Z nekonečna zrnek cukru poskládám ti atmosféru
Všechno je v neuvěřitelné rovnováze. Na konci týdne se těším domů na víkend (jo, jsem strašně rozmazlená a jezdím každý víkend domů/ do Prachatic/ do Šenova, a i když jsme si s Tomem říkali, že když teď máme byt, že budeme na víkendy občas zůstávat v Praze, tak je mi jasné, že to bude nejdřív v květnu, až bude majáles /nikdy bych neřekla, že dva roky jsou taková chvilka*/.. ), v neděli se těším do Pr… domů!, každý den se těším, až přijdu večer domů… Pořád se těším. A kdybychom spolu nebydleli, tak fakt nevím, kdy bychom se viděli, když se už takhle potkáme až večer, když oba přijdeme z práce.
Když tohle píšu, sedím ve vlaku domů a jsem na sebe neskutečně pyšná, protože poprvé za skoro 2 roky jsem byla schopná sbalit se se vším všudy jenom do mého nejkrásnějšího dakine batohu a netahám se s taškou. (Nicméně trvám na tom, že do Vídně jsem se do menší tašky sbalit nemohla, takže se pořád cítím ublíženě proto, že se mi v Bratislavě smáli, že jsem neschopná sbalit se efektivněji.)
(A teď se mi vybil notebook, takže zbytek dopisuju večer, doma, v posteli.)
V Praze máme už skoro úplně jaro (sluníčko, sucho, docela teplo!), takže když jsem z vlaku viděla ty závěje sněhu po cestě, bylo mi fakt smutno. Ve Valmezu už naštěstí sníh moc není, za to ale kvůli tání máme doma na zahradě moře. A představte si tu mojí malou chlupatou uštěkanou obludu, když takovým mořem proběhne… To je fakt smutný příběh a radost ze sprchy několikrát denně nemá radost ani jedna zúčastněná strana. Prostě zlatá Prahahaha! Což mi opět připomíná, že chci psa v Praze… strašně moc. A ne jakéhokoliv psa; chci tam svého hodného, vychovaného a umazleného Couďáčka, na kterého ani nemusím moc mluvit a dělá přesně to, co si přeju.
Protože jsem přijela domů, venku bylo ještě světlo a celý volný večer přede mnou, chtěla jsem ho strávit v nějaké příjemné společnosti a nejlépe s někým z milionu lidí, které jsem dlouho neviděla nebo jsem jim slíbila, že se s nimi brzy uvidím nebo obojí. To se ale ukázalo jako totální scifi, protože naprosto nezávisle na sobě mi dalo košem 5 lidí různého pohlaví! Vlastně 6, když počítáme i taťku, který mě odmítl vzít na lyže. Achjo, jsem sociální troska. Nicméně po šesté negativní odpovědi jsem to vzdala, šla ven jenom se psem, dala si sprchu a v deset ležela v posteli a cítila se jako nejnudnější člověk na světě. Ale nelituju se, byl to totiž jenom záměr vyšších sil. Vím, že to tak mělo být. Že kdybych odešla do města, přejelo by mě hasičské auto a unesli ufoni. Takže děkuju.
Dneska mám vůbec nějaký divný den, viz situace v koupelně: odličuju se, čistím si pleť a říkám si "Zuby si ještě čistit nebudu, půjdu si vzít něco k jídlu a vyčistím si je pozdějc." A jakmile tuto větu dořeknu (v duchu of course, zas takový postiženec nejsem), vezmu kartáček, dám si na něj pastu a začnu si čistit zuby. Trvá si 20 sekund, než mi dojde, co dělám, začnu se vztekat, prohlásím se asi čtyřikrát za krávu, vezmu jméno Boží nadarmo a nesnáším se. Ale za trest si už nic k jídlu nevezmu a najím se až ráno, takže teď mám hlad a je mi ze sebe smutno.
A taky je mi smutno po mém muži. Člověk si totiž neskutečně lehce zvykne na to, že každý večer usíná vedle něho, že se může tulit, jak se mu chce (resp. dokud není odstrčen), že může dýchat tu nejhezčí vůni, bořit mu nos do vlasů, pusinkovat ho na krku a tak, prostě v téměř neomezeném množství až do usnutí (a ráno znova). A nejen, že si zvykne, ale stane se ještě větším závislákem, než byl. Takže teď ležím se své velké posteli, do které se mi nastěhovala aspoň ségra a psisko, ale Tomáška mi to nenahradí. Achjo, to je k vzteku, tohle stýskání.
Jsem zamilovaná. Jsem! A pozná se to tak, že i když jsme spolu každý den, tak když mi pak odjede domů už ve čtvrtek a já musím večer na bytě usínat sama, vezmu si s sebou do postele jeho nejvoňavější tričko, které najdu. Abych si ho přitiskla k obličeji a následně usnula, v rámci možností spokojeně. A on na něho mohl žárlit po telefonu.
Taky jsem vám neřekla, že i když jsme se domluvili, že Valentýn nebudeme slavit, protože máme svůj první máj, tak jsem naprosto bez varování dostala veliké plyšové srdce a oranžové tulipány, které nám ladí s pokojem, a večeři v super pizzerii kousek od bytu. To je tak, když chodíte s Andělem. Máte se skvěle, jste pořád šťastní a nic vám nechybí.
Je nejlepší, vím to. A proto se naučím vařit rajskou, v úterý!
A teď půjdu spát, protože zítra je na programu úklid celého domu, vaření oběda pro hladovou rodinku, možná se uvidím s NKS (kéž by!), možná pojedu na ty lyže, možná vyčešu chlupatou kouli, takže zase bude připomínat psa, možná budu zase blondýna a možná udělám stotisíc věcí do školy.
Tak dobrou s kobrou.
Killi
Komentáře
Okomentovat