I wanna walking on sunshine with him. -in harmony- Daydream.

Přála bych vám ten pocit, když jsem vystoupila v Praze z vlaku a on tam stál, s úžasnou kytkou ruce, usmál se a tou božskou dokonalou a typickou chůzí se přibližoval ke mně. Nebo když má na sobě tu šedou košili a tak nehorázně moc mu to sluší a já vím, že je můj. Ty čtyři dny byly zase dokonalé. Strávili jsme půl dne v Ikeii vybíráním postele (a ostatního nábytku) do mého nového pokoje a jsme si jistí, že nám všichni ti lidé závidí naši zamilovanost, a my jim to vůbec neulehčujeme. Jedli jsme BigMacy na lavičce na břehu Vltavy a pozorovali surfující kachny a přesně ty labutě, co jsme před měsícem krmili cheeseburgrem. Hráli jsme si na retardovaný pár v centru a v tramvaji a v zahradě u letohrádku. Spontánně jsme jezdili tramvají a ještě spontánněji jsme vystupovali (haha). Jedli jsme tuňákový salát z jedné misky. Koukali jsme na fotbal Sparta vs. Žilina, Tom fandil Spartě a já Žilině (která vyhrála 2:0!) a nejlepší byl druhý poločas (vrrrau). Byli jsme v kině na Kajínka, který se mi ne

Všechno je TAK perfektní, že to snad už opravdu není možné. Zase tomu nevěřím. Nevěřím, že se to děje, že to takhle funguje, že se mě to týká. Že je to můj život. Vlastně jsem si docela jistá, že se mi to zdá. Ale já se bez něj nechci probudit. Dělí nás necelých 14 hodin, jestli vlak nebude mít zpoždění. Včerejší kouzelné setkání s Lenkou, nejhodnějším člověkem na světě, bylo krásné. Vodopád slov, smích, mluvení a poslouchání, zmrzlina a procházení se Valmezem skrz na skrz. Moc mi chybí. Ale její spokojený pohled, smích, pořád ta upřímná radost ze všeho... Ona je skvělá. Takovým lidem se nesmí ubližovat! A i když už je 4 roky v Brně a já zatím pořád tady, zase budu na konci prázdnin snít o tom, že se potkáme ráno v šatně, půjdeme spolu dlouhou chodbou a budeme se puberťácky smát, sedneme si spolu do lavice a zase to budeme MY. Díky ní je základka tak silný a nezapomenutelný zážitek. A dnešní krátká vjezdová zastávka s NKS. Kdyby to šlo, tak bych to svoje nekonečné štěstí rozdělila na d

Všechno je dál báječné, pravděpodobně mi ke štěstí stačí, když si na mě někdo přes den občas vzpomene a když někomu třeba trošku chybím a když mě má někdo asi rád. Nejsem náročná. Dny bez Toma ubíhají hrozně rychle, když se nenudím, mám pořád co dělat a bavím se. A přesně tak tomu teď je. Sice neubíhají tak tryskorychle, jako když jsem s ním, ale ubíhají. V pondělí jsem vstávala už v osm. Cestou do města jsem se stavila do pekárny na čerstvé koblihy (původně "pro něco na snídani", koukala jsem na ty zdravé věci, ale copak se dá čerstvým meruňkovým koblihám odolat?), ve městě jsem pak obešla tisíc obchodů, koupila jsem si všechno, co jsem potřebovala, vyzkoušela jsem všechny druhy Lamborghini vůní, abych zjistila, že mi voní jen ta jeho a pak celý den smrděla, vrátila se domů a dala si oběd od maminky, taky jsem čekala na Barču kvůli domlouvání tábora, která nakonec nepřišla, byla milá na babičku a dědu, vytáhla ven psiska a taky jsem byla plavat. Cestou z bazénu jsem se stavi

... ze snů už přece vím, to má tak být! Slečna je šťastná, usmívá se, zpívá si, tancuje a je milá na všechny kolem. Můj život je totiž asi dokonalý. Jsem nadšená bytím. A mám pocit, že tohle je ten stav, po kterém jsem vždycky toužila, o kterém jsem snila. Že všechno je tak, jak má, všechno se ubírá tím správným směrem. A mě to takhle neskutečně baví. Mám skvělou rodinu, přátele, psy, budeme se stěhovat do báječného domu, jsem přijatá na vysokou, na kterou se děsně těším, bude ze mě Pražačka, prázdniny ještě nekončí, stále se mám na co těšit, pořád zažívám něco nového, objevuju, poznávám, užívám si a je mi nádherně. A mám ještě něco. Anděla. Jako by ON byl ten poslední kousek skládačky, který mi chyběl, který jednotlivé části mého zvláštně chaotického života propojil dohromady, který rozsvítil světlo, abych konečně viděla, kudy mám jít. Mám důvod ráno vstávat, mám důvod usínat s úsměvem. Všechno má nový, zářivý a duhově barevný smysl. V jeho tričku. :) Ták je to možná nechutně klišoid