Korálky z malin

Dneska bylo přesně to nádherné babí léto, které mám tak ráda. Takže odpoledne jsem jednoduše nemohla dělat nic jiného, než si obout conversky, nasadit si sluneční brýle,nasadit sluchátka a vyrazit se psem do parku s dírou v plotě, krást jablka a cítit se hezky.

---

Měla jsem zvláštní pocit, když jsem se napojila na cestu, po které mě kdysi doprovázelo osm tlapek každý den. Kdysi, ještě dva roky zpátky. Každodení procházky do "našeho" tajného parku. Od chvíle, kdy jsem ho tam, vzadu za nemocnicí, našla, byl na seznamu mých nejoblíbenějších a nejkouzelnějších míst. Kolik let jsem tam s obludama skoro každý den utíkala od učení, od pseudo starostí, od smutných nálad... Vždycky, když jsem chtěla být úplně sama.

Bylo tam krásně, kdykoliv jste přišli. Na jaře všechno kvetlo, začínalo hřát sluníčko a tráva začínala být zeleně zelená, v létě tam zrály třešně, mohli jste jen tak ležet v trávě a koukat do stromů a do mraků, na podzim zrály jabka, pod nohama šustilo listí, v zimě to byla nádherně zasněžená a nepošlapaná plocha, strašně volající po tom, abyste si zkusili závějemi po kolena doběhnout dál než psiska. Vždycky tam bylo hezky.

Bylo to místo, kde jsem ze štěněte vychovala psa, protože nikde jinde se venku líp necvičilo. Místo, kde jsem začínala s frisbee talířem nebo s clickerem.

Jen vyjímečně jsem tam někoho potkala a sama jsem tam vzala jen ty, o kterých jsem si byla jistá, že "mi" to tam nezničí, nepošlapou, neušpiní. V zimě jsme tam neunavitelně házeli salta do sněhu, dělali andělíčky a válčili. Raďa tam kdysi ztratila mobil. Ax tam nechal spoustu hraček a tenisáků.

A já jsem tam chodila přemýšlet, snít o tom, jak se tam jednou pod těmi stromy budu líbat a vymyslela jsem tam většinu povídek. A po tmě jsem chodila koukat na rozsvícená okna nemocnice a představovat si, jak tam taky hodím v bílém plášti; to když jsem si ještě myslela, že budu taky doktorka.

A tak se trochu zastavil čas, když jsem dneska přišla k místu, kde vždycky chyběl plot a byla to nejjednodušší cesta dovnitř. Byl tam nový plot a branka. Zamčená. Zaskočilo mě to, ale všechno mi to došlo teprv až když jsem celý objekt obešla a zjistila, že i všechny ty tajné díry v plotech jsou opravené, že dovnitř už se nedostanu. Asi nikdy. A nemohla jsem si vybavit moment, kdy jsem tam byla asi naposledy.

A tak jsem tam chvilku jenom stála a nemohla tomu uvěřit. Proč to tam zamkli a nedali mi klíč, když je to moje místo. Proč mi ho vzali. Můj kousek... já nevím čeho. Dětství?

Jsou tam všechny vzpomínky, všechny představy, všechny myšlenky. Jsou tam procházky s Axem, které už se nikdy nebudou opakovat. A přísahám, že jsem dneska cítila, jak do mě šťouchá čumákem. A když jsem zavřela oči, tak jsem viděla ten jeho pohled, když nadšeně čekal, až se s ním rozdělím o jabko nebo mu hodím tenisák.

Asi nejde tak úplně pochopit, proč je mi to tak líto.

Přesně takhle bych se ale cítila, třeba kdyby v Šenově oplotili les a nedovolili nám do něj chodit, už nikdy.

A i když jsem si to zakázala, tak jsem cestou zpátky šla kolem našeho starého "doma". Hnijou tam přezrálé maliny a jabloně jsou přerostlé. Radši jsem se nedívala, jak je na tom jezírko. A aby toho nebylo málo, tak jsem potkala profesorku češtiny z gymplu a ta dělala, že mě nevidí.

Tak jsem šla domů, ve sluchátcích hrál nový Klus, koukala jsem se na Helštýn a vzpomínala, jak jsme tam v léte blbli s Tomem, jak bylo dobré světlo a jak jsem musela milionkrát vyskočit do vzduchu a jak mi bylo nádherně.

A asi mám svůj podzim. Uvařím si horký čaj, oblíknu chlupaté ponožky a budu se s ostatníma dívat na film a budu mít melancholickou náladu a bude mi strašně moc smutno po Tomovi. Přesně takový je totiž dneska den. Melancholicky podzimní.

Debil, citlivka a trubka v jednom*