Pokračování, o které nikdo nestál.

Večer nebyl tak strašný. Díky smskám _{od Tebe} (na které jsem neměla sílu odpovědět, ale které hrozně pomohly) a krabovi _{od Tebe} jsem si nepřipadala vůbec sama. A i u písniček jsem se držela. Až když začal hrát Bryan Adams, jsem už nemohla dál a nechala jsem oči, ať si dělají, co musí. Takový stav jsem ale neměla už dlouho. Když jsem vzlykající ležela scholulená do klubíčka a celá jsem se třásla... Až jsem usnula.

---

To ráno, kdy jsem myslela, že bude líp, přišlo. Ale nebylo líp. Bylo to horší, než večer. Rozhodla jsem se, že nevstanu, znovu jsem pustila mp3 a hodinu jsem jen tak ležela, ze zamlžených očí se znovu začaly koulet slzy, ale nějak samovolně. Nevzlykala jsem, jen jsem klidně ležela, otočená ke stěně a vnímala, jak ONY stékají po tváři.
(Měla jsem jít něco dělat a ne tam jen tak ležet. Ale v já neměla sílu vstát.)

Pak jsem dostala vztek, že i v 17 mi organizují život,který byl navíc příčinou dalšího pláče. A to mě asi štvalo nejvíc. Když jsem odcházela _{a je teď jedno kam} , do uší jsem strčila sluchátka a na oči nasadila brýle _{(a je jedno, že bylo zataženo, potřebovala jsem schovat své ubrečené oči)}.

Teď je mi líp. Nebo spíš "líp". Zase se schovávám za svou masku velké holky.
Ale těším se na tebe, což je nejlepší důvod k naději. A kvůli téhle naději brečet nebudu. Leda tak štěstím, že tě mám.

Končím s tímhle, už plakat nebudu. Dneska ani zítra. Nesmím.
Jsem téměř v pohodě. A to je úspěch.

Omluvám se za ty články, děkuju za podporu. Slibuju, že budu psát zase normálně. Jen prostě blbý den/noc/ráno.

Killi