Sobota, 26. 4. 2008
Původně jsem měla v plánu Vám napsat, jak jsem si užila krásnou a slunečnou sobotu. Během posledních 2 hodin se to ale nějak zvrtlo.
Co to je dneska za den?
(A odpověď, že je sobota, si nechte pro sebe. Vřele dík.)
Co to je dneska za den?
(A odpověď, že je sobota, si nechte pro sebe. Vřele dík.)
A začalo to docela slibně. Dopoledne jsem si udělala pořádek v CDčkách a konečně si pustila ty nové, co jsem dostala ka narozeninám. Upravila svou multifunkčí nástěnku a udělala si tak pevný culík, že se ty vlasy nemohly ani pohnout a přestaly mi otravovat život.
Dokonce i během oběda byl ještě klid. Když nepočítám, že jsem měla chuť vystěhovat bratra na Měsíc (a protože tuhle chuť mívám dost často, tak to prostě nepočítám a basta).
A pak to začlo.
A pak to začlo.
Nenašla jsem nic sladkého, abych vyrovnala chuťě po obědě, a tak jsem musela otevřít svou POSLEDNÍ čokoládu z mých tajných zásob.
Snědla jsem ji celou, takže už v tajných zásobách nemám NIC (a nemám ani peníze na to, abych je doplnila).
Rozhodla jsem se udělat si pořádek ve fotkách v počítači a zabralo mi to víc času, než jsem čekala. A stejně ten pořádek téměř není poznat, i když jsem smazala asi 400 (rozmazaných) fotek. Něco jsem i zmenšila, takže bych sem zase mohla dát nějaký "fotoreport" (z letního kina, z loděnice,... ). Ale odmítla jsem strávit u počítače ještě víc času, když venku bylo tak krásně.
Vzala jsem foťák (baterky jsem nabíjela celou noc) a šla jsem na zahradu.
Tam se mě mamka zeptala, kolik je hodin. Když jsem odpověděla, že nevím, pravila, jak to nemůžu vědět, když jsem jí slíbila, že ji za hodinu zavolám. Vůbec o tom nevím.
Zapla jsem foťák, který mi sdělil, že baterie je vybitá. Překonala jsem chuť mrsknourt a ignorovala jsem červeně blikající světýlko. To za několik minut blikat přestalo, nechápu proč. Najednou byla baterie nabitá. Můj foťák se pravděpodobně nabíjí používáním.
Najednou se zatáhlo. Celý den je krásně, ale jakmile chci fotit, zatáhne se.
Tak jsem si sedla do trávy a rozhodla se, že budu meditovat a přemítat o svém životním údělu.
Opět začalo svítit sluníčko.
Běžela jsem pro foťák. Během hodiny a půl jsem udělala asi 250 docela povedených fotek kvetoucí zahrádky a psů. Něco se zde určitě objeví, nevím ale kdy, zítra možná, ale spíž těžko.
Natahala jsem fotky do počítače a zjistila jsem, že větší polovina je nepoužitelná. Zbytek ucházející. Možná.
Vzala jsem vodítka a šla se projít s psiskama. Třešně v parku už nějak začínají odkvétat. Ještě jsem je nestihla vyfotit. A asi to ani nestihnu.
Měla jsem chuť lehnout si tam do trávy a alespoň čtvrt hodiny tam ležet na sluníčku a čerpat pozitivní energii. Načež ovšem přijel postarší pán se sekačkou, obořil se na mě, ať si psy připnu na vodítko a začal sekat trávu. Nejhlučnější sekačkou zlínského kraje.
Přešla jsem to mlčky a šla jsem pryč. Potkala jsem minimálně patnáct extrasupermegazamilovaných párů, co si mačkali ruce a vrhali na sebe pohledy... však víte jaké. Z-a-m-i-l-o-v-a-n-é.
(Což bylo ještě dobré, ale když se začali líbat...)
Snědla jsem ji celou, takže už v tajných zásobách nemám NIC (a nemám ani peníze na to, abych je doplnila).
Rozhodla jsem se udělat si pořádek ve fotkách v počítači a zabralo mi to víc času, než jsem čekala. A stejně ten pořádek téměř není poznat, i když jsem smazala asi 400 (rozmazaných) fotek. Něco jsem i zmenšila, takže bych sem zase mohla dát nějaký "fotoreport" (z letního kina, z loděnice,... ). Ale odmítla jsem strávit u počítače ještě víc času, když venku bylo tak krásně.
Vzala jsem foťák (baterky jsem nabíjela celou noc) a šla jsem na zahradu.
Tam se mě mamka zeptala, kolik je hodin. Když jsem odpověděla, že nevím, pravila, jak to nemůžu vědět, když jsem jí slíbila, že ji za hodinu zavolám. Vůbec o tom nevím.
Zapla jsem foťák, který mi sdělil, že baterie je vybitá. Překonala jsem chuť mrsknourt a ignorovala jsem červeně blikající světýlko. To za několik minut blikat přestalo, nechápu proč. Najednou byla baterie nabitá. Můj foťák se pravděpodobně nabíjí používáním.
Najednou se zatáhlo. Celý den je krásně, ale jakmile chci fotit, zatáhne se.
Tak jsem si sedla do trávy a rozhodla se, že budu meditovat a přemítat o svém životním údělu.
Opět začalo svítit sluníčko.
Běžela jsem pro foťák. Během hodiny a půl jsem udělala asi 250 docela povedených fotek kvetoucí zahrádky a psů. Něco se zde určitě objeví, nevím ale kdy, zítra možná, ale spíž těžko.
Natahala jsem fotky do počítače a zjistila jsem, že větší polovina je nepoužitelná. Zbytek ucházející. Možná.
Vzala jsem vodítka a šla se projít s psiskama. Třešně v parku už nějak začínají odkvétat. Ještě jsem je nestihla vyfotit. A asi to ani nestihnu.
Měla jsem chuť lehnout si tam do trávy a alespoň čtvrt hodiny tam ležet na sluníčku a čerpat pozitivní energii. Načež ovšem přijel postarší pán se sekačkou, obořil se na mě, ať si psy připnu na vodítko a začal sekat trávu. Nejhlučnější sekačkou zlínského kraje.
Přešla jsem to mlčky a šla jsem pryč. Potkala jsem minimálně patnáct extrasupermegazamilovaných párů, co si mačkali ruce a vrhali na sebe pohledy... však víte jaké. Z-a-m-i-l-o-v-a-n-é.
(Což bylo ještě dobré, ale když se začali líbat...)
Teď se dívám z okna a vidím na NAŠEM hřišti úplně CIZÍ mládež. Mám chuť otevřít okno a zařvat na ně, ať vypadnu z NAŠEHO hřiště.
Ano, jsem podrážděná.
Doma jsem zjistila, že naši odjeli na basket a nechali mě doma s bratrem a sestrou. Bez jídla.
Měla jsem hlad, moje poslední čokoláda se už nejspíš nacházela mimo žaludek a nezaháněla pocit hladu. Ovšem my jsme byli bez jídla (a opavdu jsem neměla náladu si dát ananasový jogurt). A sousedi začali grilovat.
Rozhodla jsem se, že něco upeču. Aha. Už první otázka "Co?" byla kamenem úrazu. Protože když jsem otevřela kuchařku a následně zkontrolovala suroviny dostupné v naší domácnosti, zjistila jsem že s jedním vajíčkem a zbytečkem cukru neupeču nic.
Už už jsem se chtěla oddat depresi, když v tom mě napadne podívat se do mrazáku. Pomalým pohybem otevírám mrazák, nervy napnuté... A najdu listové těsto. Mražené (logicky). Takže štrůdl! Vylovím ještě čokoládovou zmrzlinu, ale byla už pohužel nepoživatelná.
A tak se s lehkým vítězoslavným úsměvem odeberu do sklepa pro jablka, na linku nasypu mouku, aby se mi to nelepilo a když se chystám rozbalit těsto, zapípá mi smska.
Umyju si ruce, otevřu ji smířená s tím, že je to upozornění na nový email. Omyl. Je to NKSka, jestli nevypadneme někam ven.
Ani jsem nad tím neuvažovala a souhlasila. Těsto putovalo zátky do mrazáku, uklidila jsem mouku a šla jsem se přeměnit do stavu "v případě nouze takto můžeš vystoupit na věřejnosti a doufat, že všichni lidé v okruhu 20km trpí silnou oční poruchou".
Bylo mi jasné, že dneska bych při tom pečení zapálila dům.
Doma jsem zjistila, že naši odjeli na basket a nechali mě doma s bratrem a sestrou. Bez jídla.
Měla jsem hlad, moje poslední čokoláda se už nejspíš nacházela mimo žaludek a nezaháněla pocit hladu. Ovšem my jsme byli bez jídla (a opavdu jsem neměla náladu si dát ananasový jogurt). A sousedi začali grilovat.
Rozhodla jsem se, že něco upeču. Aha. Už první otázka "Co?" byla kamenem úrazu. Protože když jsem otevřela kuchařku a následně zkontrolovala suroviny dostupné v naší domácnosti, zjistila jsem že s jedním vajíčkem a zbytečkem cukru neupeču nic.
Už už jsem se chtěla oddat depresi, když v tom mě napadne podívat se do mrazáku. Pomalým pohybem otevírám mrazák, nervy napnuté... A najdu listové těsto. Mražené (logicky). Takže štrůdl! Vylovím ještě čokoládovou zmrzlinu, ale byla už pohužel nepoživatelná.
A tak se s lehkým vítězoslavným úsměvem odeberu do sklepa pro jablka, na linku nasypu mouku, aby se mi to nelepilo a když se chystám rozbalit těsto, zapípá mi smska.
Umyju si ruce, otevřu ji smířená s tím, že je to upozornění na nový email. Omyl. Je to NKSka, jestli nevypadneme někam ven.
Ani jsem nad tím neuvažovala a souhlasila. Těsto putovalo zátky do mrazáku, uklidila jsem mouku a šla jsem se přeměnit do stavu "v případě nouze takto můžeš vystoupit na věřejnosti a doufat, že všichni lidé v okruhu 20km trpí silnou oční poruchou".
Bylo mi jasné, že dneska bych při tom pečení zapálila dům.
Akce "jít se jen tak někam projít" se nám zvrtla, nakonec jsme si zašly i na jídlo a nejakčnější těčkou večera byla... No, nemůžu to napsat, je to maximální top secret událost, ale můžu vám říct, že to dost podstatně souvisí s Klukem od setra. Ale může za to ta zoufalost, teď mi to připadá jako největší blbost. Ale není co zkazit :). Aspoň jsme si to zase užily.
Děkuju za záchranu, ty mě nikdy nenecháš ve štychu.
(Tak mě napadá, co je to štych a proč používám tak archaické slovo...?)
A jeden hlod na závěr:
"Můžu do toho kopnout?"
-"Klidně, ty vandale."
"Auu... a vůbec mi to nepomohlo."
xD
-"Klidně, ty vandale."
"Auu... a vůbec mi to nepomohlo."
xD
Teď se jdu podívat na slovíčka to angličtiny a na tu francouzštinu.
Dobrou noc, vaše Killi.
Komentáře
Okomentovat