Rusové mají v tom lítání pěkný hokej.
TEN Rachůnek, TEN Marek a TEN Vašíček. Vlastně se mi tomu asi pořád ještě tak trochu nevěřím.
Jsem vlastenec a miluju hokej. A taky si pamatuju Rachnu kachnu, nájezdy a komentátory křičící jejich jména. Vzpomínám si nejen zlaté MS 2010, kdy jsme vyhráli a já druhý den v pondělí vstávala na zahájení mého maturitního týdne. Nejen na bronzové letošní MS, kdy jsem se spontánně vykašlala na tělák a jela za Tomem a klukama do hospody, nebo poslouchala v chrčícím mobil rádiu, když jsem vlakem jela z Prahy. Ale třeba i nepovedenou loňskou olympiádu, kdy jsem nechodila do školy, vstávala jsem brzo ráno a křičela jsem u gólu, když celý dům spal.
Je mi strašně líto, co se stalo. Ale neřeším oslabenou reprezentaci, je mi jedno, že už nám nepomůžou k medailím a že už za nás nedají gól. Ale strašně, strašně mě mrzí ty rodiny, co tady nechali. Ty krásné manželky, které sledovaly všechna utkání a měly strach, aby se jejich hrdinové nezranili, které čekaly doma, vítaly je na letišti, nedočkavě se s nimi líbaly a těšily se na každý jejich návrat domů. Malé děti, které by určitě učili bruslit, které by vedli poprvé do školy, ze kterých by vychovaly stejně dobré lidi, jako byli oni. Pyšné rodiče, kteří je kdysi brzo ráno vozili na tréninky, utírali jim slzy zklamání, radovali se z každého gólu stále stejně upřímně a celý život je neskutečně podporovali. To prostě není fér. Tohle by se nemělo dít.
Vadí mi facebook přehlcený milionem RIP skupin, dávání milionu lajků pro Karla Rachůnka, zapalování virtuálních svíček, a předhánění se, kdo dá dřív na zeď odkaz s nejnovějším článkem o tom, jak se našly černé skříňky, ze kterých se zjistilo, že spadlo letadlo, jupí, hurá, mexická vlna. Vadí mi i ti odpůrci náhlého celorepublikového smutku, odsuzování pseudovlastenců a ohánění se pozérstvím a podobně. A tak to na facebooku nečtu a peru se s tím sama, což by měl udělat každý, jestli to myslí upřímně. Zavřít oči, zabořit nos do (pokud možno svého vlastního) Toma, a být chvilku smutný, protože to smutný, protože to opravdu smutné je. A napsat si článek na soukromý blog, který čte pět lidí (z toho se 2 jsem to probrala osobně a s 1 jsem spojená telepaticky). Ale nedělat si z toho životní tragédii, protože jak moc se nás to může dotýkat v porovnání s těmi pozůstalými? Radši myslet a modlit se za ně. Za ty, za kterými se kluci měli brzo a v pořádku vrátit.
A ještě něco nemůžu dostat z hlavy. Jak jim všem asi bylo, když už věděli, že je všechno špatně, že to dopadne špatně, že už jeto konec? Na co mysleli, jak zvládli tu bezmoc? Jak moc to muselo být hrozné?
Jsem ráda, že jsme včera nestihli zprávy (pokud je vám mizerně, vždycky pomůže štěně; my jsme se jen na chvilku byli podívat na to, co už za 3 týdny bude "naše" a já jsem teda zapomněla na všechno ostatní), byla jsem toho tak plná, že smutná hudba a detail na brečící fanoušky, které nova určitě nabídla, mi už opravdu nechyběla. Dneska už jsem tomu neutekla, ale po 15 minutách (stále nekončící) reportáži jsem s husí kůží odcházela. Děkuju, stačilo. Achjo.
Tak, kluci, děkuju. Děkuju za chvíle euforie, štěstí, radosti, napětí, dojetí, smutku, a HRDOSTI. Děkuju za ty medaile, ke kterým jste reprezentaci pomohli, ale i za ty, ke kterým byste ještě pomohli, ale už nebude příležitost.
Byli jste mladí, plní energie, uměli jste se bavit a měli jste toho spoustu před sebou, tak že nevěřím, že byste toužili po nějakém Rest In Peace. Ode mě proto Rock In Paradise! A věčné angažmá v Hlinkově nebeském týmu.
ČEŠI !!! A hoši, děkujem.
Killi
Komentáře
Okomentovat