Mám chuť to lidem šeptat v metru do ucha. A smát se jim, že o tom nic neví. Že jenom já na to mám právo a nikdo jiný tomu nemůže rozumět. Tomu. Mně. Nám. Že si neumí představit, jaké to je, pořád se těšit. Na něj nebo z něj, ale pořád. Rok a dva měsíce a pár dní a taky ty dva měsíce před tím, to už jsem se totiž taky těšila. (ne)konečně mám navrch. Ale nemám dost a nechci se dělit. A pak kdo je sobeček? Je to krásné, nežné, křehké, silné, veselé, kouzelné, romantické, erotické, opravdové, vysněné. NEPOCHOPITELNÉ. A je to jenom moje. Ten pocit, že jsem jediná světě. Když stojím na balkóně, přivírám oči a představuju si, že stojí za mnou. Tu vůni a tu blízkost. Jediná na světě. O tolik lepší, než jsem si vysnila, vymodlila, než jsem si uměla představit, přát. Přijede zítra! :) // Má lásko. Jednou jsem přišel domů z práce, seděla jsi v houpacím křesle, četla sis. Nepřivítala jsi mě, ale výjimečně jsi se ani nemračila. Byl to kouzelný den. Viděl jsem tvou tvář stále krásnou, tvé rty mi tak

Prostě jsme se rozhodly, že pojedem, koupily jsme si dvoudenní lístky a jako naprosto nezkušené festivalové žáby jsme vyrazily směr Hradec. :D Ne, bylo to komplikovanější. Jednak proto, že jsme si koupily dvoudenní pernamentku, což vyšlo levněji než koupit si lístek na každý den zvlášť (stejně je to divný systém..), ale já šikovná blonďatá a zaneprázdněná jsem peníze na účet ticketstramu poslala a až za pět minut dvanáct, a pak jsem je musela mailově prosit, aby si tu platbu dohledali, že jsem to doopravdy zaplatila včas a že ty lístky chci a tak. :D Druhý boj nastal těsně před festivalem. Věděla jsem, že jsem na pátek ještě objednaná do Ostravy na rovnátka (po 8 měsících, dobře já :D), ale myslela jsem, že až kolem dvanácté hodiny, takže se v pohodě svezem do Ostravy, já si zajdu k zubaři a pak budem pokračovat dál do Opavy, stejně je to po cestě. Jenže... :D Ve čtvrtek jsem přijela z Prachatic až po 23 hodině, polospící maminka mi sdělila, že rovnátka mám už na 9:30, což znamená ojez

Mám takový dojem, že tady někdo dlouho neslyšel, jak jsem strašně zamilovaná! Vím, že nepíšu, jenže zkuste se vžít do mé situace. Do situace člověka, který má místo mozku cukrovou vatu! :) Mám se fajn a kdybych zrovna nebyla na cestě Z Prachatic, bylo by mi určitě skvěle. Jenže logicky, když se vědomě od někoho, kdo dává smysl všemu, co dělám, vzdaluju, nemůžu se cítit dobře, i když se na víkend na Moravě neuvěřitelně těším. Tak to prostě je. Ale aspoň jsem nebrečela, když jsme se loučili. Třeba dospívám. :D Bylo to nejlepších a nejkratších 6 dní, jaké si vůbec můžete představit. Nebo nemůžete. :) Z Valmezu jsem vyjížděla v pátek v jednu odpoledne prázdným vlakem se zásuvkou na notebook!, učila jsem blondýnku otevírat dveře a skoro nepřetržitě jsem sjížděla druhou sérii The Vampire diaries (do toho ještě znova čtu Twilight sagu a s donutila jsem Toma vidět všechny tři filmové díly… chce někdo kousnout? :)). V Praze jsem byla trošku zmatená novými jízdenkami - tak moc, že jsem na hlavní