Tralalalalá.

... ze snů už přece vím, to má tak být!

---

Slečna je šťastná, usmívá se, zpívá si, tancuje a je milá na všechny kolem.

Můj život je totiž asi dokonalý. Jsem nadšená bytím. A mám pocit, že tohle je ten stav, po kterém jsem vždycky toužila, o kterém jsem snila. Že všechno je tak, jak má, všechno se ubírá tím správným směrem. A mě to takhle neskutečně baví. Mám skvělou rodinu, přátele, psy, budeme se stěhovat do báječného domu, jsem přijatá na vysokou, na kterou se děsně těším, bude ze mě Pražačka, prázdniny ještě nekončí, stále se mám na co těšit, pořád zažívám něco nového, objevuju, poznávám, užívám si a je mi nádherně. A mám ještě něco. Anděla. Jako by ON byl ten poslední kousek skládačky, který mi chyběl, který jednotlivé části mého zvláštně chaotického života propojil dohromady, který rozsvítil světlo, abych konečně viděla, kudy mám jít.

Mám důvod ráno vstávat, mám důvod usínat s úsměvem. Všechno má nový, zářivý a duhově barevný smysl. V jeho tričku. :)

Ták je to možná nechutně klišoidní a slaďoučké, nóacó.

Jenže vy nevíte, jak voní. Jaký je na něj zezadu pohled, když odchází třeba platit benzín. Jak jí nanuky. A utopence. Jak se na vás dívá jako na debila. Jak mu to sluší na motorce. Jak mě drží za ruku, když usínáme. Jak za všechno vyžaduje pochvalu. Jak zpívá When I get older, I will be stronger. Jak božsky řídí, i když třeba jede po dálnici nechutně rychle navzdory tomu, že nic nevidí kvůli neskutečnému dešti, nebo když předjíždí auto a nestihne to, takže prostě v jednu chvíli jsou na dvouproudové cestě tři auta vedle sebe, nebo když blbne s meganem a mě se to líbí, když si teda zrovna nepřipoutaná nezavazuju boty a nepadám na zem ze sedadla, nebo stojí v Praze v koloně na tramvajových kolejích a tramvaj nemůže projet. Jak je vtipný, i když "umírá". Jak drží skleničku s vínem jako Pražák. Nevíte, že mě neposlal domů, i když jsem se opila a zvracela. Že má moc rád moje psy. Že hraje Dobyvatele s mou malou sestrou. Že skvěle líbá. Že ho má moje rodina ráda. Že taky pije mlíko ke sladkým knedlíkům. Že jde klidně znova na koncert Kluse. Že vymyslí supr parkování a ušetří 80Kč (!) za parkovné. Že mi tahá krosnu vážící milionstopadesáttisíctřistadvacetdevět kilo. Že na mě neřve, když se kvůli mé špatné navigaci a  nulovému orientačnímu smyslu ztratíme, ale jen chvilku kouká do mapy, a pak jede a najednou jsme na správné cestě. Že mu chutnají frgály a štramberské uši. Že mě asi má rád. A tak. :)

A já mám nárok tvářit se zamilovaně, usmívat se zamilovaně, vypadat zamilovaně a mluvit zamilovaně. Chacha.

Mám ráda neděle jako tahle. Vyspala jsem se skvěle, přečetla jsem si dvě smsky, byla v kostele na mši, na rodinném obědě v restauraci, uklidila jsem kompletně celý pokoj, takže se v něm konečně zase dá žít, stáhla jsem milion písniček, které jsem si chtěla stáhnout už asi tak dva roky, vychutnala jsem si extra porci jahodové zmrzliny, teď mířím odhodlaná k babičce s myšlenkou, že když na ni budu hodná, bude hodná ona na mě a nebudeme si navzájem kazit neděli, pak zmizím vyvenčit psiska a myšlenky někam pořádně daleko se sluchátky v uších, udělám si něco skvělého k večeři, dám si vanu, pak si lehnu do postele s knížkou a nakonec usnu u nějakého filmu.

Chro, chro, chro!!!

A pak si zkuste nebýt šťastní, spokojení a veselí.

:))

Killinková*

(A za týden zas budeme spolu.)