And I'm so happy when I see that you are smiling back at me

Mám potřebu napsat odpadový článek, tak mi příjde fér upozornit vás na to předem. Takže pozor.

---

Příjemné ráno. Usnula jsem před půlnocí, takže probuzení v devět bylo... fajn. A hlavně mě po dlouhé době neprobudilo horko, dusno a nedýchatelno, ale čerstvý vzduch a tak trochu i snad zima nebo cože? Donutilo mě to zahrabat se celá pod peřinu, přitáhnout si k sobě to gigantické plyšové zvíře a jen tak relaxovat. Pomalu se probírat, vrčet do polštáře, vědomě snít.

Chvilku jsem uvažovala, že půjdu na bazén (plavat!!), ale "užívám" si zrovna těch pár dnů, kdy je bazén docela nevhodnou aktivitou, takže jsem to rychle a ráda zavrhla. Místo toho jsem si vzala do postele mamčin notebook a dál se válela. Projela jsem celý internet skrz na skrz, objevila na facebooku nové dostupné a kompromitující fotky a čekala jsem, až se někdo na druhém konci republiky taky probudí. (Taková já jsem hodná.)

Zajímalo by mě, kam se poděli ti hodní a nevinní, miliónoví butterflies. Nebo i ty méně hodné, ale stejně docela ucházející můry. Protože teď je to... Desátý rozměr, nový svět, stav předsmrt. Všechno se to změnilo na ohromná stáda okřídlených mamutů, kteří se rozhodli zabít mě. A že prý včera bylo pozdě. Děkuju. Dokonce ani Andělé vám v tomto případě nepomůžou a mnohem raději to všechno ještě mnohem více zhoršujou. Ano, ty mírumilovné a hodné  nebeské bytosti s křídly. Děsí mě svět, ve kterém žiju! A děsí mě pocit, že jestli to všechno může být ještě horší, nevím, co budu dělat. A taky se bojím sama sebe. 

Užila jsem si tedy aspoň jeho naštvanost, byla jsem ráda, že nevidí, jak se ošklivě směju a radši jsem šla na snídani. Asi v jedenáct dopoledne.

Jsem od pondělí jedináček, bratr je na školním výletě, sestra zase na škole v přírodě. Je to fajn, užívam si volnost. Nikdo neblokuje počítač, koupelnu, jediný bordel je tady ten, co udělám sama. Bohužel ale naši asi mají pocit, že já jíst nepotřebuju, protože najít doma něco poživatelného byl boj. A lízátka, bonbóny ani zmrzlinu jsem zrovna výjimečně snídat nechtěla. Suchý rohlík, nějaká pochybná šunka a zbytek sýra, kečup a mikrovlnka. A ledový čaj. (Dala bych si i normální teplý, ale nechtělo se mi čekat, než se uvaří voda a nechtělo se mi přemýšlet, jaký si mám vybrat.) Připadala jsem si jako kouzelník. No a protože jsem přece dneska hodná holka, tak uklidím kuchyň, pověsím prádlo, vyvenčím obludy, zapnu myčku. Otevřu dveře babičce, která mi přinese oběd. A mimo jiné (haha) přijde vyzvídat, jaké byly včerejší přijímačky. Proč se všichni tváří tak tragicky, když řeknu, že těžké? Proboha, vždyť to bylo už doopravdy na medicínu, tak snad nikdo nečekal, že mi to bude připadat snadné a budu to mít za půl hodiny vyplněné a čau, ne?

Zapínám počítač a dostávám letní náladu. Stahuju si největší letní hity a písničky, které mám s létem spojené a když zavřu oči, ležím zase na koupališti, mmm. Volume na max, sousedi jsou mi ukradení a doma jsem sama, takže žádné výčitky. Tancuju domem, zpívám si, je mi skvěle. Baví mě koukat z okna do prázdna a poslouchat Phila Collinse, baví mě sedět na kuchyňské lince, pít mlíko z krabice, usmívat se a houpat nohama do rytmu Cascady.

Žárlím na motorku. A nebaví mě mít strach a vztekle házet mobil na stůl po každém nepřijatém hovoru na znamení "ještěmámoběruce". Ale ve skutečnosti jsem stejně ráda a ráda se o něho bojim, vždyť já vim.

Na oběd špagetuju, nečekaně. Ano, správně, jídlo přece donesla babi, ale to radši nechám někomu jinému. Těstoviny, cibule, slanina, kečup. Jsem skvělá. Jenom to smažení je trošku komplikované a prskající a po druhém "au, sakra, AU!", když bylo zasaženo moje břicho, jsem musela rozvázat uzel na tričku. Výsledek byl dokonalý jako vždycky, takže co za film si k tomu pustíme? Mám asi týden úchylných filmů. Po Velmi nebezpečných známostech, které se k večernímu usínání ukázaly jako více než nevhodné, dnes padla volba na Deník nymfomanky. Už jsem se kdysi zkoušela na něj dívat, ale myslím, že jsem se nikdy nedostala za prvních deset minut. Takže dneska to byl vlastně docela úspěch, když jsem dneska zvládla asi čtvrt hodiny. Smích. Pardoon, ale já to fakt nevydržím. To se snad ani nedá. Už tak jsem musela ty mamuty dost uklidňovat.

Pak jsem chtěla aspoň chvilku kouknout na Slováky, jak si to dávají na fotbalovém MS, ale ty vuvuzely, to je zlo. Kdybych zavřela oči, tak mám pocit, že koukám na F1 a ne na fotbal. A jak je to protivné! A v hlasech komentátorů je slyšet jakási rezignace... Trapas, nemám jiné slovo.

Dneska mám v plánu ještě trénink a zítra přijímačky v Brně, tudum. Chce se mi čím dál víc. A i když jedu autem, tak musím vstávat nejpozději o půl páté ráno. 4:30, chápete, rozumíte, slyšíte? Pomoc.

Včera ve vlaku mi praskl hlavní drát u spodních rovnátek. Sakra. Zatím mi to nějak moc nevadí a nepřekáží, tak doufám, že ani nezačne. Nějak se v nejbližší době do Ostravy totiž nechystám.

Některé myšlenky se stále chtějí vracet k té hloupé a ubrečené neděli... Nebudu o tom psát. Jen, že jediným pozitivním okamžikem bylo, když jsem si koupila MAXI barevný popcorn za 35 Kč a pan prodavač mi ho dal za dvacku, i když jsem se ani trochu neusmívala a nebyla jsem namalovaná a vlastně jsem asi vypadala dost protivně. Ale měla jsem kraťasy, tak třeba proto. A pak ten řidič, co mi řekl Naschle, slečno. A mrknul. A já jsem ještě nikdy nejela tak ooobrovským autem.

Měla bych jít začít uklízet, jestli to chci stihnout všechno. A vymýšlet a naučit se vařit a řídit. Uááá.

I wanna.

Smějte se!

Killinková*

Už vím, proč to stojí 841 korun. Chutná to sladce!

Já nevím, říkám toho moc? Chci se odstěhovat, mít návštěvnost nula (doslova) a říkat všechno...