Nehledat v kapce vína*

Po dlouhé době konečně píšu a je to hrozně příjemný pocit. Přes týden jsem měla asi tak dvacetkrát denně chuť napsat článek, ale prostě to nešlo. Dvacetkrát jsem zavřela sešit do dějepisu, ale dvacetkrát jsem ho taky hned otevřela. Nesnesitelný smysl pro povinnost!

Tenhle článek budu psát asi do rána, protože mám rýmu jak.. velkou rýmu. A musím každou chvilku vytahovat další a další kapesníky. Otravné, hloupé, nudné. Ale je tu podzim, tak si zvykejme :).

---

Tento týden byl strašný. Tak strašný, že nechci vidět těch zbývajících milion. Nemám šanci se dožít maturity xD.

Pondělí začalo docela v pohodě. Chemický seminář mě baví, navíc s Kačkou, co víc si přát :D. Jenomže šestou hodinu to přišlo. Tělocvik s naší třídní. Sotva jsem se smířila s tím, že budeme na stadionu (za celé své působení na gymplu jsem to nezažila! xD), už jsme dělali rozvičku (ona do toho počítá jak při nácviku na spartakiádu!), běhali padesátku na čas a skákali z místa do písku. Tak náročný tělocvik jsme nezažili už roky. Druhý den se nikdo nemohl hýbat, chodit do schodů i ze schodů, všechno nás bolelo a nejhorší byl smích. Takové křeče v břiše při každém ubohém zasmání! Neskutečné.
"Jak potrestat čtvrťačky? Řekněte jim vtip..." xD

Navíc jsem alergická na slovo "žabka" ("nejlepší žabky mi skáčou přes dva metry...") a "hvězda" ("atletické hvězdy zaběhnout časy..."). Mimo jiné nám třeba vyčítala, že naše časy na padesátce jsou spíš, jako kdybychom běželi šedesátku. Nemám slov. A prý budeme běhat pětistovku. Jdu se zabít, nechci se toho dočkat!

Zlatý tělocvik s naším Heňou, kdy jsme dělali rozcvičku stylem "tak se aspoň trochu protáhněte holky..." a hráli jsme volejbal a já mohla být rozhodčí. A mlátili jsme se u florbalu a dvě hodiny jsme se váleli po gymnastických míčích. To bylo krásné...

Tenhle tělocvik mě zabije. Doslova. Já nejsem sportovní typ, nejsem žabka ani hvězda ani sprinter ani Zátopek ani nemám předky křováky! Nevyšplhám na laně, neumím kotoul na deset způsobu a po tom klasickém se mi půl hodiny točí hlava. Nedám podání ve volejbalu a mám panickou hrůzu z přeskoku kozy. Tak proč sakra musím chodit do tělocviku?

"Budete si někdo vyřizovat nějaké uvolnění?"
-"Ještě uvidím.." :D

Úterý bylo vražedné. Devět hodin ve škole a vnejvětší výše popsaných bolestech celého těla. První dvě hodiny jsem stála v gumákách v Bečvě a lovila bezobratlé živočichy v rámci semináře z molekulární biologie. Úžasné :). Kromě pijavic a chroustíků a larev jepice jsem chytla i berušku vodní. A bylo to prostě skvělé :). Ty nejlepší kousky jsme dali do ethanolu a příště s nimi budeme pracovat. Nejlepší seminář co může být, skvělá volba. Nehledně na to, že vůbec nebudeme psát písemky a bude se nám známkovat jen práce v laboratořích. A po profesorově přednášce o vysokých školách (především o medicínách, kde jsou jaké přijímačky, kde jsou jací profesoři, kde jsou jaké nejlepší obory, co by nám doporučil a co ne... prostě to, co potřebujete a chce slyšet a nikdo vám to není schopný říct) jsem zase dostala takovou tu chuť být doktorka. Dostat se na medicínu, udělat ji, být dobrá, odjet někam na stáže, jet do Afriky nebo někam, kde mě budou potřebovat, pomáhat lidem... Já vím, jsem plná ideálů, ale... Já jsem si prostě zase jednou jistá, že tohle je to, co chci v životě dělat. že tohle je moje životní cesta, že takhle budu šťastná. Že přesně tohle chci.

Ale všechno tohle krásné ve mě dokáže třídní pošlapat během minuty. já si vůbec neumím představit, co bude dělat, až uvidí ty moje přihlášky na medicíny. Co mi řekne... Já se chci hlásit na medicínu, když nemám JEJÍ biologický seminář? Když nematuruju z JEJÍ biologie? Bojím se jí. Budu vedle ní stát, v ducu budu řvát, že bych z biologie maturovala a ten seminář si dala, kdybych na něj neměla jí... A neustále si budu říkat "nebreč, nebreč, nebreč!!!". A třeba to i přežiju, já nevím. Třeba mi nic nebude vyčítat... No dobrá, tomuhle ani já sama nevěřím. Bude hnusná. Jsem si tím jistá. Ona taková prostě je. Ve svém vlastní světě, se svými názory a ty vaše neslyší. Ničí nám život. A málokdo to vidí, málokdo nám to věří. Jenže kdo ji nezažil, nemůže to pochopit.

A uzavřela bych to tím, že jak jsem si byla jistá, že chci na výšku do BRna, tak teď těžce váhám mezi Brnem a Prahou. Protože I. a III. lékařská fakulta na Karlovce... Mám o čem snít :).

No a když už jsem u toho neustáleho stěžování-si, tak musím zmínit naší angličtinářku. Protože ONA je snad z Marsu. To jinak fakt není možné, co ona do nás hustí za kecy a jakým způsobem probírá maturitní témata, které navíc ještě ani moc neví, jaké budou. Boží. Máme probranou čtvrtinu otázky Great Britain a ona vás dvacet minut zkouší z geografie. Jaký to má smysl, když u matury budeme mt patnáct minut na geografii, politiku, historii, ekonomii a kdovícoještě?!? A když jí řekneme, jestli by to nemohlo být jinak, jestli bychom nemohli vždycky probrat celou otázku, my si ji pak doma vypracujeme a ona pak bude zkoušet z celého tématu... Tak strašně kývala hlavou jakože ano, ano, jasně. A pak prohlásila, že příště bude zkoušet z politiky Velké Británie. A u toho se usmívala, jakože nám hrozně vyšla vstříct. A vy pak na ní musíte nevěřícně koukat s otevřenou pusou a máte pocit, že jste celou dobu mluvili do zdi. Zoufalé.

"Já nevidím jiné východisko než ji zabít."

Milion chutí prohodit jí oknem. A ona se pak deseti lidí zeptá, jak se řekne soudní dvůr a strašně jí příjde zvláštní, jakto že neznáme takové základní slovíčko. Fakt sorry, ale ani na gymplu nejsme chodící slovníky!!! xD

A jak chodí oblíkaná, to nekomentuju. Nevím, který den v týdnu to bylo, ale přišla obmotaná v prostěradle jak řecká bohyně. Fakt už jenom ty vavřínové listy na hlavu a jdu se jí klanět. Řekla jsem to Kačce a ta se pak do konce hodiny smála a svíjela v bolestech (smích teď bolí).

"So, takže, okay. Děckqa já vám to vysvětlím česky, to bude rychlejší."

Ale jinak nemám z maturity žádné stresy xD.

A to jí mám i na seminář z anglické konverzace!

Další novinky z vysoce příjemného prostředí našeho ústavu... Jo, jednu ještě asi nevíte. ODešla jsem z matematického semináře. Po druhí hodině, kdy jsem tam seděla jako idiot, ta profesorka mluvila jak nějakou cizí řečí a já měla pocit, že všichni kolem mne jí rozumějí a já jsem tam nejblbější jsem si řekla, že to nemá cenu. Odešla jsem v nejlepším- další hodinu měla být písemka. A se mnou odešly ještě další dvě.

Místo matematiky teď chodím do základů společenských věd. Tam je to supr, profesorka mluví česky, probíráme feminismus a prostě bez stresů. Budu sice maturovat z chemie a ZSV, což je absolutně pitomá a nelogická kombinace, ale co...

V chemii budu psát seminární práci na téma "aspirin". Těším se :). Budu obcházet lékárny, shánět informace.. Bude to úžasné :).

Ale budu muset psát i seminárku do ZSV a zatím opravdu netuším, jaké zvolit téma... Vrrm.

S Terkou si teď všechny společné hodiny neskutečně užíváme :D. Děláme hrozný bugr, nedáváme pozor, smějeme se blbostem... Prostě my dvě. Rychle jsem si zvykla na to, že teď nejezdí po turnajích a chodí do školy pravidelně.

30.9.2009 jede naše báječná třída do Prahy!!! Nemůžu se dočkat, tohle MUSÍ BÝT nejlepší akce v dějinách naeho kolektivu. Těžko se dá uvěřit, že by něco mohlo být lepší než druhácký výlet a hlavně turisťák, nebo akce v Zubří, ale my jsme schopni všeho. A tohle bude bezkonkurenční. A nějaké kecy naší třídní o školním řádu nás nemůžou zastavit :P. Těším se nehorázně. A je to první výlet, na který jede i Terka, hurá! :) Užijem si to. Věřím tomu. Naše třída tohle prostě umí ;P.

Každé úterý a pátek mám tréninky pejskařů... V úterky agility, v pátky poslušnost. Jsem zvědavá jak dlouho to budu zvládat. Než mě to definitivně pohřbí.

Dneska jsme měli první lekci a protože jsem měla s sebou jen jednoho psa, hned po příchodu domů jsem vzala oba dva a vyrazila do parku. Tam jsem si lehla do trávy, vychutnávala jsem si babí léto, ukradla si jabko... :). Prostě nádhera.

Doma se mi povaluje milion přihlášek, dokladů o zaplacení... Už mi z toho asi začne hrabat.

V neděli jedeme do Šenova a já se těším jak malá holka. Naposled jsem jejich nejdokonalejší vzduch dýchala někdy na konci prázdnin a od té doby je mi jenom čím dál víc nesnesitelně smutno... Miluju to tam. A všichni ti lidé pro mne znamenají nepopsatelně moc.

To není klišé... A nebo možná je. Ale je v něm neskutečná pravda.

Jdu si dát vanu, začíst se do knížky a být chvilku šťastná.

Je mi jasné, že jsem chtěla napsat ještě milion věcí, ale teď už si na ně nevzpomenu, tak třeba časem :).

Smějte se!

Killinková

P.S.: Zítra je devatenáctého. Přesně před rokem... :).