*Neviditelná pro všechny (!!!) a napořád

Spadla jsem z nebe, tak na mě nesahejte, prosím.

---

Už mě to všechno zase nebaví. Ten déšť, mokré vlasy, totálně promočené boty. Bahno a mokří psi. Padání do kaluží (nemehlo). Bezvýznamné učení se, milion maturitních otázek, málo času, jeden velký permanentní stres. Nebo spíše STRES. Chaos ve všem. V pokoji, v pocitech, v myšlenkách. A né že by se to zlepšovalo. To, jak vidím věci, které nejsou. Jak přemýšlím a idealizuju. Jak jsem vlastně absolutně neschopná ve všech směrech. Jak nikdy neudělám první krok a nehodlám to měnit. Nikdy se to nevyplatilo. Jak je každou chvilku něco jinak a já jsem z toho doopravdicky zmatená. Rozladěná. V jednu chvíli lítám a stoupám a dotýkám se špičky prstů nějakých neznámých souhvězdí a za několik hodin se zavrtávám k zemskému jádru a hraju si na krtka.

Jsem jednoduše hloupá. A Zkuste tvrdit, že to není barvou vlasů! Protože je! Protože brunetky mají v životě všechno jednodušší. 

Promluvila zhrzená blondýnka, jejíž barva vlasů teď sice chytá myší odstín, ale nepovažuje to za přehnaně důležité.

Dneska mám přehnaně asociální náladu. A to jsem se ráno vezla autem do školy. Se spolužákem, víte. A přišlo mi, že je to zrovna ta situace, kdy bych neměla mlčet a trošku se snažit... Tak jsem se snažila. Opravdu. Dělá mi to problém a po ránu především. Ale ta snaha, ta se přece vždycky cení, ne? A snad poprvé v tomto týdnu jsem dorazila do školy docela suchá. Možná by se to mohlo stávat častěji, protože těch pár minut nezávazné konverzace (nesnáším nezávazné konverzace, že by v tom byl ten problém?) mi rozhodně stálo za to pohodlí. A vůbec to bylo milé. A jet si do školy autem? Nemůžu si stěžovat. Ano, řídí skvěle. Chtěla bych umět takhle parkovat (a taky rozjíždět se, zatáčet, zastavovat, pouštět spojku, dávat blinkr, popojíždět v koloně, zapínat stěrače a vytahovat klíček ze zapalování; tedy chtěla bych umět řídit, což navzdory řidičáku v peněžence opravdu neumím).

Trávím příliš mnoho času čtením mezi řádky, přestože mezi nimi někdy není nic napsáno. Neumím to poznat.

Mistr světa v dělání velbloudů z komárů.

A o těch ubohých butterflies se radši nezmiňuju! Oni mi za to nestojí. Nenávidí mě. A já bych bez nich nemohla být. 

Butterflies during a lesson?

Myšlenky se točily kolem všeho, jen ne kolem současných autorů české literatury. Navzdory tomu, že Viewegha zbožňuju a znám všechny jeho knihy nazpaměť, profesorčin výklad mizel do ztracena. Jeden pohled z okna, jedno zasnění, pár vzpomínek. To stačilo mé fantazii k rozvíření více než nevhodných myšlenek. Motýlci se rozhodli zničit mou břišní stěnu zevnitř a spustili maximální frekvenci. 

"To ne!" zasténám v duchu a tačnu zhluboka dýchat, ani tahle záchranná brzda už ale nepomáhá. Dech se automaticky zrychluje a já cítím, jak se můj obličej mění v rajče. Ruka automaticky vystřelí nahoru a profesorka na můj polohlasně vyslovený dotaz, jestli mohu na toaletu, jen mávne směrem ke dveřím, aniž by přerušila popisování spisovatelova života. 

Ještě než doslova vypadnu ze dveří, zvednu sklopený pohled a podívám se na něho. Delší tmavé vlasy se mu neposedně vlní a čokoládové oči nečekaně upírá na mě. Tentokrát ale nemám čas pozastavovat se nad jeho dokonalostí a mým štěstím. Jeho zmatený výraz se okamžitě mění v pobavený. Nepochybuji, že pochopil.

Schovám se roh chodby a opřu se o chladnou zeď. Pravidelně dýchám a snažím se uklidnit. Asi za třicet sekund se ale ozve klapnutí dveří a já obrátím oči ke stropu.

"Takže pochopil..." pomyslím si zoufale, ale rty se už samovolně roztahují do úsměvu.. Najde mě snadno.

"Coapk, princezno?" směje se, ale jeho hlas zní konejšivě. Opře se vedle mě, rukama vpluje kolem mého pasu a přítahne si mne před sebe.

Zatvářím se zkroušeně a místo odpovědi ho zlehka políbím. To mě dost přesvědčivě utvrdí v myšlence, že klidná ještě zdaleka nejsem. Chci se odtáhnout, ale nenechá mě. Políbí mě o něco intenzivněji a ruce přesune na můj zadek. Nemůžu se dál ovládat a dobře vím, že ani nechci. Vášnivé polibky tentokrát doprovází mé ruce pod jeho tričkem. Začínám od krku a pomalu a jemně sjíždím níž. Cítím, jak znehybní, když se zastavím o jeho pásek. Snažím se ho rozptýlit dalšími polibky a neuvěřitelně zvědavé prsty přejedou pásek a kloužou až k nejcitlivějšímu- a skvěle hmatatelnému- místu. Nadechnu se přitisknu celou dlaň, za což jsem během sekundy potrestána. Levou rukou sevře mé zápěstí, obtočí se kolem mne a přitiskne mě zády ke zdi.

"Jsme ve škole!" zavrčí šeptem a chytí mě i za druhé zápěstí. Nestačím jakkoliv zaprotestovat a už mám obě ruce nad hlavou a jako pouta slouží jen jeho levačka. Snaha o uvolnění je marná. Uklidní mě dlouhým polibkem.

"Zlobíš," podotkne, když se na chvilku odtáhne a pak, zatímco rty zkoumají můj krk, už bloudí pod mým tričkem.

Přesně ví, jak mi tahle výměna rolí vyhovuje a co to se mnou dělá...

/Neustále se opakující slovo ruka. Nemohla jsem s tím hnout, takže prohraný match. Jinak zabíjení času v češtině, francouzštině a zsv. Puberta? Snad něco mnohem horšího./

"Vole, vole to je hollywood! Vole, vole, to by se v reálným životě nikdy nemohlo stát." 

(Xindl X)

Zítra zase pátek. Týdny splývají do jednoho velkého útvaru a vyvolávají strach.

Vy-víte-kdo a opět bez kobry, dobrou.