Původně jsem měla v plánu Vám napsat, jak jsem si užila krásnou a slunečnou sobotu. Během posledních 2 hodin se to ale nějak zvrtlo. Co to je dneska za den? (A odpověď, že je sobota, si nechte pro sebe. Vřele dík.) A začalo to docela slibně. Dopoledne jsem si udělala pořádek v CDčkách a konečně si pustila ty nové, co jsem dostala ka narozeninám. Upravila svou multifunkčí nástěnku a udělala si tak pevný culík, že se ty vlasy nemohly ani pohnout a přestaly mi otravovat život. Dokonce i během oběda byl ještě klid. Když nepočítám, že jsem měla chuť vystěhovat bratra na Měsíc (a protože tuhle chuť mívám dost často, tak to prostě nepočítám a basta). A pak to začlo. Nenašla jsem nic sladkého, abych vyrovnala chuťě po obědě, a tak jsem musela otevřít svou POSLEDNÍ čokoládu z mých tajných zásob. Snědla jsem ji celou, takže už v tajných zásobách nemám NIC (a nemám ani peníze na to, abych je doplnila). Rozhodla jsem se udělat si pořádek ve fotkách v počítači a zabralo mi to víc času, než jsem ček

Bratr: "Dáš si taky párek?" Já: "Ne. A nebo jo, jeden. A neprasklý, s chlebem, tím menším, plnotučnou hořčicí, protože kremžskou nemáme, a sladkým kečupem. Prosím." Bratr: "Eh?" --- Já: "Tak co bude s tím párkem?" Bratr: "Zkouším si vzpomenout, co všechno jsi k němu ještě chtěla..." Smích, prostě. My se máme rádi xD. Killi

Tak už tu taky mám tu magickou karmu , úplně dole v menu. Kdyby mi někdo racionálně vysvětlil, k čemu to je, byla bych z toho i moudřejší xD. A možná bych z toho měla i lepší pocit. Zatím mám akorát pocit, že jsem dementní xD. Killi

Usmál se na mě krásný kluk s gordon setrem, když jsem se byla projít s obludama. A ještě se za mnou otočil... Kdyby ON nestál za plotem na protějším chodníku a pán vedle něho nesekal trávu šíleně hlučnou sekačkou, byl by z toho i rozhovor... Ale samozřejmně, taky jsem se usmála a taky jsem se otočila. Jak málo stačí k takovému pocitu. Hřejivému. Co z toho mám? Vím, kde bydlí... xD. Pubertální, sedmnáctiletá Killi

NKSko, já se tak strašně těším na zítřek. A potřebujeme to obě. Jsem tak ráda, že tě mám. A že vím, že víš. Jsem šťastná. Zítra máme sleep akci. Chápete? Úplně nejvíc. Jak malé děti, co mají slíbené lízátko. - z deviantart.com - NKSka

Jen chci vyjádřit své oficiální stanovisko k tomuhle aktuálnímu, mezinárodnímu, společenskému a smutnému problému. Se situací v Tibetu nesouhlasím. Podepisuji petice, hledám informace, aktuální zprávy. Zajímám se o situaci a jsem zklamaná naší společností, do které patřím. Všichni vyjadřují svůj nesouhlas, ale stojí s rukama v kapsách. A co zmůže jedna 17 studentka gymnázia? Mám strašně beznadějný pocit, když nezmůžu nic jiného, než podepsat petici a plsat dárcovskou SMS. Mrzí mjě, že bydlím na druhém konci republiky a nemůžu se zúčastnit dnešní demonstrace za Tibet v Praze. Copak tohle není problém, který by měla řešit světová politika? A pokud ho řeší, proč se nic neděje? Copak proti Číně nikdo nic nezmůže? Pro více informací doporučuji tyto stránky . Jsou česky a já sama jsem se po zhlédnutí těchto stránek začala o problematiku zajímat více. A pro základní informace čtěte ZDE . Jediné, co mě alespoň malink ohřeje je fakt, že nejsem sama, komu situace vadí, kdo chce něco dělat. I pře

Děkuju Kačce za dnešní den, protože to bylo úplně nejlepší :) *. *ráno* Kačka: "Čáu, no kde jsi tak dlouho?" Já: "Čau, v klidu, byl snad nějaký úkol?" *přestávka* Kačka: "Proč vůbec nejíš rajčata?" Já: "Na stupnici od 0 do 10 mají mínus 250. Vrchol hnusu, chápeš?" Kačka: "A co lilek, ten ti třeba chutná?" Já: "Ten jsem ještě nejedla." Kačka: "Já taky ne." Tak tomu jsme se smály celou velkou přestávku, následně jsme provedly mezitřídní výzkum na téma "Chutná vám lilek?" a místo toho, abych si opakovala dějepis, mi málem praskla bránice. A to byla jen jedna přestávka, dnešní den byl celý v podobném duchu. *chemie* Prof.: "Fenolát je obsažen například v hořčici nebo v různých minerálkách." Já: "Kačka, vytáhni pití. Máš tam fenolát?" Kačka: "Na, čti." Já: "Hmm, máš tu jen citronát." Kačka: "To bude asi tím, že to je citrónová matonka." *hudebka* Já:

"Nestrážim maják, nie som pocestný v púšti, z úloh pre silných nezložím skúšky, priateľov každú noc môj telefón trápi, na tričku nosím dúhový nápis..." Elán, Neviem byť sám.

Máma: "Já se hecnu. Jdu zkusit ten babiččin dort." Já: "Blázne..." Máma: "Jó, tomu se říká profesionální sebevražda."

"Ovocem do jogobely!" xD Volíme si semináře do třetího ročníku. S ohledem na to, z čeho chceme za dva roky maturovat a z čeho budeme dělat přijímačky na vysoké školy. Logické a jednoduché, že? Ale JÁ to vidím jakkoliv, jen ne jednoduše. Už od základky mám sen. Obrovský sen. Vystudovat medicínu, stát se lékařkou, zachraňovat životy a pomáhat lidem. Nebo ještě lépe- dětem. Jednu dobu se mi tam sice ještě přimíchala veterina, ale nakonec jsem se pevně rozhodla. Medicína. A dělala jsem všechno pro to, abych si sen splnila. Už kvůli toho jsem šla na gympl, dřela jsem na přímačky. A už kvůli toho dělám všechno pro to, abych si udržela vyznamenání. Ale najednou krize. KRIZE. Nerozumím si s naší novou biologikářkou, kterou jsme dostali ve druháku. Nejen já, ale témeř celá naše třída. Ale to je jedno. Prostě se mi zprotivila biologie a zařekla jsem se, že kašlu na medicínu a půjdu na jazyky. Biologii už nikdy víc... Jsem beran. Ale za těch pár měsíců se mi všechno rozleželo v hlavě. J

Ráno jako každé jiné. Tenhle scénář se téměř beze změn koná už zhruba 14 dnů každý všední den.... - z deviantart.com - "Proboha, to už je ráno? Kde je ten ovladač rádia, vždyť večer ležel tady... Aha, tady. Proč ten Hezucký tak řve? A co je za den? Středa? Fajn, píšeme z biologie. A kolik je vůbec hodin? Šest? Musím vstát... Sakra, co to bylo? Kolik je? Čtvrt na sedm? Zase nebudu stíhat...Ok, vstávám." *mezitím probíhá řada obyčejných věcí, které provádím bezmyšlenkovitě, takřka ve spánku a po ránu klasicky podrážděně* "Neštěkejte, probudíte celou ulici. Axi, dej mi tu pískací mrkev! Pšššt! Coudy, nech toho! Já si jen uvařím čaj... Pojďte si pro obojky. Tak Axi, stůj chvilku. Coudy, kde jsi? Počkejte. Neštěkejte! Vždyť už jdu." *vyjdu ven, všude jsou kaluže, ale neprší. Což je mi opravdu jedno, protože psi budou stejně mokří, jako kdyby lilo jako z konve* "Achjo, ti psi zas budou špinaví. Proč je vždycky tak mokro? Axi, Coudy, jdeme. Nečuchejte, přijdu pozdě. T

Do seznamu věcí, ktere chci, přibyla hvězdičková sponka.

Strašně hektický den, zastavila jsem se až teď. Jsem mrtvá. A budu mít žaludeční vředy. Smích. Nejsem schopná se za celý den normálně najíst. Jím buď ve spěchu (během přesunu odněkud někam) nebo ve stresu (svačím ve škole před písemkou). Osobně si však myslím, že žaludek si už zvyknul. Za ty dva roky, co jsem studenkou gymnázia. Být studentem je děsně stresující, nevděčné a politováníhodné. Třeba středeční písemky z biologie se bojím už teď. A to jsem se ještě ani nezačla učit. Zítra... Příštý týden bude patřit mězi ty nejhorší, navzdory tomu, že v pondělí máme volno (přijímačky). Milion testů, zkoušení... Ale jsou to jen 4 dny. A vždycky se to nějak zvládlo. Vidím to pozitivně. Tak mě napadá, nevíte někdo, jestli mám navolené obědy na příští týden? Nevím, co za hudbu si mám pustit k usínání. No a co, že usnu během 3 minut. Jde o efekt. Hlavou se mi hemží spoustu myšlenek na nějakou tvorbu. Zase. Ale nejsem schopná dát dohromady ty správné. Asi to nechám být, teď musím udělat potřebn

Jen v rychlosti, potřebuju něco napsat, protože plyšoví společníci v posteli to v noci poslouchat odmítají a já jsem zas plná všech pozitivních, negativních a zvláštních zážitků. Moje pocity jsou teď smíšené, složité a zauzlované. Potřebovala bych o tom s někým mluvit a vidět věci jinýma očima. Až v sobotu. Jenže do té doby se to zas ututlá někde hluboko ve mně. Ale nebudu přece absurdní. Někde jsem četla že láska je jediná pohádka, která slovy "byl jednou jeden princ" končí. Uvědomila jsem si kvůli tomu spoustu věcí, které mě teď mrzí. Hlavně to, že jsem neměla možnost za vším udělat tlustou čáru a mezi náma zůstalo to vzduchoprázdno, které během těch posledních týdnů vzniklo. Nejhorší je, že už to je asi 4 měsíce a mě to občas pořád trápí. Nemám hold ráda otevřené konce. Ten náš je sice uzavřený, ale uzavřel jsi ho ty a já neměla možnost k tomu něco říct. Postavil sis hlavu a nenechal sis to vymluvit. Nechtěl jsi mě slyšet a už to nikdy nebylo jako dřív. Najednou jsem pro t

"Naděje jsou od toho, že se dějí, kdyby nebyly, tak bychom o nich nevěděli!" Jaksi taksi, Jednou. --- V poslední době neposluchám nic jiného než jejich album Zachovejte paniku. Ty texty mají něco do sebe, a ikdyž tohle není zrovna můj styl, něco se mi na nich líbí. Něco nepopsatelného... Ta pointa schovaná za jednoduchostí. Killi

Probudila jsem se, vstala a podívala se z okna. Chtěla jsem jít v sukni, zjistila jsem, že prší a lehla jsem si zpátky. Chtěla jsem tam zůstat a spát, spát, spát. Zaspat všechno, hlavně svědomí, myšlenky a vzpomínky. A neříkejte mi, že to nemá souvislost s tím počasím. Je to jasné i bez hmatatelných důkazů, vážení! - z deviantart.com - Takže klasicky džíny, tričko, mikinu. A celé ráno se klepat zimou. Těžko říct, jestli mi byla zima kvůli počasí (zvenku), nebo kvůli mě samotné ( zevnitř). (Osobně si myslím, že kvůli tomu studenému čaji, který jsem zase nestihla vypít teplý.) Dokonce jsme byla jistými okolnostmi (deštěm) donucena vzít si děštník. Pršelo fakt hodně. A tak jsem porušila mou životní teorii ("Deštník si neberu, doufám, že pršet přestane."). Co? Co už. První hodinu byla angličtina. Hráli jsme nějakou hru, po třech ve skupinkách a bylo to děsně vtipné. Naladilo mě to :). Byla to vlastně stolní hra, kde se firgurky posouvaly po políčkách podle hodnoty hozené kostkou

...v parku už rozkvetly třešně? To je taková nádhera... V souvislosti s tím musím nabít baterky do foťáku a dojít si pro prášky proti alergii do lékárny xD.

Takový ten víkend, který můžu zařadit do kategorie "nejlepší v mém životě" . Takový ten víkend, který chci zopakovat, prožít znova a úplně stejně. Takový ten víkend, kdy v neděli večer máte pocit, že tohle fakt stálo za to. Takový ten víkend, kdy cítíte, že to nebyl jen tak promarněný čas... Já mám z toho víkendu skvělý pocit, výbornou náladu a spoustu životních jistot :). Vidíte to? Já jsem šťastná slečna! Killi

"To je dementní." -"Hrozně dementní." "Úplně moc dementní." -"Šíleně dementní." "Fakt dementní" "To je dementní jak cip!" --- Rozhovor s mým bratrem o seriálu Pokémon xD. Killi

Ha! Měli jsme na sedm a já nezaspala! Nenene, nenene. Hahá, hahahá... (Tomu se říká "radovat se z maličkostí" xD.) - deviantart.com - Tělocvik jsme měli na druhé straně města. Co už. Zase jsme hráli ten dementní, pošahaný, trapný a hnusný volejbal xD. Jako chápete, co je moc, to je moc. Hrajeme ho už od září, každý tělocvik (akorát jednou jsme skákali přes kozu- to je ale jako z deště pod okap, že...). Jako uznávám, možná je lepší než gymnastika, ale je dementní. Vždycky mi pak děsně opuchnou ruce, bolí mě od ramen až po konečky prstů a vůbec. Proč nikdy nemůžu dělat maskota družstva...? xD A jen tak pro představu, jak moje hra si vypadá... S hlasitým výkřikem "smeč!" bouchnu do balónu, který se následně odrazí od stropu... Prof.: "Hmm, smeč o strop...?" No a co, každý umíme něco jiného, no... xD. Jinak tělocvik byl krizový, měli jsme dva úrazy. Ale já to říkám pořád, že tělocvik v sedm ráno je špatný nápad... Nebo jsme součástí výzkumu jak se snadno, rych

Čtvrtková nenálada zmizela hned, když jsem tě viděla v tom černém tričku :D *. - deviantart.com - Nejdřív nudličky, které jsou nejlepší za všech okolností. Pak zmrzlina, protože citrónová je nejlepší. A náročná cesta domů. V takovém horku do kopce, no chápete? A za celou dobu jsme nezavřely pusy. "Tak já se převlíknu a stavím se pro tebe, jo?" -"Jo, ty se převlíkneš, já tě prozvoním, až budu připravená a ty se pro mě stavíš, jo?" "Výborně." Naše napoleonské taktiky xD. Zašly jsme do naší jednoty na vodu z Adršpach (nekupujte si mátovou... my víme, co o čem mluvíme :D ). na lízátka a bombóny, vytáhly jsme deku a Fildu (vodníka :D), rozvalily jsme se na trávu, zapálily uhlík (teda, NKSka zapálila... vy ještě asi neznáte můj vztah k oni,někdy vám ho popíšu :D ). A tomu říkám ŽIVOT. Tohle zewlování mi už chybělo, konečně venku začíná být krásně... To musíme opakovat pravidelně. Tak jsme tam ležely, jen v kraťasích a v tričku a smály se JIM. Chápete tu pohodu?

To obrovské těšení opravdu stálo za to.. Juhů... Vytiskla jsem si odjezdy všech autobusů v časovém rozmezí 12 hodin. A taky všechny zastávky, kterými pojíždí autobus, který jsem chtěla stihnout. No, ja vím, ale chápete, jistota... xD. Autobus jsme stihly. Téměř bez kompilací jsme našly zastávku (jako pochopte, na autobusáku je milionstodevadesátšesttisícčtyřistapadesátosm zastávek, jak mám vědět, ze které to jede do Nového Jičína?). "Já si myslím, že to je ta, kde stojí ten dav." -"Pojďme se podívat na tu tabuli..." ... "Tak, jede nám to z devatenáctky, doufám. Ve všední dny." -"A to je kde?" "No, tam kde stojí ten dav..." xD xD xD Ale nastoupily jsme, zabraly jsme nejlepší místo a jelo se. "Pochop, já nejezdím tím autobusem tak často jako ty!" -"Ale já jsem jela autobusem naposled v červenci na dovolenou..." "Ahaa..." xD xD xD V autobuse jsem byla jmenována (sama jsem se jmenovala) hlavní obsluhou oken. By

Momentální stav: ŠŤASTNÁÁÁ! No jo. Omluvám se za kvalitu tohoto článku. Ale snad už jste si zvykli. Killi P.S.: Fotky mám, ale čas zas ne. Snad zítra. Jo, zítra to bude. Krásný páteční večer *.

Nesnáším, když holka brečí kvůli klukovi. Miluji, když kluk brečí kvůli holce. Teď jen nevím, jestli je to splečensky korektní. Každopádně je to egoistické. Co už. Killi P.S.: Děkuju všem, včerejšek byl obrovským přísunem energie. Té nejpozitivnější. Článek bude, až budou fotky (snad zítra, pokud bude i čas, který obvykle nemám, akorát dneska jsem ho měla víc, než bych chtěla... no xD ). Momentální diágnóza: schizofrenie v počátečním stádiu. Jedna polovina mého já je děsně šťastná, druhá smutná/zklamaná. Jako kdyby mě někdo rozbil na milion kousků a já se nemohla dát dohromady. Ale v podstatě je tohle můj normální stav, takže... jsem spokojená. Hlavně už nehledám problémy tam, kde nejsou. Tedy: snažím se xD. P.P.S.: Fakt mi nevadí, že mám péesku delší než článek... No. Možná trošku :D.

Děkuju za včerejšek. Moc a moc. Však ty víš... A nebudu psát víc. Bylo to jen NAŠE. Pomohlo mi to. Uvědomit si pár věcí... Hlavně ta jistota, že tě mám. Někam se na chvilku ztratila, ale zase přišla zpátky, děkuju. Za všechno. Je mi zas hůř, ale myslím na středu. A držím se. Musím to zvládnout, do středy přece vydržim. A venku zase prší. Kulečník, co se jmenuje jinak, je nejlepší hra. A hlavně "R-H-S! Ty voleee!". --- "Here I am - this time. There's no where else on earth I'd rather be.." Tohle nesmím poslouchat... --- Ve škole je to teď děsně únavné, pořád něco, každý den... Kecy o víkendu, ale neděle odpoledne je nejkritičtější období. Ale hlavně nevzdychat. Jsem šťastná. Jen to není moc vidět :). Killi

Ve středu je společenská akce desetiletí. Jdeme na koncert Kryštofů. My dvě, samy, chápete? Já se nedočkám... A proto teď poslouchám jen a jen Kryštofy, ať to mám naposlouchané, i když ty texty znám všechny zapměti už dávno. A dneska zase vyrážíme do víru velkoměsta, sehnat Gympl (mimo jiné). A krize je pryč. Zase se mám proč smát a na co se těšit. Děkuju ti. Svět je barevný :) Killi

Znáte, neznáte? Jestli ne: Zapojte sluchátka do PC. Strčte si je do uší. Pusťe si TOHLE . Zavřete oči. Je to výborné. Ale musíte mít sluchátka, do bedniček to nemá efekt. A nebojte, je to vážně super. Líbilo se? :) Killi

"Všechno jednou začíná A všechno jednou končí My musíme jít dál Slzy nechat za scénou..." Jaksi Taksi, Derniéra. Takže jdeme dál :). Killi

Večer nebyl tak strašný. Díky smskám od Tebe (na které jsem neměla sílu odpovědět, ale které hrozně pomohly) a krabovi od Tebe jsem si nepřipadala vůbec sama. A i u písniček jsem se držela. Až když začal hrát Bryan Adams, jsem už nemohla dál a nechala jsem oči, ať si dělají, co musí. Takový stav jsem ale neměla už dlouho. Když jsem vzlykající ležela scholulená do klubíčka a celá jsem se třásla... Až jsem usnula. To ráno, kdy jsem myslela, že bude líp, přišlo. Ale nebylo líp. Bylo to horší, než večer. Rozhodla jsem se, že nevstanu, znovu jsem pustila mp3 a hodinu jsem jen tak ležela, ze zamlžených očí se znovu začaly koulet slzy, ale nějak samovolně. Nevzlykala jsem, jen jsem klidně ležela, otočená ke stěně a vnímala, jak ONY stékají po tváři. (Měla jsem jít něco dělat a ne tam jen tak ležet. Ale v já neměla sílu vstát.) Pak jsem dostala vztek, že i v 17 mi organizují život,který byl navíc příčinou dalšího pláče. A to mě asi štvalo nejvíc. Když jsem odcházela a je teď jedno kam , do

A přesně vím, co bude. A už se tomu nebudu dýl bránit, je mi čím dál hůř. A třeba mi to pomůže (proč to říkám, když vím, že to není pravda?). Zoufalý pláč pro nic, s peřinou přes hlavu- hlavně, abych někoho neprobudila. Aby si mě někdo nevšiml. Se sluchátky na uších a v nich ty nejpomalejší písničky. Jsem totálně v prde*i. Právě teď jsem si to přiznala. Mám milion důvodů k tomu, abych byla šťastná. A přesto nejsem. Proč? Strašně se omlouvám, že ti to kazím. Já nechci, ale nemůžu. Neumím to ovládnout, promiň. Jsem na tebe vážně pyšná *. Tak tady sedím, po tváři mi tečou slzy a já už se ani nesnažím je zastavit. K čemu? Spoustu otázek, na které není opověď. Ne teď. Článek bez smyslu, který stejně zvěřejním. Z principu. Z potřeby vám tohle říct. A ty to, prosím, nečti. Ty víš proč. Zítra. Proč je svět černobílý zrovna teď? Věřím, že se z toho vyspím. Že mě probudí sluníčko a všechno bude zase fajn. Tak jako předtím. Ale i kvůli té obyčejné naději zas brečím. Možná bych si měla přestat hrá

Co mi (zase) je? Jen několik čistě nepodložených a neustále se vracejících myšlenek. Pocit, že nikoho nemám. Pocit, že na mě každý kašle. Že jsem hrozně sama. Že si každý myslí, jak jsem VELKÁ, STATEČNÁ a DOKONALÁ. Jo, nesmysly. Můžu vyjmenovat minimálně 10 lidí, kterým na mě zálěží, nebo si to alespoň myslím a věřím v to. A mám tebe, vždyť vím. Ale víte, co je vůbec nejhorší? Že já se prostě usmívám a dělám, že je to všechno v pohodě. Jen abych někomu nepřidělávala starosti. Takže vážně vypadám jako velká holka. Jenže ta velká holka po nocích poslouchá mp3jku a brečí do svého plyšového kraba. A víte, co je horší? Že to o sobě vím. Pod okny kvete zlatý déšť a jako by nepatřil do mého světa... Takže? Zase budu čekat, až mě to přejde (?). Budu se usmívat a budu velká holka. Protože já už to jinak neumím. Hlavně, abych někoho neobtěžovala. Mám chuť křičet. Místo toho se mi po tváři koulejí obrovské slzy, které už nemůžu zadržet, které utřu rukávem a po kterých mi zůstane stopa po řasence.

Vůbec jsem si nevšimla, že že je dneska takové hezké datum... Dneska jen v bodech, je mi docela zima (což je úplně jasný důvod k tomu, proč jen v bodech, samozřejmě xD). Obrázek nebude, protože nechci. Nechtělo se mi vstávat víc než obvykle. Nevíte někdo, co s tím? Na snídani jsem snědla jeden miniaturní kousek štrúdlu. Důsledkem toho bylo, že jsem pak nesvačila. Tak nevim, co je lepší? Venku bylo teplo, ale mě bylo nějak zima. Zevnitř (copak mi to připomíná?). Celý den se mi shrnovaly černo-bílé podkolenky. Ach ty logaritmy... opakovaný vtip není vtipem! Pondělní písemka z chemie bude veselá. Myšleno ironicky, jak jinak. Zkoušení ze zemáku dneska schytala Pája, chudák. Příště si sednu do první lavice, ze třetí jsem mohla radit jako pako a stejně to nebylo slyšet. Dostala jsem dvojku z angličtiny. Z megatěžké písemky. Fakt potěšilo. A v angličtině jedna dobrá hláška... Prof. (uprostřed výkladu) : "Pátek! Děcka, dneska je už pátek! Tak to já půjdu asi na ten bazén!" Vladan:

"Zadarmo ani tobě nehrabe." Pozn.: Hledala jsem nějaké hezké, pravdivé a vážné přísloví xD. Killi

Vstala jsem hned s budíkem, což můžu s čistým svědomím prohlásit za nejlepší výkon tohoto školního roku. Takže jsem v klidu vyvenčila psy, napila se čaje a vyrazila do školy- s mladší sestrou. To byl opravdu nevšení zážitek xD. Celu cestu mi zpívala gumídky a zaboha jsme si nemohly ani jedna vzpomenout na druhou sloku. Sestra: "Až budu velká, budu mít dva psy. Jeden se bude jmenovat Leoš a druhý Mareš." xD Ve škole jsem věnovala svůj úkol do matiky k charitativním účelům (hromadnému opisování) a 15 minut uvažovala, jestli se mám učit francouzštinu nebo dějepis. Nakonec jsem se vykašlala na obojí. Matika byla úplně pohodová xD. Stále logaritmujeme. V chemii jsme řešili školní výlet a začínám se těšit. Probírali jsme přípravu aldehydů a ketonů. Pondělní písemka bude vipná, ještě, že ji nepíšeme zítra, jak bylo v plánu xD. Před francouzštinou jsem klasicky stresovala, ale naštěstrí se nezkoušelo. Místo toho nás profesorka parádně drtila na slovíčkách a časování sloves. Jsem si

Díky písemným maturitám jsme měli CELÝ den volno. To se Honzovi (řediteli) zas jednou podařilo vymyslet něco opravdu studentům- nematurantům prospěšného :D. Vstávala jsem kolem deváté, v kuchyni mě čekala snídaně a teplý čaj :). Ani si nepamatuju, kdy jsem naposled snídala ve všední den. Asi o jarních prázdninách. (Což není zas tak dávno, takže tahle věta nějak ztratila pointu, proto dělejte, jako byste jí nečetli.) Tedy abych to ujasnila, mamka byla zrovna taky doma. Po snídani a menšímu psychickému úrazu (přišla se na nás podívat babička) jsme vyrazily do města. Nejdřív jsme se stavili v nemocnici, kde jsem konečně byla naočkována (první vakcínou proti rakovině děložního čípku). už jsem se asi zmiňovala, že očkování přímo miluju. A to prosím není ironie, to myslím vážně. Nesnesu měření tlaku, ale očkování mě fascinuje. Zdravotní sestra (v mírném šoku): "Sleduju tvoji reakci..." Já (nadšeně): "Ale mě se to líbí!" Škoda, že jste neviděli pohled toho doktora xD. On