Jdu spát.

A přesně vím, co bude. A už se tomu nebudu dýl bránit, je mi čím dál hůř. A třeba mi to pomůže (proč to říkám, když vím, že to není pravda?).

Zoufalý pláč pro nic, s peřinou přes hlavu- hlavně, abych někoho neprobudila. Aby si mě někdo nevšiml. Se sluchátky na uších a v nich ty nejpomalejší písničky.

_{Jsem totálně v prde*i. Právě teď jsem si to přiznala.}

Mám milion důvodů k tomu, abych byla šťastná. A přesto nejsem. Proč?
_{Strašně se omlouvám, že ti to kazím. Já nechci, ale nemůžu. Neumím to ovládnout, promiň. Jsem na tebe vážně pyšná *.}
Tak tady sedím, po tváři mi tečou slzy a já už se ani nesnažím je zastavit. K čemu?

Spoustu otázek, na které není opověď. Ne teď.
Článek bez smyslu, který stejně zvěřejním. Z principu. Z potřeby vám tohle říct. _{A ty to, prosím, nečti. Ty víš proč. Zítra.}

Proč je svět černobílý zrovna teď?

_{Věřím, že se z toho vyspím. Že mě probudí sluníčko a všechno bude zase fajn. Tak jako předtím. Ale i kvůli té obyčejné naději zas brečím.}

Možná bych si měla přestat hrát na statečnou holku. Ale já to prostě jinak neumím. A můžu chtít sebevíc (další záchvat zoufalství...).
Potřebuju obejmout, utřít slzy a říct, že to bude dobrý. Na to je ale o půl jedenácté nejspíš pozdě.

Killi

P.S.: Jsem jak malá. Měla bych se sebrat. Od zítřka.