Zamilovaná.

Mám chuť to lidem šeptat v metru do ucha. A smát se jim, že o tom nic neví. Že jenom já na to mám právo a nikdo jiný tomu nemůže rozumět. Tomu. Mně. Nám. Že si neumí představit, jaké to je, pořád se těšit. Na něj nebo z něj, ale pořád. Rok a dva měsíce a pár dní a taky ty dva měsíce před tím, to už jsem se totiž taky těšila. (ne)konečně mám navrch. Ale nemám dost a nechci se dělit. A pak kdo je sobeček?

Je to krásné, nežné, křehké, silné, veselé, kouzelné, romantické, erotické, opravdové, vysněné. NEPOCHOPITELNÉ.

A je to jenom moje. Ten pocit, že jsem jediná světě. Když stojím na balkóně, přivírám oči a představuju si, že stojí za mnou. Tu vůni a tu blízkost.

Jediná na světě.

O tolik lepší, než jsem si vysnila, vymodlila, než jsem si uměla představit, přát.

Přijede zítra! :)

// Má lásko.
Jednou jsem přišel domů z práce, seděla jsi v houpacím křesle, četla sis. Nepřivítala jsi mě, ale výjimečně jsi se ani nemračila. Byl to kouzelný den.

Viděl jsem tvou tvář stále krásnou, tvé rty mi tak blízké, tvé vlasy- barvy žita- ve mně probouzely chuť tě hladit a vyhladit si úsměv. Jeden jediný.

Tvé tělo, bledost sama. Krása krás. Má, má malá. Chuť se s tebou milovat… jako tenkrát, nenasytně a s něhou, něžně a s chutí.
Byl bych byl schopný vrátit se v myšlenkách o dva, tři roky zpět. Znovu si povídat, probrat svět. Odpustit si vyřčené i nevyřčené, smutné i příliš veselé. I těch pár soudců, co tě chtěli a ty nevěděla, zda máš podlehnout… a všechny sekretářky světa, které chtěly mě.
Šlo to, protože ani jeden z nás toho druhého nepodvedl. Jen nějak všechny chvíle rychleji vyprchávaly a já se tak moc chtěl s tebou v náručí smát…

Barunka

Dám si facku, ale stejně se neproberu.

-protože nechci

Killinková