/*/A tak se naklonil a do ucha jí řek...

... mám chuť na letmý polibek!

Na, to teda nemám. Ale zbožňuju Vypsanou fiXu a takhle písnička mi celý den hučí v hlavě.

Já mám chuť na asi tak stokrát víc než letmý polibek. Možná tisíckrát.

A nemám pocit, že by se ta situace měla v plánu nějaké změny.

Ale že bych je brala. Hm.

Tenhle článek nebude o ničem konkrétním. Budu si stěžovat. /Tak abyste pak neřekli, že vás nikdo nevaroval./

---

Den má 24 hodin. 6-8 hodin prospím. Kdyby se sečetly chvilky, kdy mám radost, kdy jsem spokojená, veselá, šťastná (?) a optimistická, byla by to MOŽNÁ tak slabá půlhodinka. Zbytek dne se dělí na dvě poloviny- tu první trávím ve škole a snažím se být v klidu. Neutrální nálada. A tu druhou jsem víceméně v _hajzlu!.

Prostě to tak momentálně vidím. Topím se v učení, nechápu, jak to mám do května stihnout. Uzavřít si známky, vytvořit a naučit se asi tak 100 maturitních otázek a našprtat se na přijímačky.

(Celý svět ví, že chci na medicínu. A já v žádném případě nesnesu ty pohledy, jestli se tam nedostanu. v žádném případě. A vzhledem k tomu, že šance na přijetí je minimální-- tralalalalalá.)

Všichni chtějí psát písemky právě teď a včera bylo pozdě, z chemie píšem každou hodinu a žádnou písemku jsem tak nezmršila, jak tu poslední.

(Fakt mám problémy psát tento článek bez vulgarismů a každé slovo musím opravovat.)

Co se týče kolektivu, tak výmluvně mlčím, chodí mi sem polovina třídy (k mé velké radosti..) a já jsem zrovna teď bez energie na jakékoliv konflikty.

Povzdech.

Nenávidím zimu! Dneska jsem zas hodila krásný pád před domem. Pět kroků a byla bych doma, v bezpečí od toho sněhu, ledu, mrazu a já se prostě natáhnu. Bolí to jak prase, nemůžu se ani vyšplhat na patro své postele a jsem fakt směšná. Psi byli nadšení, když zjistili, že ležím na zemi a mysleli si, že jdem hrát nějakou super zábavnou novou hru a skákali mi po hlavě.

/Hledám jaro mezi vločkami./

Dalším zdrojem mé skvělé nálady je fakt, že o víkendu musím vyplnit pět vysokoškolských přihlášek. Jediné pozitivní na tom je, že mi ty přihlášky naši zaplatí. Díkybohu. Jsem šťastná, že jim na mě záleží a že je mám.

Takže už se asi definitivně musím rozhodnout KAM. Praha, Brno a Olomouc- medicína. A v brně ještě zdravotní laborant a biochemie. Ta biochemie by měla být na jistotu, bez přijímaček.

Někdy mě prostě napadá, že kdybych šla studovat literaturu a angličtinu, byla bych v klidu, nemusela bych se stresovat z bioly a fyziky, v klidu bych si udělala přijímačky z češtiny a z angličtiny (ty bych asi zvládla, nebo bych si určitě víc věřila), popřípadě nějaké Národní srovnávací zkoušky, a byl by klid. Jenže né, já si prostě vymyslím medicínu.

Fakt mě někdy napadá, jestli na tu školu vůbec chci. Jasně, pak jdu kolem nemocnice nebo jdu na nějakou kontrolu a jsem naprosto nadšená, vidím se v bílém plášti, s pacienty, jsem hrozně chytrá a milá a zachraňuju těm lidem životy. Vím, že chci dělat tu práci víc než cokoliv jiného.

Ale fakt nevím, jestli chci studovat tu školu.

A to se vylučuje a je to postavené na hlavu a já moc neumím vysvětlit, jak to vlastně cítím.

Mám opravdu velký strach. To je to.

A to, jak všichni říkají, že se tam dostanu a že budu skvělý doktor a že si neumí představit nikoho jiného, kdo by se tam dostal... To mi vůbec nepomáhá.

Budu hrozně zklamaná, když ty přijímačky neudělám. A už teď jsem kvůli té představě schopná po večerech bulet do polštáře.

A jsme po dlouhé době opět u mé přecitlivělosti. Ta se s doktořinou taky moc neslučuje, co?

Proboha, můžu já být vůbec doktorka?!!!

_{Ty přihlášky tam ale stejně pošlu.}

A možná si kdysi dávno pamatujete, že jsem uvažovala o přihlášce na žurnalistiku. Tak to jsem vzdala někdy v říjnu. Musela bych ji podat tajně, protože táta by to těžko rozdýchával. Nesnáší novináře. Jasně, rozdýchal by to, byla by to mega hádka a já bych vyhrála (jako skoro vždycky), mám dost argumentů, ale nestojí mi to za to... Navíc má pravdu v tom, že by mě to neuživilo. Taky rozhodně nebudu mít čas připravovat se ještě speciálně na přijímačky na fakultu sociálních studií, takže by to byly akorát vyhozené peníze. Ikdyž myslím, že ta škola by mě bavila, tak zase nevím, jestli je to něco, co chci dělat celý život. Takže je to jeden takový malinký podvědomý sen, který byl pohřben. A trochu mě to mrzí, ale prostě tohle už nejde.

Pořád řeším školu, ale momentálně to jinak nejde. Žiju školou, maturitou a přijímačkama. A do června nebude líp.

Nádherné vyhlídky.

Co dál? Joo, v pátek je Valentýn. Další skvělý důvod být šťastná jak tisíc mandarinek. Jasně, je to odporný, nechutný, americký, konzumní a kdovíjakýještě svátek, ale kdybych nebyla sama, tak je mi to úplně jedno. Možná bych ho slavila, možná ne, ale jde o to podstatné- nebyla bych sama.

No. Je devět večer a já se musím učit matiku a chemii, takže okamžitý konec.

Když se na to podívám z odstupem, není to tak hrozné, dělám z drobností třetí světovou válku a všechno moc hrotím.

Je to počasím.

Potřebovala bych asi tak týden v kuse strávit jen s NKS a mluvit, mluvit a mluvit. A je to akutní. Potřebuju být s ní a mít ten pocit, že mi rozumí, že mě chápe a že stojí za mnou. Ten pocit, který s nikým jiným nemám.

Potřebovala bych odjet asi tak na měsíc do Šenova. Hned. Ty krátké tři dny o jarních prázdninách byly míň než málo. A stejně byly dokonalé.

Až za sebou budu mít maturu a přijímačky, vezmu psy a odjedu tam aspoň na 14 dní. Budu spát, chodit ven, ztrácet se v lese, jezdit nakupovat, jíst a jíst a jíst a prostě relaxovat, protože tam to umím nejlíp. Neuvěřitelně se na to těším.

V sobotu si budeme s mou dokonalou slečnou hrát na upírky. A bude to *naše*. :D

A v neděli jdem valentýnsky do kina. :D

Co bych bez ní dělala?!**

A už konec. Dobrou noc.

(Myslím, že umím napsat i asi o 3 levely lepší článek, ale tohle byla jen opravdu akutní potřeba dostat to z mozku.)

Killi