Prázdniny

Poslední školní den vzduch vždycky neuvěřitelně voní. Zmrzlinou, očekáváním a kytkami pro paní učitelku. Třešněmi a grilovaným masem. Svobodou, ohněm, vodní dýmkou s melounovou příchutí a chlorem z bazénu. Modrým pendrekem a bezovou šťávou, tvarohovými knedlíky s jahodami, penězi od babičky za vysvědčení, ať už bylo jakékoliv. Voní jako knížky, které jste si v knihovně napůjčovali na celé léto a nemůžete si vybrat, kterou začnete. Poslední školní den voní taky těšením se na moře a na týden totální volnosti u babičky v Šenově. Poslední školní den voní jako odpočívadlo u Vídně, ve tři ráno, cestou na dovolenou do Chorvatska. Voní jako nové plavky, kvůli kterým s vámi máma prošla předevčírem celé město, než jste našli ty pravé. Krásně modré a hlavně dvoudílné s opravdickým trojúhelníčkovým vrškem pro velké holky. Co na tom, že bude trvat ještě asi dva roky, než vám začnou růst prsa.

Poslední školní den voní hrozně, hrozně moc. Každému něčím a někým jiným, ale rozhodně voní.

A trošku taky smrdí. Mokrým psem, zatuchlým spacákem, který rozbalujete poprvé od loňského léta, abyste si ho večer vzali do stanu, a malou, letmou obavou, aby to tentokrát tak rychle neuteklo.

---

Poslední školní den každý rok nezaměnitelně voní jako prázdniny. A já jsem vděčná, že tu vůni pořád můžu cítit (a dojímat se jí, pokud jste to nepoznali :D), i když už prázdniny pár let nemám. To věčné dítě ve mně, které nechtělo vyrůst, tak nevyrostlo, totiž vůni prázdnin bude cítit vždycky. A vždycky si vzpomene, jaký to byl pocit, mít před sebou dva měsíce prázdnin. Pocit, kterému se těžko ještě někdy něco vyrovná. :)

Kdyby se mě teď někdo zeptal, že si můžu zopakovat kterékoliv prázdniny v životě, ať si vyberu jaké, bez váhání bych řekla, že je mi to jedno, a bylo by to opravdu upřímné. Klidně bych se nechala překvapit, které prázdniny by to byly, protože všechny, všechny byly báječné. A všechny byly podobné. Byly plné líných rán, kdy člověk mohl zůstat v posteli s knížkou, jak dlouho chtěl. Nebo aspoň dokud nedostal chuť na chleba s jahodami k snídani. Byly plné nekonečných dnů, kdy jsme hodiny a hodiny běhali venku po hřišti a jeho okolí s děckama z naší ulice a vraceli se domů až po setmění, uřícení, s odřenými koleny a špinavýma rukama, popálení od kopřiv a poštípaní od komárů. S úsměvem od ucha k uchu a s plnou hlavou plánů na další den. Sraz v devět na hřišti pod borovicí! Kolečkové brusle s sebou, budeme na nich hrát hoňku a V. si vezme koloběžku. Jasná věc. Někdy jsme šli do města na zmrzku, ale spíš jsme každý den, nebo i dvakrát denně, chodili do Jednoty na nanuk. Párkrát se šlo do kina, když to léto hráli něco pro děti - popcorn se prodával v pizzerii, co byla pod kinem, za dvacku. Bylo lepší jít dřív, protože fronta. Plavat jsme chodili na koupák v Zubří, než o pár let později opravili a otevřeli ten náš valmezácký (tam jsme s NKS pak chodily koukat na kluky, panebože, jak tenkrát O. uměl hodit vlasy, z toho se puberťačkám pokaždé na několik vteřin zastavilo srdce :D) A nebo ke splavu, do Bečvy, někdo sice říkal, že je to stoka, ale stejně jsme se tam koupali. :D Pamatuju si jedno léto, kdy jsme s NKS chodily běhat. Byly jsme asi dvakrát a běžecká trasa měla cca 500 metrů, co si tak vybavuju. :D Nikdy nezapomenu to léto, kdy byla moje malá sestřička doopravdy malá a my jsme s ní s bráchou každé ráno koukali na teletubbies. Přitom taková blbost. :D Prázdniny byly, když u nás byl Toncek, pili jsme bigshocky a váleli se na zahradě. Prázdniny byly výjezdy autobusem ze Šenova do Ostravy, do mekáče na zmrzlinu s lentilkami a kuřecí nugetky se sladkokyselou omáčkou. Prázdniny byly, když jsme se s bráchou a NKS hodiny nemohli odtrhnout od počítače, kde jsme pařili fish fillets. Prázdniny byly Hustopeče u Brna, meruňky a Maryándž. Nekonečné večery u babičky na zahradě. Chata a lanovka na Pustevny. Tábory v Orličkách, kam se člověku nikdy nechtělo jet a pak brečel, když měl je po 14 dnech domů. A psí tábory ve Větřkovicích s Barčou, Axem, Reníkem a štěňaty, které letos oslavily 12 let.

Není mi líto, že se to nevrátí, protože jsem tenkrát nebyla šťastnější, spokojenější nebo svobodnější, než jsem teď. Není mi líto, že jsou ty roky pryč, protože vím, že jsem si každý ten den užila, jak jen to šlo. Některé byly líné a pomalé, některýma jsem proběhla jako blázen s blonďatými vlasy rozevlátými všude kolem. Všechny dohromady ale poskládaly moje dokonalé, šťastné a spokojené dětství, na které budu vždycky vzpomínat s tímhle nostalgickým úsměvem.

Mohla bych se dneska postavit před náhodnou základní školu a snažit se všechny ty děti přesvědčit, že si to musí užít. Že na tohle všechno jednou budou tolik vzpomínat a že už to vrátit nepůjde. Že musí tenhle voňavý prázdninový vzduch dýchat z plných plic, že musí žít tady a teď. Že carpe diem a že každá minuta může být poslední a že život není o počtu nádechů... Ale to nejde, to se nedá předat. Ty děti by stejně slyšely jen kecy plné klišé od divné holky, která je asi trochu blázen. Každý z nich si to stejně musí prožít sám až sem, do toho bodu, kdy vám dojde, že další prázdniny už pro vás nebudou. I když jsou ve vzduchu, i když je třeba taky cítíte, už nejsou vaše.

Kéž by všechny děti na světě mohly mít dětství, jaké jsem měla já. Moc bych to všem přála. Aspoň z půlky takové!

Tak snad dokážeme dát podobné jednou našim modroočko-andělským dětem. Až přijdou. Až si nás najdou. Snad brzo. Prosím a přeju si. Já už bych totiž tak chtěla... <3

---

Ano, vážne jsem po více než dvou letech napsala nový článek. Prázdniny ve vzduchu na mě prostě mají takový vliv. :D Tak jen hlásím, že všechno dobrý, skvělý, báječný. Mám se krásně, pořád víc a víc miluju svého muže a život mě moc baví. Díky za to!

Lásku, aperol a zmrzlinu pro všechny!

Killi

Korfu, 2005