... mám chuť na letmý polibek! Na, to teda nemám. Ale zbožňuju Vypsanou fiXu a takhle písnička mi celý den hučí v hlavě. Já mám chuť na asi tak stokrát víc než letmý polibek. Možná tisíckrát. A nemám pocit, že by se ta situace měla v plánu nějaké změny. Ale že bych je brala. Hm. Tenhle článek nebude o ničem konkrétním. Budu si stěžovat. /Tak abyste pak neřekli, že vás nikdo nevaroval./ Den má 24 hodin. 6-8 hodin prospím. Kdyby se sečetly chvilky, kdy mám radost, kdy jsem spokojená, veselá, šťastná (?) a optimistická, byla by to MOŽNÁ tak slabá půlhodinka. Zbytek dne se dělí na dvě poloviny- tu první trávím ve škole a snažím se být v klidu. Neutrální nálada. A tu druhou jsem víceméně v hajzlu! . Prostě to tak momentálně vidím. Topím se v učení, nechápu, jak to mám do května stihnout. Uzavřít si známky, vytvořit a naučit se asi tak 100 maturitních otázek a našprtat se na přijímačky. (Celý svět ví, že chci na medicínu. A já v žádném případě nesnesu ty pohledy, jestli se tam nedostanu. v ž

Prostě jsem dokonalá, přiznejme si to. :D Ne, bohužel jsem neprošla žádným rychlokurzem zvyšování sebevědomí. Jen jsem během dneška zvládla zpracovat 4 maturitní témata, což je můj osobní rekord a jsem na sebe hrdá. Protože tato skutečnost znamená co? Tato skutečnost znamená, že zítra odjíždím do Šenova a konečně budu mít i já prázdniny (fajn, budu se sice muset učit 2 maturitní otázky do češtiny a jednu do chemie, ale to už je opravdu maličkost ve srovnání s tím 5denním vysedáváním u počítače, hledáním informací, vytváření smysluplných vět a podobně). Volejte sláva a milion dnů se radujte. (Tu pohádku jsem neviděla roky :).) Těším se neskutečně. Konečně dojde i na mě a já vypnu. A to v té nejlepší společnosti. Budu posilovat břišní svaly nonstop trvajícími záchvaty smíchu a budu se přejídat babiččinými specialitami. Dneska mi deset minut popisovala do telefonu, co všechno vařila/ vaří/ bude vařit a pekla/peče/ bude péct. Ona je prostě poklad :). Já jsem tam tak šťastná! Mám tak eufori

Měla bych jít spát, protože rozhodně nechci dopadnout stejně jako dneska. Teda vlastně už včera. Probudila mě zkouška sirén přesně ve 12:00. Nemohla jsem tomu uvěřit a měla jsem chuť si dát fakt facku, protože tohle vyspávání mi dělá hroznou čáru přes rozpočet. Stihla jsem jen 2 maturitní témata. A to je málo. Sakra málo. Ale tak, stejně na sebe můžu být hrdá, že obětuju celé prázdniny maturitě. Jo. To teda můžu. Aspoň trošku. Podívejte se na ten videoklip. Písnička nic moc, ale ten videoklip, sledujte. A věnujte zvláštní pozornost faktu, že ta slečna je prostě blond. Ha! Pocit zadostiučinění, aspoň na chvilku. (Jsem si na milion procent jistá, že brunetky jsou hezčí a víc sexy. Nikdo mi to nevymluví. Blondýnky jsou pro všechny ty bárbíny a trubky, brunetky jsou... HOT. That's it.) Blondies are for boys, brunettes are for men. (Mimochodem- myslela jsem, že nadrženější už být nemůžu. Ha-ha.) Dobrou noc, děti! :D Killinková** (moje noční inspirace načerpána tady :))

Taky někdy necháte místo pro titulek prázdné a doplníte ho až během psaní článku nebo klidně až úplně na konci? Já někdy, ale strašně nerada, protože jsem pak nervózní a pořád musím uvažovat, co tam napíšu. Jako třeba teď. Takže dávám si 30 sekund na vymyšlení názvu. Sakra, neumím jednat a přemýšlet pod tlakem. Stejně tam většinou napíšu slova z písničky. Dobře, tohle byl trochu trapný začátek, ale nevěděla jsem, jak vás oslovit. Milí čtenáři brakových deníčků ještěstálenáctiletých studentek! :D Od zítřka od 6:15 jsem absolutní jedináček. Přesně v tuhle dobu mi NKS odjede do Alp (vy to nevíte, ona vlastně taky ne,ale nejede tam kvůli sněhu, sjezdovkám, ani kvůli snowboardu, ona tam jede jen proto, aby mi udělala superluxusní fotky hor svou skvělou zrcadlovkou :D) a já tu zůstanu úplně sama. To není fér! Pokračuju ve svém životě trosky :D. Bratr se sestrou si užívají pohodu v Šenově, Raďa si už za pár hodin bude sjíždět ALPY (!!!) na prkně a já, já budu sedět u maturitních otázek dokud

Miluju ten pocit. Jak zlehka a s naprosto automatickým úsměvem přejedu prsty po klávesnici a začnu psát. Nezrušila jsem ten pesimistický a černočerný odchodový design jen proto, abych sem naťukala vzpomínky z jolky. Samozřejmě že ne. Potřebuju ze sebe dostat pocity posledních dnů, nebo už snad týdnů? Nevím, kdy se to tak nějak seběhlo dohromady. Začalo to postupně. Vlastně to snad ani nezačalo, je to tak už od vždycky. Od začátku světa. Od adama a Evy, od velkého třesku. Od té doby, co začala fungovat fotosyntéza. Jsem vrba. Ano, jsem a nemyslím to nijak sobecky. V určitých situacích sice bývám trochu (:D) egoistická, ale většinou je moje sebevědomí absolutně na nule, ne- li někde v záporných hodnotách. Jsem neustále připravená vyslechnout své přátelé a pomoct jim, pokud zrovna nespím. Nechám je se vypovídat, řeknu jim svůj názor, naliju do nich maximum pozitivní energie, donutím je dívat se na situaci optimisticky, povzbudím je, rozesměju je. Porovnám je se sebou, což je pro každého m