Že se nic nevyrovná...

Všechno je TAK perfektní, že to snad už opravdu není možné. Zase tomu nevěřím. Nevěřím, že se to děje, že to takhle funguje, že se mě to týká. Že je to můj život.

Vlastně jsem si docela jistá, že se mi to zdá.

Ale já se bez něj nechci probudit.

---

Dělí nás necelých 14 hodin, jestli vlak nebude mít zpoždění.

Včerejší kouzelné setkání s Lenkou, nejhodnějším člověkem na světě, bylo krásné. Vodopád slov, smích, mluvení a poslouchání, zmrzlina a procházení se Valmezem skrz na skrz. Moc mi chybí. Ale její spokojený pohled, smích, pořád ta upřímná radost ze všeho... Ona je skvělá. Takovým lidem se nesmí ubližovat! A i když už je 4 roky v Brně a já zatím pořád tady, zase budu na konci prázdnin snít o tom, že se potkáme ráno v šatně, půjdeme spolu dlouhou chodbou a budeme se puberťácky smát, sedneme si spolu do lavice a zase to budeme MY. Díky ní je základka tak silný a nezapomenutelný zážitek.

A dnešní krátká vjezdová zastávka s NKS. Kdyby to šlo, tak bych to svoje nekonečné štěstí rozdělila na dvě části a tu větší bych ji dala, hlavně aby byla zase nejspokojenější a nic ji netrápilo. Ona je moje a nikdo nemá právo na ni být zlý, chápete?

Protože my, až budeme velké, dospělé a vyrovnané, budeme mít byty vedle sebe, budeme si povídat přes balkóny ve vytahaných tričkách a místo cigarety budeme mít v ruce lízátka.

Nic už nechci, jenom aby nám to konečně vyšlo a my byly stoprocentně šťastné zároveň, dohromady.

Strašně bych si přála, aby se všichni na světě cítili tak báječně jako já. S ním.

Zítra se naposled probudím sama, a pak tudum, tudum, tudum a zase budu na pár dní Pražačka.

Nemůžu pochopit, že někomu chybím. Já.

(A pořád mám motýlky v břiše pokaždé, když mi přijde smska.)

Zítra vystoupím z vlaku a umřu.

Nikdy jsem necítila takovou... harmonii. Baví mě všechno, co dělám. Všechno má smysl. A já... já už se nebojím.

Andělská*

_{A z vlků jsou dnes malamuti}

_{a z noční můry prostý sen..
A na ten sen je spolehnutí.
Můj Bože, to je krásný den.}