Všichni chtějí vaše dobro. Nenechte si ho vzít.

Přála bych vám ten pocit, když jsem vystoupila v Praze z vlaku a on tam stál, s úžasnou kytkou ruce, usmál se a tou božskou dokonalou a typickou chůzí se přibližoval ke mně. Nebo když má na sobě tu šedou košili a tak nehorázně moc mu to sluší a já vím, že je můj.

---

Ty čtyři dny byly zase dokonalé. Strávili jsme půl dne v Ikeii vybíráním postele (a ostatního nábytku) do mého nového pokoje a jsme si jistí, že nám všichni ti lidé závidí naši zamilovanost, a my jim to vůbec neulehčujeme. Jedli jsme BigMacy na lavičce na břehu Vltavy a pozorovali surfující kachny a přesně ty labutě, co jsme před měsícem krmili cheeseburgrem. Hráli jsme si na retardovaný pár v centru a v tramvaji a v zahradě u letohrádku. Spontánně jsme jezdili tramvají a ještě spontánněji jsme vystupovali (haha). Jedli jsme tuňákový salát z jedné misky. Koukali jsme na fotbal Sparta vs. Žilina, Tom fandil Spartě a já Žilině (která vyhrála 2:0!) a nejlepší byl druhý poločas (vrrrau). Byli jsme v kině na Kajínka, který se mi nelíbil, a na Kukyho, který byl skvělý,kouzelný a milý. Byli jsme fascinovaní malým chlapečkem, který se vedle nás cpal popcornem, jedli jsme kyselé rybičky a čupačupsové lízátka. Snažili se nás z našich míst vyhodit nějací lidé, kteří si ale spletli sál a bylo trochu náročné jim to vysvětlit. Plánovali jsme dovolenou v Tatrách a fakt jedeme, první týden v září! Vzal mě do cukrárny a koupil mi maxi věneček, protože jsem na něco měla strašnou chuť, a pak jsme ho jedli spolu a pili k tomu studené mlíko. A tak dááále.

S ním je všechno skvělé. N-e-j-s-k-v-ě-l-e-j-š-í.

(Když teda zrovna nejsem naštvaná kvůli kravinám, a pak si to celou noc nevyčítám.:) )

No a taky jsem zapsaná na vysokou školu, vyfocená na ISIC, peněženka se mi začíná plnit průkazkama, mám měsiční jízdenku na metro a spol., vím, že metro přijíždí vždycky zprava, že čísla nočních tramvají začínají pětkou a že když přecházím cestu a nic nejede, musím stejně dávat pozor na sanitky.

-s příchutí jablkových orbitek-

Šťastná, šťastná, šťastná!!!

Cesta domů s krizí v České Třebové a s mladým párem, co hrál město-jméno-zvíře-věč a hrozně nahlas se smál. A tak. Těd jsme zas pár dní bez sebe. Aspoň se prý můžem nadechnout, a pak ponořit ještěhlouběji, ale já během toho nadechování asi dostanu otravu kyslíkem, chichi.

Momentálně se směju a až do pondělka se smát budu. Sedm lidí, dva psi, tři kytary, kombo, všichni mluví jeden přes druhého a všichni sehodně nahlas smějou. Bez přestávky.Nikdy jsem netvrdila, že je moje rodina normální, a asi jsem za to i docela ráda. Protože tohle za to stojí.

Byli jsme na jídlo a až třetí, které jsem si vybrala, měli a donesli mi ho. A ještě bylo studené a nedodělané. A servírka nám zapomněla donést pití a trvalo, než jí to došlo. Už nepřijdeme, hehe. Ale pobavili jsme se a myslím, že se nás pak bála.

Měla jsem malé problémy se zapnutím mých nejoblíbenějších džín. Pak jsem dostala svůj záchvat rádoby zdravého životního stylu a fakt jsem sportovala. Výsledek? Teď už se do těch kalhot nevlezu vůbec. Neobleču je. A pochybuju, že se zmenšily. Takže jako nas*aaaat a běžte všichni do háje. Dneska jsem měla dvakrát zmrzlinu a v deset večer vafle se šlehačkou a je mi to jedno.

Jo a budu mít povinný tělák, což byla asi první věc, kterou mi můj drahý v pondělí nadšeně a škodolibě sdělil. Hezké, že? Doufám, že si budu moct vybrat jógu nebo tak něco. Aneb já se toho tělocviku zase nezbavím. Tralalá. No, tak aspoň že ten kluk, co u zápisu mluvil o počítačové síti apod., byl děsně sexy. Budu do té školy chodit kvůli němu. (Těch pár měsíců, než mě vyhodí, protože tělocvik, matika a anorganika budou asi moc. A taky budu všude chodit pozdě, protože nikdy nenajdu učebnu, třídu, posluchárnu, nebo jak se proboha jmenujou místnosti na výšce?! Je to, jako byste gympl vynásobili deseti!)

Od pondělí budeme mít s Barčou 5 dní na starost 12 dětí a jejich psy. Tak strašně se mi nechce! Ale ty peníze potřebuju, takže motivace je silná. Každý den vstávat v sedm a chodit o půl čtvrté odpoledne domů s hlavou jako balón... bude to fajn, no. Ale pak už jen nějaký rodinný víkend, a tadááá, Slovensko!

Promazala jsem články z prvního půlroku blogování, což bylo asi nějaké kritické období. Bylo to na sebevraždu a smazání celého blogu, ale to nejhorší jsem snad zvládla. Zbytek už nechám, to už k tomu prostě patří. Zbavila jsem se jen ubohých šišlajících článků a teď by tu už snad všechny měly být opravdu v češtině. A už se tak moc nebudu bát občas zabrouzdat do minulosti.

(A smát se tomu, jak jsem netušila, co mě čeká. Jak budu šťastná. Jak budu mít dokonalý život. Tádydá, to už znáte.)

Miluju noční smsky.

Tak se smějte!

Killinková*