*Jak přání na křídlech
Achjo.
Udělejte ze mě veselou a nefňukající slečnu.
Vždyť už je to únavné. Nudné. Trapné. SMĚŠNÉ.
Mám krizi, ale to přece víme. Mám krizi trvající už asi tak dva roky, možná dýl, prostě od té doby, co jsem začla chtít. A co se to začalo stávat čím dál více nezvladatelnějším pocitem. To všechno, ti butterflies a vykřičníky a miliony, chápete. Chápete? Já ne. Odmítám dělat odstavce, tohle je stejně neuvěřitelně automatický text. Mimo to je samozřejmě taky splaškový a undergroundový jako všechny ostatní, ale s tím už snad i vy předem počítáte. Nic k přemýšlení, žádné zázračné myšlenky a super filozofické názory. Jenom novinky z mého nudného života. Asi 50 návštěv denně. Asi tak 45 z nich jsou lidé, kteří mě znají a chodí sem jen proto, aby se mohli zasmát a aby si řekli, jaká jsem troska, aby se uklidnili, že tak špatně jako já na tom nejsou. Aby se přesvědčili, že jsem nevyrostla, že pořád kecám o tom, jak jsem strašně nešťastná a nezamilovaná a nadržená (proč to neříct, že) a nelíbající se. Ale to je ten, problém, asi. Asi. Potřebuju se hned teď mazlit a líbat (už převracíte oči v sloup a dělá se vám špatně od žaludku?) a cítit se skvěle. A myslím, že jsem došla až do takové fáze, že už ani netoužím po lásce. Láska není, láska je scifi jako blázen a já na ni zase nevěřím. A zamilovaných lidí je vůbec tak strašně, strašně málo, že by je měl někdo pochytat a zavřít do muzea. Protože není zamilovanost jako zamilovanost. Třináctileté děti zamilované nejsou. A kde je vlastně ta hranice mezi zamilovaností a (sexuální) přitažlivostí? Další problém. Zamilovanost je stav, kdy máte neuvěřitelnou vnitřní jistotu, že s partnerem chcete být celý život, chce s ním svatbu, společné dovolené, byt, dům, dvě děti, psa a růže na zahradě s anglickým trávníkem a luxusním bazénem. Všechno ostatní je jakýsi předstupeň nebo něco podobného. Neříkám, že ty nejsou krásné, ale- proboha- milovat? "Miluju tě?" Věřili byste, jak mě tohle slovní spojení děsí? Jak moc bych si musela být jistá, abych ho mohla vyslovit? A věřili byste, že si právě teď myslím, že to nikdy nikomu nebudu umět říct? že takovou jistotu, jakou hledám, asi nikdy neucítím? Potřebuju vztah založený na hledání mé cesty k tomuhle slovnímu spojení. Jsem divná. Doslova. Konzervativní víc než bych chtěla. S tou neustálou potřebou jistoty k tomu, abych mohla být šťastná. Jo, spontánnost je skvělá a chvilkovou euforii taky provozuju, ale to není štěstí, víte. Šťastná bych byla, kdybych měla jistotu, že když ráno příjdu do školy, on tam bude čekat opřený o skříňku (konkrétní narážka, úsměv, závist, úsměv). Potřebuju jistotu. Potřebuju jistotu. Potřebuju jistotu. A právě kvůli tomu se nehodím do téhle doby. Takže? Ano, fáze, kdy netoužím po lásce, protože v ní ve svém případě jednoduše nevěřím. Potřebuju se líbat, s kýmkoliv. Barva vlasů, očí, výška, boty, vzdělání, chování, věk- všechno to puštím k vodě, kašlu na svoje ideály. Potřebuju se líbat s kýmkoliv, kdo by o to stál. Tedy nikdo, ale pojďme si to na chvilku nepřipouštět. Jen několik minut, hodin, dnů naprosto obyčejných, intenzivních a vášnivých polibků, abych to nezapomněla, abych to cítila, abych odpálkovala butterflies, abych se uklidnila, abych se probrala, abych zjistila, že tudy ta moje pitomá cesta nevede. Já nevím proč, jen to ASI potřebuju. A teď už snad ani vy nechápete. Hurá. Inzerát. Naivní, devatenáctiletá šedá myš hledá zástupce opačného pohlaví k naprosto nezávaznému líbání. Chacha. Dobře, tolik slov a to mluvím jen o tom občejném (?!!!!) líbání. Ale ne, odmítám narážet na sex. Protože jakkoliv moc -chci-, tak ta neuvěřitelná konzervativnost a hlavně nechutně obrovský smysl pro romantiku uvnitř mě by tohle nedokázal. Jo, mám slabší chvilky, čím dál častější v nudných hodinách, ale stejně si myslím, že na tohle mám v hlavě nějakou červenou kontrolku. Proto jdou všechny ty (silvestrovské) úlety na jednu noc mimo mě. A to i když jsem opilá. Přísahám. Jsem divná, uznejte. Nanananaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa. Celý den se vyhýbám jedenácté maturitní otázce. Education. Nechutnost! Nemůžu se z toho vyhrabat. Mám hotovou ani ne jednu třetinu a chce se mi fakt brečet, jak mě to nebaví. A to jsem ještě ani neviděla češtinu, nenapsala jakousi trapnou (samozřejmě) esej pro profesora, co ho máme na konverzaci v anglině. Rodilý mluvčí. Arogantní blbeček. Cokoliv někdo řekne, je to špatně a pak celou hodinu rozebírá, co je na tom špatně a člověk se cítí jako magor, co neumí říct ani Ahoj. A taky lehce plavu v matice, protože to učivo teď absolutně nechápu... A dost mě to děsí, protože tohle se mi nestává, matiku většinou zvládám. Noooo. Vypravování do frániny o Francii a České republice mám sice napsané, ale neumím ani slovo. Maturitní otázky do ZSV stojí na mrtvém bodě už tak měsíc a přijímačky? Tak pro ty nedělám absolutně nic, takže je jen otázkou týdnů, kdy si řeknu, že na tu medinu fakt kašlu. A nechci maturovat, nechci, nechci, nechci. Ale hlavně, že mám v hlavě místo na ty pseudo pochody a problémy a alone pocity a touhy a líbání a butterflies a vykřičníky a tak. Že. Přes hubu, abych se konečně probrala, to bych potřebovala. I'm waiting for my prince with Converse and curly hair.
nejKillinkovatější*
/I don't know how to love. That's it. That's me./
Komentáře
Okomentovat