To tak jednou muj milý našel velmi výhodnou nabídku ubytování kousek od Vídně a v krásném hotelu, a protože mi slíbil, že mě do Vídně vezme, začali jsme nad nabídkou uvažovat. Uvažovali jsme dlouho, počítali jsme náklady, děsili jsme se čísel, snižovali jsme nároky, nebyli jsme si jistí a když už jsme se teda (pozdě večer a v posteli pod jednou peřinou) rozhdoli, že teda carpe diem neasy, internet nechtěl dovolit placení mou kartou a Tom na účtu neměl dost peněz. Naštěstí se ale hned ráno platba povedla kartou paní fallenové a my jsme teda měli vouchr na mailu. Člověk by řekl jupí, jenže to nic pořádného ještě neznamená. Ještě bylo nutné vybrat termín, vyměnit si několik anglických mailů s rakouským hotelem, zablokovat termín a začít se těšit! :) I když platnost poukazu byla do konce příštího roku, rozhodli jsme se vyrazit ještě letos a těsně před Vánoci, abychom zastihli tu pravou vánočněvídeňskou atmosféru. Odjezdu 17. prosince tedy předcházel velmi náročný zápočtově-zkouškový týden

Vím, že je toho všude spousta, ale i já cítím potřebu vzdát poctu nejlepšímu PANU PREZIDENTOVI. Politikovi, který vedle výchovy mých rodičů také způsobil, že mi teď není lhostejné, co se v naší zemi děje. Že chodím k volbám, že se snažím mít co nejsprávnější názor, že se o tom chci bavit a že tomu chci rozumět, i když je to těžké. Věřím, že kdyby bylo v současné době více takových, jako byl on, netvrdilo by tolik mladých lidí kolem mě, že je politika nezajímá. Že politikové jsou prasata, kterým jde jen o peníze, že jejich hlas u voleb ničemu nepomůže, že nikoho volit nechtějí, že je to nezajímá a že jejim to jedno (!). Mamka řekla, že vždycky mluvil tak, že mu všichni rozuměli. A možná v tom byl jeden z těch největších háčků. Kdybych byla v Praze, určitě bych se šla panu prezidentovi poklonit osobně. Takhle mohu jenom dojatě sledovat přímý přenost z ceremoniálu na ČT24, pít kakao, jíst tajně cukroví, cítit dojetí, obdivovat sílu Dagmar Havlové a připojit se k třídennímu státnímu smutku

Haló? Tak jo, zkusím to, přece to nemůže být tak těžké. Něco napsat… Něco. Vlastně- je to dost těžké. Naprosto nepřirozeně těžké, protože tohle se mi nestává. Víte, píšu článek už asi 14 dní, ale vždycky to po dlouhém zírání na prázdnou stránku vzdám, protože to nejde. Nenapadá mě nic, mám v hlavě prázdno, žádný automatický proud slov jako obvykle, prostě to nejde. Mažu každé druhé slovo, zavírám stránku a zase ji otevírám, vzdychám a je to utrpení a nevím, čím to je. Nejde to. A není to tím, že by nebylo o čem psát, protože se toho neděje o nic míň než jindy. Včera večer byla třeba v práci strašná nuda a od té doby, co Jonáše přesunuli k jinému stolu, už to asi lepší nebude. Štve mě to, protože jsem ho začala mít docela ráda a chybí mi ty jeho otázky, na které jsem většinou neznala odpověď (a jeho strašně bavilo neříct mi to a počkat, až si to najdu na googlu), tajemné historky o jeho paní (začínám věřit, že existuje, ale je mi ji strašně líto), zvědavost, jestli jsem pořád zamilovaná