A pak se někam schovat

Dnes v noci jsem ze spaní křičela tvoje jméno,
já vím, že nejsi rád, ale nejde zapomenout,
jak při každém slově
přivíráš víčka
prosím, vyslyš moji zpověď,
už jsme starý na psaníčka.

---

Achjo. Podle mě je to písnička o tom, jaké to je, když někdo miluje, až to bolí. Jako já, jenže mně se to týká tim nějhezčím možným způsobem, jaký si ani neumíte představit. Protože já mám aspoň smsky, ať si dám pusu, že mu chybím, že na mě myslí, a tak, zatímco chudák Nina v písničce měla akorát tak hajzla, co už jí nemiluje. Nebo vlastně právě neměla.

Jsem tak šťastně zamilovaná, že víc už to doopravdy nejde a vím, že mi to všichni zavidíte! :) Ale stejně budu fňukat, protože to prostě není fér, že s ním nemůžu být 25 hodin v kuse 8 dní v týdnu!

Jsem bytost z vodních par, živa jenom z tvého dechu,
já vím, že nejsi rád a že je ti to k vzteku,
chci ti všechno říct,
a pak se někam schovat,
třeba pochopíš,
jak je těžké nemilovat.

Prostě je mi smutno, protože jsem v Praze, Tom už bude touhle dobou asi v Prachaticích a já zítra touhle dobou ve vlaku směr Valmez. A to je špatně. Kdybychom byli oba v Praze, oba v Prachaticích nebo oba ve vlaku, nemělo by to nejmenší chybu, jenže prostě takhle je to na facku a tečka. Jsem závislá, chci s ním být pořád a chci s ním být tak dlouho, dokud mě nebude štvát. :) Protože zatím si myslím, že to nejde, jakkoliv dlouho jsme spolu byli, nikdy to ještě nebylo DOST dlouho. Chápete? Achjo.

Mám pocit, že i kdybych s ním byla celý život, tak by mi to bylo málo. Nestihla bych se s ním dost smát, dost tulit, dost líbat, dost milovat, dost se držet za ruce, dost chodit Prahou po tmě, dost večeřet, dost usínat a dost se probouzet.

Zase zrychlil se mi dech
jak maratonským běžcům,
co je to za příběh
bez lásky, bez milenců,
nemáš slov, patrně všechna patří jiným
prosím, proměň je s nimi ve snech v gesta i v činy.

Od rána nejsem schopná se soustředit na nic, než na to, abych vymyslela, jak to udělat. Jak nemuset chodit do školy, ani do práce, jak se s ním prostě někam schovat a jenom být. Šťastná. Mít děti, vařit, být máma a manželka a být skvělá. Jasně, že mě škola baví, i když by mě bavila víc, kdyby nebyly zápočty a zkoušky a kdybych nechodila na jedinou školu, která píše zápočťáky v průběhu celého semestru, na světě. :D A baví mě pocit, že mám z písemky 93 bodu ze 100, i když mě naštvalo, že mi strhli sedm bodů kvůli jedné jediné špatné jednotce (ale jsem trubka! do trojčlenky si to napíšu v kilojoulech, ale výsledek si klidně uvedu v joulech, grr!) a ještě víc mě naštval ten kluk, co byl lepší než já a měl 100. :D

Tak prostě věřím, že když to teď všechno vydržím, tak pak budu máma (stejně skvělá, jako ta moje) a manželka, a navíc ještě budu.. budeme! mít velký dům, garáže, motorky, audi, psa, velkou zahradu a budeme se mít strašně skvěle a třeba se nám i povede přestěhovat paní fallenovou někam blíž a budeme bydlet ve Valmezu. :) Jenom bych si strašně přála, ať už to je.

A já tu zůstanu

ztracené malířské plátno,
třeba se vrátíš

a já zas nechám se napnout
prosím, maluj mě, tvoř k obrazu svému,
nech mě shořet, už nikdy o nás nemluv.

A tak mi v práci říkají, že vypadám smutně. Tak asi proto, že mi smutno je! Nicméně asi nevypadám dost smutně, když mi můžou z domu posílat provokativní maily, jestli ještě pracuju, když měli jenom do 4 a já tu trčím do 6. Tak na tom smutném výrazu musím ještě zapracovat. :)

A vzhledem k tomu, že Toma příští týden uvídím až nevímkdy, protože mě čekají 2 testy a jedna prezentace v angličtině a ve čtvrtek před státním svátkem jsem do 6 v práci, tak to nebude takový problém. Achjo.

Ale ten prodloužený víkend, ten potom bude aspoň stát za to! A snad nám k tomu pomůže i Klus, protože díky mému nejskvělejšímu příteli jedeme v sobotu na jeho koncert. :) Tak se mám aspoň na co těšit a je to fakt jediná věc, co mě následujících 5, 6 nebo 7 dní bude držet nad vodou.

Fňuk.

Šíleně ho miluju. Jako blázen a až to bolí.

Já vim, že na to fňukání nemám až tak moc nárok, protože spolu jsme docelah odně. Že spousta jiných-a blízkých- lidí je na tom o moc hůř, jsou od sebe daleko a vidí se strašně málo. Ja vím a jsem strašně vděčná za to, že to máme tak, jak to máme. Ale stejně mi chybí. A stejně to bolí.

Jsi mé úzko, jsi krev z řezných ran,
jsi ten, kdo vchází nepozván,
jsi zvuk, když padnou mi na rety slzy múz.
Jsi mé úzko, jsi krev z řezných ran,
ačkoliv nechci, jsi ve mně uschován,
jsi zvuk, když padnou mi na rty slzy múz...

K.