Oběť nevědomé krásy

Dnešek byl hezký den. Minimálně stejně usměvavý jako ten ostatní. Asi nejdéle trvající dobrá nálada všech dob, zvláštní. Další nejčastější otázkou kromě té "Kdy vůbec maturuješ?" je teď "Proč se směješ?" Mám chuť se usmívat, koukat z okna a cítit se fajn. Jen tak. Jen tak?

---

Opravdu jsem nešla na angličtinu první hodinu, ale vstávala jsem normálně a v posteli jsem si ještě opakovala zsv. Hlavní výhrou byla cesta do školy s NKS, i když s vetřelcem, ale nevadí. Zase jednou jsme moc nepouštěly ke slovu nikoho než sebe. 

Pak zsv a týjo, do teď nechápu. To bude čistý průstřel. Kdybych nešla kvůli toho spát zase až někdy kolem jedné! Ale jako? Dobro a zlo u Schellera, aha. Možná dvě otázky se sedmi, tak ať je to aspoň čtyřka! nemámlítatvesnech,úsměv

A pak už jen 4 hodiny nudy. Vlastně ne, přeháním. Začala jsem vymýšlet text písničky na poslední zvonění a když se ke mně přidaly ještě holky, byl to mazec. Až se nám z té melodie pak chtělo zvracet. Jsem pyšná na ten refrén, který jsem sice musela škrtnout, jak moc nevhodný byl, ale ke smíchu to bylo skvělé. A v češtině přišla nějaká slečna s dotazníky. Končí školu nebo co. No, bylo mi jí až líto, když jsem viděla její pohled po mých záchvatech smíchu. Ale já jsem nemohla. Byl to další nával puberty, byl to smích, kdy jsem už nemohla dýchat a bolelo mě břicho. S Kačkou jsme lehce umíraly.

"Tak pojďme. Kolik je mi let? Já jim nechci sdělovat takové intimní informace! Napíšu, že nevím."

"Nejoblíbenější kniha?"

-"Babička."

"Honzíkova cesta vole."

-"A nebo to... O letadélku Káněti!"

Vynechala jsem oběd a zmizela po škole za mamkou. Měla jsem v plánu důležitý rozhovor, ale nečekaně o tom začala mluvit sama. Je skvělá, jsem po ní. Tak jsem jí řekla nějaké další detaily a stejně ji nejvíc přesvědčilo, jak se pořád směju. 

Tak děti, v pátek jedu na velký výlet, heheč!

(Jestli se nenaučím ve vlaku aspoň deset otázek, nemám nárok na metro a všude chodím pěšky, smích.)

V pátek v devět dopoledne se přijde podívat na dům nějaký potencionální kupec. Krása. Nenávidím ho už teď. Ještě že už v tu dobu budu na nádraží detailně zkoumat, jestli mám správnou jízdenku a budu mít cestovní horečku jako prase. Tak jako vždycky a tentokrát třeba ještě trochu víc.

BAF.

Toulala jsem se odpoledne po městě. Zase jednou musím obdivovat svoje infantilní sklony. Když já jsem je tam nechat nemohla, to nešlo. Ale taky jsem si řekla, že prostě budu velká holka a ten barevný sladký popcorn si fakt nekoupím, i když tak šíleně voněl.

Potřebuju červené boty ke svým GRANKO šatům. Výhledově.

A potřebuju se ihned zase sblížit se svou internet bankou, abych věděla, kolik peněz zítra můžu (musím) vybrat. A nesmím, v žádném případě nesmím zapomenout. Ale já nezapomenu. Stejně jako nezapomenu na to, že v pátek ráno nejdu do školy.

Myslím, že se začínám vznášet. A lítám. Vysoko a pořád čím dál výš a ten typický strach z pádu se ztratil, což... není tak úplně dobře. Nekontroluju to. Nechávám všemu volný průběh a je mi krásně. Chvilkami se dokonce cítím tak báječně, že tomu ani sama nemůžu uvěřit a bojím se, že se probudím. Jestli spadnu, bude to sakra bolet. Už jsem nad povolenou hranicí. Budu potřebovat podržet, sama to nezvládnu. Prosím, nenech mě spadnout.

Přišla jsem domů úplně mrtvá. Postel a dvě hodiny naprosto dokonalého a úžasného spánku. Nádhera!!! Ale probudila jsem se do zvláštní nálady, už se mi nechce usmívat. Moc přemýšlím. A teď mizím s hafanama ven. Toulat se, koukat lidem do oken. Hledat... vlastně ani nevím co. Není mi fajn, kam zmizelo to krásné, zatímco jsem spala? 

Zamíchalo se mi do vzduchu něco špatného.

Hloupé stavy. Ale já neříkala, že je to se mnou lehký. 

Nejsem ve formě.

Král je klaun a klaun je králem, pískot nese se znuděným sálem...

A ticho! Utíkám ven. Pak domů, spát a zítraječtvrtek.

Šílená.

Nevim, kde udělat tečku.

1:58 fakt velká asociace, smích :D promiň! :D

Ale musím se okamžitě naladit na UDG, neumím skoro žádné texty, aha!

Zítra ráno písemka z New Yorku v angličtině. Správně, neumím nic. A nevidím to na nějaké zlepšení. Mám krizi. xDDD