K tomuhle tématu mě dovedl jeden z posledních hejtů na 1000vecicomeserou.cz , kde jsem po delší době zase s něčím musela absolutně souhlasit. Ano, tohle mě se*e! Jsem vybíravý člověk, co do pusy jen tak něco nestrčí (ehm… :D). Myslím, že už jsem se tak prostě narodila. Už jako malá jsem z polívky vybírala mrkev a hrášek, plivala jsem nudle, a když mi něco nechutnalo, házela jsem lžičku po zemi (tak nějak tuším, že mě muselo strašně bavit pozorovat naše, jak loví moje příbory pod stolem :)). Věkem se to decentně zlepšuje, ale přesto je na světě asi víc věcí, které nejím, než těch, které jím. Nedostanu do sebe žádnou vařenou a dušenou zeleninu, bez výjimky. A z té čerstvé se omezuju výhradně na cibuli, pórek, zelí, ředkvičky, papriku a okurku, a poslední dvě nikdy nemůžu jíst samotné, potřebuju je přikusovat k něčemu. V méně než malém množství ještě zvládnu čerstvou mrkev. Přežiju brokolici na pizze, ale nadšená z ní nebudu. Za žádných okolností nemůžu sníst houby, nicméně pokud z polívk

Všechno je v neuvěřitelné rovnováze. Na konci týdne se těším domů na víkend (jo, jsem strašně rozmazlená a jezdím každý víkend domů/ do Prachatic/ do Šenova, a i když jsme si s Tomem říkali, že když teď máme byt, že budeme na víkendy občas zůstávat v Praze, tak je mi jasné, že to bude nejdřív v květnu, až bude majáles /nikdy bych neřekla, že dva roky jsou taková chvilka*/.. ), v neděli se těším do Pr… domů!, každý den se těším, až přijdu večer domů… Pořád se těším. A kdybychom spolu nebydleli, tak fakt nevím, kdy bychom se viděli, když se už takhle potkáme až večer, když oba přijdeme z práce. Když tohle píšu, sedím ve vlaku domů a jsem na sebe neskutečně pyšná, protože poprvé za skoro 2 roky jsem byla schopná sbalit se se vším všudy jenom do mého nejkrásnějšího dakine batohu a netahám se s taškou. (Nicméně trvám na tom, že do Vídně jsem se do menší tašky sbalit nemohla, takže se pořád cítím ublíženě proto, že se mi v Bratislavě smáli, že jsem neschopná sbalit se efektivněji.) (A teď se

Nenapíšu a nenapíšu, je to tak. Jsem zlá a sobecká a měli by mi ten blog sebrat, když nechci svým voyerům z Valmezu, Prachatic, Přelouče, Brna a okolí (a několika dalším výjimkám) poskytnout pravidelnou dávku informací. Tak se omlouvám, jestli to pomůže. Mám se fajn, je mi skvěle, nejsem zdravý duch ve zfetovanym těle a nejsem těhotná, nečekám ani jedno ani šest dětí a svatba pravděpodobně taky nebude letos. Bludišťáka ale posílám Lindě nelindě, protože velkou novinkou (alespoň pro nás) je, že máme byt a bydlíme spolu. Bližší informace si prosimvás přečtěte na fallenfotu, protože v tom článku je asi tak všechno, co bych chtěla říct k tomuto tématu, a navíc má ještě správnou interpunkci, což je opravdu podezřelé, ale jinak si to přeberte, jak je vám libo. Společné bydlení mě zatím baví a snad to ještě pár let vydrží, protože ten byt miluju, a to tam ještě nemám svoji nástěnku s fotkami a na zdi nám nevisí plakát Manhattan, takže co teprve potom! Ve stejném vchodě jako my bydlí paní, kt

Ahoj. To jsme se tak v týdnu u šató s mou milou slečnou majitelkou tohoto blogu vsadili, že si vzájemně napíšeme články podle stylu toho druhého a budeme sledovat, jestli to někdo pozná. Přišlo mi to jako dobrý nápad. Jestli to Killi dodrží, docela se na to těším, ale já vám rovnou řeknu, že ode mě se takové pasti nedočkáte. Protože by se mi to buď nepovedlo a bylo by to trapný a nebo, ještě hůř, by se mi to povedlo a pěkně bych si to rozházel. :-)) Takže, promiňte. Za to, že tu není nový článek, můžu teda já a rozhodně ne slečna Killinková, která si teď někde beze mě plesá. Tak to jsem vám chtěl říct. Ale nebojte, máme velkou novinu, která tu určitě musí brzy najít svoje místo.