potř

Měla bych jít spát nebo se aspoň učit, když už. Ale ne. Všechno to ztroskotalo na mém momentálním, divně smutně milém pocitu (dneska mi to vyjadřování zas jde...). A na vnitřním boji překonat dvě patra kvůli vanilkové zmrzlině v mrazáku. A stahuju Chirurgy. A tenhle můj zážitek si ještě nikdo neposlechl (nebo ne do konce!), tak to vnutím aspoň vám, nevinným čtenářům. To jste rádi, že. Tak pojďme. Pondělní vstávání v pět hodin a deset minut ráno bylo hodně šílené. Sice jsem v neděli před půlnocí tvrdila, že jdu spát, nicméně jsem skončila v posteli s chemií a snažila se zahnat jakési minimální výčitky svědomí, že jsem se na přípravu dokonale vykašlala. No tak jo, usnutí kolem jedné. Když začal Michal Hrůza coby můj budík ráno zpívat do ticha a skoroještětmy, byl na facku. Nebo i na dvě. Prvních deset minut jsem tedy seděla na posteli, koukala do blba a snažila se přesvědčit, že tohle všechno je jeden z těch pitomých snů. Navíc mi byla zima a venku- nečekaně- pršelo. Přeskočíme asi tak 4