Rozkvetlý pole minový**

Miluju ten pocit. Jak zlehka a s naprosto automatickým úsměvem přejedu prsty po klávesnici a začnu psát.

---

Nezrušila jsem ten pesimistický a černočerný odchodový design jen proto, abych sem naťukala vzpomínky z jolky. Samozřejmě že ne. Potřebuju ze sebe dostat pocity posledních dnů, nebo už snad týdnů? Nevím, kdy se to tak nějak seběhlo dohromady. Začalo to postupně. Vlastně to snad ani nezačalo, je to tak už od vždycky. Od začátku světa. Od adama a Evy, od velkého třesku. Od té doby, co začala fungovat fotosyntéza. Jsem vrba.

Ano, jsem a nemyslím to nijak sobecky. V určitých situacích sice bývám trochu (:D) egoistická, ale většinou je moje sebevědomí absolutně na nule, ne- li někde v záporných hodnotách.

Jsem neustále připravená vyslechnout své přátelé a pomoct jim, pokud zrovna nespím. Nechám je se vypovídat, řeknu jim svůj názor, naliju do nich maximum pozitivní energie, donutím je dívat se na situaci optimisticky, povzbudím je, rozesměju je. Porovnám je se sebou, což je pro každého maximální uklidnění, protože ze srovnání se mnou vyjde vítězně i naše francouzštinářka, jsem totální žijící troska :D.

(Řekla bych vám třeba, jak dlouho jsem se nelíbala, ale věřte mi, nechcete to vědět. Deportovali byste mě do kláštera.)

Jsem ráda, že umím svoje blízké rozebrat a pomoct jim, protože jinak jsem absolutně nudný a nezajímavý člověk, takže nebýt toho, byla bych asi bez přátel někde na okraji společnosti s žiletkou v ruce (:D). Ale každý na světě je rád, když se může někomu vyzpovídat a když mu někdo prostě řekne, že to bude dobrý. A já jsem ráda tou vrbou, protože když se lidé kolem mě usmívají, můj svět je barevnější a já mám lepší náladu. Ráda vidím lidi šťastné.

Jenže někdy už prostě nemůžu. V poslední době se to nějak seběhlo a všichni kolem mě řeší vztahy. Vzhledem k věku je to logické, co jiného bychom měli řešit a já to samozřejmě řeším ráda, všechny ty drby a detaily a co napsal, co asi znamená ten smailík a podobně, ale- neuvěřitelné- já mám taky svoje problémy!!! A to je teda překvapení. V čem je ten problém, který zatím nevidíte? V té malé podstatné skutečnosti, že moje problémy se nikdy netýkají vztahů.

Víte, já nejsem vztahový typ. Je mi skoro 19 a já jsem si více než jistá, že vrchol mého soukromého života bude spočívat v nezávazném sexu pod silným vlivem alkoholu. Jsem příliš divná na to, abych s někým byla. Chodila. Abych měla přítele. Navzdory tomu, že jsem romantik jako prase. Třeba už proto, že nikdy a za žádných okolností neudělám první krok (!) a že mám přehnaně idealistické představy. Nejsem vztahový typ. -bohužel-

V mém měřítku jsou ale problémy se vztahy nadřazeny všem ostatním problémům, takže přestože se mě třeba někdo zeptá, co se děje nebo jestli je něco nového, řeknu, že nic. Ale divíte se? Když vám někdo nadšeně popisuje s kým spal a jak to bylo úžasné a jak to dopadlo, zkuste si pak stěžovat, že vám možná dvojka z tělocviku zkazí vyznamenání. (přehnaný příklad, ale reálný)

Prostě nelze. Nebo když vám někdo vykládá, kolik kluků se ozvalo za víkend, těžko pak chcete řešit, že prostě nikoho nemáte a nikdo vás nechce.

Prostě nelze! :)

Můj intimní život zamrzl snad někdy ve školce.

Vrchol mých emocí byl, když jsem se v pátek chystala na ples a měla jsem se tam vidět s někým, kdo je zodpovědný za mé poslední líbání (sofistikovaně řečeno). A tak jsem tam byla, viděla ho, tančila s tím a... ano, to je vše. A naše jediná debata na téma "proč jsem tak vysoká a proč on je tak malý" mi teď zpětně připadá šíleně směšná, ale tam jsem byla doslova šťastná, že jsme vůbec schopni spolu mluvit!

Mimochodem byla to sama o sobě velmi vtipná situace, když mě požádal o tanec a já zrovna dožvýkávala jídlo a ani jsem si nestihla vzít žvýkačku, samozřejmě... K tomu přidejte rovnátka a máte výsledek. Musela jsem být opravdu k sežrání. Oh my god.

Výsledek: Všichni budou řešit "s kým jsem měla úlet", já budu řešit "s kým jsem mluvila". Perfektní! Umírám smíchy.

Je na čase to rázně ukončit.

Nechce se mi načíst facebook a mám chuť na mandarinky.

Have a nice night. Killinková**

Jsou v nás, ty první stisky pout, jsou v nás, těm nelze uniknout...

Jsou v nás, ta první jiskření, jak víš, to zítřek nezmění...

Opravdu vynikající nápad, pustit si teď pár romantikejšn písniček. Možná bych byla schopná říct, že chci být zamilovaná.