I velké slečny umí plakat.

Co mi (zase) je?

---

Jen několik čistě nepodložených a neustále se vracejících myšlenek.

Pocit, že nikoho nemám.
Pocit, že na mě každý kašle.
Že jsem hrozně sama.
Že si každý myslí, jak jsem VELKÁ, STATEČNÁ a DOKONALÁ.

Jo, nesmysly.
Můžu vyjmenovat minimálně 10 lidí, kterým na mě zálěží, nebo si to alespoň myslím a věřím v to. A mám tebe, vždyť vím.

Ale víte, co je vůbec nejhorší? Že já se prostě usmívám a dělám, že je to všechno v pohodě. Jen abych někomu nepřidělávala starosti. Takže vážně vypadám jako velká holka. Jenže ta velká holka po nocích poslouchá mp3jku a brečí do svého plyšového kraba.
A víte, co je horší? Že to o sobě vím.

Pod okny kvete zlatý déšť a jako by nepatřil do mého světa...

Takže? Zase budu čekat, až mě to přejde (?). Budu se usmívat a budu velká holka. Protože já už to jinak neumím. Hlavně, abych někoho neobtěžovala. Mám chuť křičet. Místo toho se mi po tváři koulejí obrovské slzy, které už nemůžu zadržet, které utřu rukávem a po kterých mi zůstane stopa po řasence.

A ještě horší je, že není jediný člověk, který by na mě právě TEĎ (v 19:06) myslel. A ani teď, o minutu později.

_{A kde je sakra teď to moje šťastné období?}

Teď plakat ale nemůžu. Nechám si to na večer.

Ano, nějaká krize, nebo jak se tomu teď říká. Těžko říct jaká. Prostě taková. Moje.

Killi