První Pan prezident České republiky

Vím, že je toho všude spousta, ale i já cítím potřebu vzdát poctu nejlepšímu PANU PREZIDENTOVI. Politikovi, který vedle výchovy mých rodičů také způsobil, že mi teď není lhostejné, co se v naší zemi děje. Že chodím k volbám, že se snažím mít co nejsprávnější názor, že se o tom chci bavit a že tomu chci rozumět, i když je to těžké.

Věřím, že kdyby bylo v současné době více takových, jako byl on, netvrdilo by tolik mladých lidí kolem mě, že je politika nezajímá. Že politikové jsou prasata, kterým jde jen o peníze, že jejich hlas u voleb ničemu nepomůže, že nikoho volit nechtějí, že je to nezajímá a že jejim to jedno (!). Mamka řekla, že vždycky mluvil tak, že mu všichni rozuměli. A možná v tom byl jeden z těch největších háčků.

Kdybych byla v Praze, určitě bych se šla panu prezidentovi poklonit osobně. Takhle mohu jenom dojatě sledovat přímý přenost z ceremoniálu na ČT24, pít kakao, jíst tajně cukroví, cítit dojetí, obdivovat sílu Dagmar Havlové a připojit se k třídennímu státnímu smutku. Mrzí mě, že tam nemohu mrznout s těmi lidmi a tleskat s nimi po skončení státní hymny.

Zakázala jsem si číst diskuze pod internetovými články, které se dění kolem úmrtí Václava Havla věnují. Děsí mě totiž, jací lidé se mnou žijí v jednom státě. To, že čtyři poslanci KSČM odmítli vzdát hold, mě přiliš nepřekvapilo. Komunisté jsou hajzlové. A byli a budou. Proto se mi mnohem více chce zvracet z mladých komunistů. (!) A tím, že se někteří moji vrstevníci od politiky distancujou, jen dávají větší prostor těmto lidem. (!)

Mám ho moc ráda. Dějiny našeho státu vnímám tak, že jsme měli dva prezidenty. Tomáše Garrigue Masaryka a Václava Havla.

A nesouhlasím s tím, že k tomu nemám, co říct, když jsem nezažila dobu před revolucí ani rok 89. Mám k tomu co říct. Můžu totiž děkovat za to, že můžu studovat vysokou školu. Že můžu být věřící a nikdo mě za to netrestá. Že můžu říkat co chci a kde chci. Že nemám tátu ve vězení. Že můžu jezdit do zahraničí tak často, jak chci, a na místa, na které chci. Že nemusím mít strach.

A jsem neskutečně šťastná, že můžu napsat následující větu.

Pane prezidente Václave Havle, děkuji Vám, že jsem se narodila do svobodné země!!!

K.