Tak mám zase jednou skvělý den. Ráno sbalená běžím na osm do školy, ze školy do práce, z práce na vlak. Nemám čas koupit si jídlo, takže jsem za celý den snědla dva rohlíky, banán a jeden švestkový perník, který mi k obědu koupil Jonáš. Umírám hlady a doufám, že aspoň hubnu, když už nic. Mezi školou a prací jsem ještě musela do lékárny, což se protáhlo, protože 10 minut paní magistry zkoumaly, jestli jsem si ten recept někde neokopírovala, protože přece by ho paní doktorka nevyplnila černou propiskou. :D Připadala jsem si jako největší zločinec, když jsem je tam ujišťovala, že je to fakt originál. V práci to bylo dneska na milion facek a vrcholem byl poslední telefonát, kdy jsem musela obvolat půlku pojišťovny, než se zjistilo, že je všechno špatně a musím klientovi zavolat, že mu nezaplatíme nic. Ten měl samozřejmě obrovskou radost, řval po mně do telefonu, parodoval můj hlas a tak. A to jsem se mu fakt asi 200x omluvila, i když jsem za to nemohla. Prý si to moc beru, ale nejsem robot

Určitě si dobře pamatujete na článek, ve kterém jsem se zmínila o tom, že jsem byla pozvána na dovolenou do Chorvatska s Tomem a dalšími 12 lidmi. Určitě, protože já si to teda pamatuju, byl to velice významný den v mém životě. :D A tak to pořád bylo daleko, daleko ve stylu za dva měsíce už pojeden, za měsíc už pojeden, za týden už tam budem, a tak. A najednou se to všechno hrotilo, já jsem psala seznamy, půjčovala si zavazadla, kupovala si oblečení, nechávala si upravovat oblečení (konkrétně zkracovat sukni... sukně se totiž rozdělujou na 3 délky- 1. dokud mám hezké nohy, 2. až nebudu mít hezké nohy, 3. tak dlouhou sukni jedině do hrobu :D), psala si další seznamy, psala si seznamy seznamů, nakupovalo se jídlo, škrtaly se seznamy a stresovalo se a tak. Ano, měla jsem hodně seznamů, no a co? Jen díky tomu jsme totiž nic nezapomněli! :D A pak už tu byl pátek, oblíkli jsme si týmová trička, naskládali se do aut (ano, jsme ostudy a máme nejvíc věcí ze všech) a vyrazili jsme. Tedy naše aut

TEN Rachůnek, TEN Marek a TEN Vašíček. Vlastně se mi tomu asi pořád ještě tak trochu nevěřím. Jsem vlastenec a miluju hokej. A taky si pamatuju Rachnu kachnu, nájezdy a komentátory křičící jejich jména. Vzpomínám si nejen zlaté MS 2010, kdy jsme vyhráli a já druhý den v pondělí vstávala na zahájení mého maturitního týdne. Nejen na bronzové letošní MS, kdy jsem se spontánně vykašlala na tělák a jela za Tomem a klukama do hospody, nebo poslouchala v chrčícím mobil rádiu, když jsem vlakem jela z Prahy. Ale třeba i nepovedenou loňskou olympiádu, kdy jsem nechodila do školy, vstávala jsem brzo ráno a křičela jsem u gólu, když celý dům spal. Je mi strašně líto, co se stalo. Ale neřeším oslabenou reprezentaci, je mi jedno, že už nám nepomůžou k medailím a že už za nás nedají gól. Ale strašně, strašně mě mrzí ty rodiny, co tady nechali. Ty krásné manželky, které sledovaly všechna utkání a měly strach, aby se jejich hrdinové nezranili, které čekaly doma, vítaly je na letišti, nedočkavě se s nim