Bez jakékoliv snahy alespoň virtuálně působit normálně.;) V minulých letech jsem měla tolik energie na spoustu zbytečných věcí… Na pobíhání po škole v santa-clausské čepici/se sobími parohy/s tykadly po škole, na vyrábění transparentů s nápisem SNEŽÍ a hlučnou propagaci… Zdravila jsem cizí lidi na chodbě a čekala, jak se budou tvářit a přála jsem všem šťastné a veselá vánoce v květnu. Každý pátek jsme na sebe s holkami v šatně řvaly PÁÁÁTEK v krásné víkendové euforii. Dokázaly jsme strávit celou volnou hodinu neustálým opakováním KAM JDETEEE? a tak. A loni? Vypracovávání maturitních témat, přehnané požadavky všech profesorů, minimálně jednou týdně trénink, víkendové akce, rostoucí nervy z matury, online na icq dloouho do noci, neustálý nedostatek spánku a 5x týdně na osm do školy. To jsem tu energii čerpala na dluh? Nebo ji teď využívám někde jinde? Asi jo. Cestování. Už se umím sbalit za 20 minut, ještě o prázdninách by mi to trvalo dva dny. A nemám cestovní horečky, už skoro vůbec. T

"Jak mám napsat do anglického CV roznašeč letáků?" -"Spammer." Od pátku do středy doma, odpoledne vlakem do Prahy, večer a noc na Palmovce, ráno do školy napsat si písemku z výpočtů, odvézt věci na kolej, vyzvednout Toma ve škole, koupit si ultraskvělou dvoubambulovou čepici,večer a noc na Palmovce, vstávání bez budíku, odopledne do Prachatic a do Prahy až dneska, v úterý. Co z toho vyplývá? 1) Od zítřka se zase začínám učit. 2) Na Palmovce budu vidět maximálně jednou týdně (a už nikdo nikdy neuslyší žádné podezřelé zvuky). Tak přísahám! :D Další společný a extra prodloužený víkend. Pokračující a nezmenšující se zamilovanost. Jsem trvale postižená a už nikdy nechci být jiná. Nedělali jsme vlastně zase nic. Pátek, vodka a whisky a boruvká a spousta(!) kofoly, kouření je selhání, pamatuju si všechno včetně cesty domů a nezvracela jsem, takže mi nikdo nemusel držet vlasy. Historie se tudíž neopakuje a morfova potřeba opíjet moravanky je již uspokojena, jupí. Sobota, mů

Would you like a cup of tea?" -"No." ...anarchy in the UK. Já nic nepíšu a vy nic nevíte!:) Tak jestli jste připraveni a odhodláni zvládnout opravdu velkou dávku chaosu, něco bych tu pro vás měla. (Ale pozor, jestli čekáte novou, ohromující a šokující pointu mého psaní, zklamu vás. Pořád jsem šťastná a zamilovaná a takových dalších 70 let se na tom nechystám nic měnit. Sorry.) 26. 10. Naše první divadlo. Přes jeho veškerou snahu přenést na mě aspoň částečně svůj nezvladatelný stres se mu to nepovedlo, ani když dva dny v kuse řešil, co teda budu mít na sobě, a já mu řekla jenom, že džíny.:D Ano, jsem trošku zlá. Ale zvládli jsme to, oblečení jsme byli oba adekvátně a vedle buranů v džínách a tričku jsme si mohli aspoň připadat jako nadlidi. Můj milý v obleku aspoň potěšil oči starších paní v kavárně a na tu jednu, co se viditelně potěšeně usmívala, když procházel kolem ní, jsem možná i měla začít žárlit.:) Hra s názvem Vše o mé matce byla...zajímavá. Herecké výkony byly ú

"Give me more loving than I've ever had..." Strašně bych vám chtěla napsat, jak jsem... jak JSME! se měli, jaké byly prázdniny, jak jsme to zvládli a co všechno jsme stihli, a tak dále. Ale nejde to. Nejsem momentálně způsobilá. A netýká se to jen psaní, vlastně, asi se to týká naopak úplně všeho. Jsem tak na milion facek a stejně by to nepomohlo. Jsem zamilovaná. "Make it all better when I'm feeling sad..." Stav, kdy já jsem v Praze a on doma, je ten úplně nejhorší ze všech. Připadám si jako rozložená na milion kousků a nikdo jiný nemá návod na to, jak mě složit zase dohromady, jenom On. I těm nejobyčejnějším a nejběžnějším věcem chybí smysl. Moje pitomoučké já nechápe, proč by se ráno mělo vstávat, snídat a jít do školy, když se nemůžu těšit, že ho nejpozději odopledne uvidiím. Proč se usmívat, proč přemýšlet, proč komunikovat? Proč, bez něj? Cítím, jak se postupně zastavuje činnost všech mých orgánů v těle, jak začínají stávkovat i ty nejmenší buňky. DNA