Mňam!

K tomuhle tématu mě dovedl jeden z posledních hejtů na 1000vecicomeserou.cz, kde jsem po delší době zase s něčím musela absolutně souhlasit. Ano, tohle mě se*e!

---

Jsem vybíravý člověk, co do pusy jen tak něco nestrčí (ehm… :D). Myslím, že už jsem se tak prostě narodila. Už jako malá jsem z polívky vybírala mrkev a hrášek, plivala jsem nudle, a když mi něco nechutnalo, házela jsem lžičku po zemi (tak nějak tuším, že mě muselo strašně bavit pozorovat naše, jak loví moje příbory pod stolem :)). Věkem se to decentně zlepšuje, ale přesto je na světě asi víc věcí, které nejím, než těch, které jím.

Nedostanu do sebe žádnou vařenou a dušenou zeleninu, bez výjimky. A z té čerstvé se omezuju výhradně na cibuli, pórek, zelí, ředkvičky, papriku a okurku, a poslední dvě nikdy nemůžu jíst samotné, potřebuju je přikusovat k něčemu. V méně než malém množství ještě zvládnu čerstvou mrkev. Přežiju brokolici na pizze, ale nadšená z ní nebudu. Za žádných okolností nemůžu sníst houby, nicméně pokud z polívky, omáčky nebo pizzy houby vypreparuju, jídlo sním a ještě mi většinou chutná. V tomto případě totiž nejde o samotnou chuť hub, ale o jejich divnou gumově slizkou konzistenci. Nechutná mi máslo, takže pokud si ho na něco mažu, je to jen proto, aby pečivo nebylo tak suché. Nejím vnitřnosti jakkoli upravené, jazyky a když si můžu vybrat, nemusím mít ani hovězí maso. Nesnáším hrušky, černý rybíz, rozinky a želé. Vrcholem hnusu pro mě jsou rajčata (kečup a rajskou sem ovšem netahejte) a smažený květák. Nemám ráda pohanku, kroupy, cottage sýr, tvarůžky a nenuťte mě jíst prejty, jitrnice a jelita. A hrachovou kaši. Neříkejte mi, ať ty olivy aspoň zkusím, protože už se to párkrát stalo a ještě jsem nenarazila na ty skvělé olivy, které by všichni jedli po tunách. Nechutnají mi sardinky a jahodový pudink. Ani bramborová kaše nebo krabí tyčinky, které prý nejsou z krabů. A šunka ve velkém množství a pomazánky, u kterých přesně nevím, co obsahují. Když mě nebudete nutit, s největší radostí vynechám u oběda polívku. A milion dalších věcí.

Navíc jsem tak rozmazlená, že nedokážu jíst stejné jídlo více než dvakrát po sobě.

Ve školce jsme často měli na snídani rohlíky s máslem. Chápete to? Obyčejné suché rohlíky nahoře namazané vrstvou másla. A všechny děti už si dávno hrály, jenom já jsem seděla u stolečku sama, opuštěná, vypila jsem už třetí hrnek čaje, ale přede mnou pořád ležel děsivě velký a jen malinko nakousnutý r-o-h-l-í-k. Většinou mě vysvobodilo to, že se muselo jít na procházku a už mě tam nemohli nechat dýl sedět. Jo, jsem frfňa a vím to o sobě. Ale myslíte, že mě to baví? Že bych si nepřála umět sníst všechno? Jasně, že bych chtěla přijít do restaurace a moct si vybrat cokoliv a neomezovat se jen na určitý výčet jídel, ve kterých není žádná inkriminovaná potravina. Chtěla bych mít tisíce možností, co si uvařím k večeři. A kéž bych už nikdy nezažila ten trapný pocit, když jsem někde na návštěvě a podává se něco, co prostě nemůžu.

Stojím si ale za tím, že to není moje chyba. A není to vliv výchovy, protože mám dva zdravé všežravé sourozence. Narodila jsem se prostě se zmutovanými chuťovými buňkami a musím se s nimi naučit žít. :D Vlastně byste mě spíš měli litovat. Víte, jaký to byl na základce stres, chodit na obědy se strachem, kdo bude mít dneska dozor? Jestli to bude zase nějaká ta stará kráva, která u mě bude stát a spokojeně sledovat, jak se do sebe snažím dostat odpornou práškovou bramborovou kaši a u toho mě střídavě natahuje a střídavě mi tečou slzy?

Tak mě nechte tak. Nedívejte se na mě, jak vybírám z rizota zeleninu se zručností neurochirurga. Zkuste si odpustit ty pohrdavé poznámky "Ty nejíš tohle?", "A jíš ty vůbec tamto?" a nevytahujte děti v Africe. Mě to strašně mrzí, že nemají co jíst, ale i když zavřu oči a představím si smutné černoušky, kterým lezou žebra, rajčata smrdí pořád stejně. A opravdu je mi to líto.

Ano, nevím, co je dobré. Ale nemáte tušení, jak strašně ráda bych to věděla.

Killi