Věřím na nesmysly. Hezký večer, se slečnami. Nejsme staré. Karamelový smích, a tak. Je to kretén. Přesun k jinému stolu, chtění vidět. Nemáš žvýkačku? Ale nemám v plánu se líbat! Jen mluvit zblízka a pořád se smát. Upřímné nadšení a plácání bez většího smyslu. Pičo vole. Cesta jako domů, jako dřív. Hlučná, mokrá, ale strašně známá. Maso v kečupu, kouří, fuj. Vzpomínky, které se mi nikdy nevybavily od chvíle, kdy se to stalo. Kdy jsem šla domů sama, ale... tak divné a tak nové zároveň. A znovu jsem šla domů sama, ale ráda, spokojená, paranoidně vystrašená. Jo, hledala jsem postavy v keřích, za auty, za stromy. za rohy budov. A vybírala jsem ty nejsvětlejší noční uličky. Strašpytel. A? Spokojeně jsem usínala s myšlenkami na něj, s nosem zabořeným do jeho trička, až po okraj plná stýskání. Protože ho miluju. Protože je jediný na světě, koho dokážu tak neskutečně milovat. A vždycky, vždycky budu. A taky proto, že mě dělá výjimečnou. A voní jako nikdo jiný. Dělá mi život něčím nepopsatelné

Dlouho jsem tu nepsala. Jsem moc šťastná a spokojená, tak jsem nechtěla, aby vám to nebylo líto. A jsem moc šťastná a spokojená, tak proč se z toho vypisovat na blog. Jenže teď jsem se rozhodla, že je všechno špatně, zhasla jsem všechny svoje vnitřní slunce, mračím se na svět a lituju sama sebe, protože jo, jsem chudáček. Dneska jsem. Po třech týdnech= 15 všedních dnech a 2 víkendech, jedu já domů jako do Valmezu a Tom domů jako do Prachatic. Jupijou. Poprvé po třech týdnech, vedle něj nebudu usínat a zítra se vedle něj neprobudím, nebudu se s ním v noci tahat o peřinu, nebude mi brát polštáře a nebude se ke mně v noci otáčet zády. Celý víkend mě nebude opravovat za každou větou, nebude mi říkat, že jsem krásná a nebude mi sahat na prsa. Poprvé po třech týdnech zase zapnu qip. Nebudu večer v posteli poslouchat, co ho dneska bolí a co dělal v práci. A celý víkend mě nepolíbí tak, že přestanu dýchat a vnímat a mamutomotýlci v břiše se mě pokusí roztrhat na kousky. Tak, jako se to píše