Trochu fňukám. Přes den je to fajn, ale takhle večer... tak mě nechte. Úžasná. Pořád dokola. Pražáckej článek, tak bacha hele. Mám za sebou šestitýdenní turnus anorganických laborek, nevyhodili mě a jednou škodou jsou rifle prožraný koncentrovanou sírovkou. A dneska jsme vyráběli minium a povedlo se to jenom 2 lidem z asi 20 a já jedním z nich jsem byla já! A asistent mi asi třikrát řekl, že to mám nádherný a že by to tak mělo vypadat a pořád mi to chodil okukovat. Asi skrytý talent. :D Tak třeba to zmírnilo ty trapasy, jako když jsem na něho vysypala půlminutovej monolog a on mi pak jenom v klidu řekl, že mi nerozuměl ani slovo, protože mám přes obličej ochranný štít. Nebo když jsem kahan zapalovala 2 sirkama a on se ptal proč. Vysvětlila mu to tím, že se strašně bojim ohně a že tou první bych to asi nestihla a spálilo by mě to. Vůbec se mi nesmál. :D A tak. A tak jsem šla snad včera naposled spát o půl jedný proto, že jsem dodělávala protokoly. A taky jsme byly jedinej stůl, který ni

Brekeke! Mám rýmu. Mám strašnou rýmu, teče mi z nosu i z očí, bolí mě v krku z toho, jak pořád dýchám pusou a už si ani nepamatuju, kdy jsem se pořádně vyspala a nebudila se stokrát za noc kvůli tomu, že nemůžu dýchat a dusím se. A to ani nemluvím o tom, jak budím všechny v okruhu deseti kilometrů svým hlučným smrkáním a kašláním, jak ruším lidi na přednáškách, v kostele i v kupé ve vlaku. Můj nos je odřený a červený a já jsem tak ještě krásnější než jindy. Mám pocit, že už to trvá nejmíň věčnost a pořád nemůžu říct, že by to bylo jakýmkoli způsobem lepší. Asi umřu na rýmu. Brzo. A ani trochu mi nepomáhá ten nový superskvělý zvlhčující Olynth sprej do nosu za nechutných 102 korun a taky jsem 5 dní v kuse nepila nic jiného nějakou zázračnou bylinkovou směs se speciálním názvem Rýma a nachlazení, cenu už si naštěstí nepamatuju. Dokonce jsem si ji nosila do školy ve svém krásném andělském termo hrnku místo kafe. Ne že by mi to moc vadilo,bylinky mám ráda od malička a kombinace lípa-heřmán

8. 4. 2000 - 4. 3. 2011 Nebyl to pes. Byla to obrovská osobnost, plná energie a nadšení. Vždycky byl připravený sdílet moje pocity, souhlasil s každým mým nápadem, nikdy se na mě nevykašlal a byl tu vždycky pro mě. A byl tu, když jsem ráno vstávala do školy, i když jsem přišla nad ránem z akce, i když jsem se vracela z Prahy. Pokaždé měl stejnou radost, že mě vidí, pokaždé mě vítal se stejným nadšením a mlatíl vrtícím se ocasem do nábytku kolem sebe. Nezapomenu na ten den, kdy jsme se konečně- po letech přemlouvání, vybírání a hledání- jeli podívat na štěňátka malých flatů. Jak jich tam bylo všech devět úplně stejných. Nedávno jsem vzpomínala, jak jsme si ho vlastně ze všech těch prcků vybrali, ale až teď jsem si vzpomněla- bylo to podle toho, které jméno moje tehdy dvouletá šišlající sestra uměla vyslovit bez problému. Do finále postoupil Ax a Alf a teď už vím, jak strašné štěstí to bylo, že vyhrál Axíček. Ani jednou za těch skoro 11 let jsem nezažila, že by to zvíře bylo smutné, našt