Po dlouhé době konečně píšu a je to hrozně příjemný pocit. Přes týden jsem měla asi tak dvacetkrát denně chuť napsat článek, ale prostě to nešlo. Dvacetkrát jsem zavřela sešit do dějepisu, ale dvacetkrát jsem ho taky hned otevřela. Nesnesitelný smysl pro povinnost! Tenhle článek budu psát asi do rána, protože mám rýmu jak.. velkou rýmu. A musím každou chvilku vytahovat další a další kapesníky. Otravné, hloupé, nudné. Ale je tu podzim, tak si zvykejme :). Tento týden byl strašný. Tak strašný, že nechci vidět těch zbývajících milion. Nemám šanci se dožít maturity xD. Pondělí začalo docela v pohodě. Chemický seminář mě baví, navíc s Kačkou, co víc si přát :D. Jenomže šestou hodinu to přišlo. Tělocvik s naší třídní. Sotva jsem se smířila s tím, že budeme na stadionu (za celé své působení na gymplu jsem to nezažila! xD), už jsme dělali rozvičku (ona do toho počítá jak při nácviku na spartakiádu!), běhali padesátku na čas a skákali z místa do písku. Tak náročný tělocvik jsme nezažili už roky

Před chvilkou jsem se vrátila s hafanama z venku. Úžasné a melancholické představy o tom, jak si sednu někde mezi panelákama na lavičku a budu koukat na hvězdy zůstaly nenaplněny, protože prší . Hvězdy nejsou vidět, lavičky jsou mokré, na louce je bahno, z hospod už vycházeli první lidé v alkoholickém opojení a ikdyž se psama nemám strach, dneska to bylo nepříjemné. Brm. Škola už mě absolutně nebaví, 4 dny a stačilo, dáme zas pauzu, ne? Jako v prváku, druháku i třeťáku bych se s tím dokázala smířit, ale smířit se se čtvrťákem? To nelze. Už vím, který týden je náš maturitní, kdy budem mít svaťák, no a že by mi z toho bylo příjemně, to fakt nemůžu říct. Navíc to slovo začínající na "m" a na osm písmen použije průměrný profesor asi tak 4x za hodinu (a častokrát mnohem víc), aby se snad náhodou nestalo, že zapomeneme, co nás v květnu čeká! Jako by to šlo, že. Každých třicet sekund mě zamrazí, když mi zase dojde, že za pár měsíců maturuju. Jestli mě to nepřejde, tak jim k té zkouš

Vlastně ten nápad vznikl strašně náhodně. Plakát zahlídnutý z okna, moc skupin za málo peněz, tak že bychom tam i šli. Pak internet, naše nadšení, lístky v předprodeji a bylo to. V sobotu jedem na Ostravar 2009! :) Odjížděla jsem tradičním autobusem v pátek odpoledne směr Šenov. Po práci, po hádce s bratrem, úplně mrtvá. Neuvěřitelně jsem se těšila. Jen jsem zavřela oči a už jsem se tam viděla. Už jsem cítila ten jejich vzduch. Už jsem cítila to dokonalé štěstí, bezstarostnost, pohodu. Tohle se mnou dělá Šenov. Autobus má 15 minut zpoždění. Na zastávce umírám zoufalstvím. Vím, že vždycky mívá zpoždění, ale takhle dlouho jsem ještě nikdy nečekala. V duchu uvažuju, co jinak budu dělat. Už se vidím, jak sprintuju domů, hledám na idosu vlaky, pak sprintuju na vlakáč přes celé město a s milionem přestupů možná dorážím do Šenova. Ale autobus dojel a já mohla sebevědomě nastoupit, koupit si lístek a najít volné místo. Pan řidič má zelenou košili jako vždycky :). Cesta trvá hodinu a půl a řidi

Nadpis téměř všeříkající. I když se mi chce navzdory půl litru vypité coca coly chce děsně spát, tak ten článek napíšu. Zítra už by to nebylo v takovém afektu a snažila bych se to moc pozitivovat. Někdy bych chtěla napsat článek třeba přímo ze školy. Hned po tom, co se něco stane (třeba když se stane 1. září xD ). Myslím, že byste byli překvapeni množstvím vulgarismů :P. Tak od začátku. Budík číslo jedna zvoní v šest hodin. Eeeevropa 2! Mareš s hezuckým mi neskutečně zvedli náladu. Hlavně, když měl Mareš chuť na čínu a chtěl, jestli by mu nezavolal nějaký Pražák a nedal tip na restauraci, která mu udělá a doveze čínu v šest ráno do rádia :D. Nebo když Hezucký s Luckou řešili, že těhotenství nějaké slavné paní (jméno zapomenuto) je událost důležitostí rovna 2. sv. válce :D. To prostě nejde, co oni všechno řeší. A dokážou si udělat srandu úplně ze všeho. Ale úplně. Budík číslo 2 zvonil v 6:05. Vstala jsem v 6:10. Dobrý výkon na první školní den, že? :) Když jsem vstala, udělalo se mi něj