30. prosince 2014

Dlouho jsme nebyli na výletě, a tak se Tom rozhodl, že je na čase to změnit a naplánoval výlet, který neměl mít obdoby. A skutečně neměl. :D Opravdu jsme vstávali o půl páté ráno, sbalili se, vzali všechny věci, naložili se do auta s vozíkem za sebou a po páté hodině ráno vyrazili z Prahy směr polské Hniezdno. Cesta tam neprobíhala vůbec špatně. Auto nastartovalo, nesněžilo, já jsem 75% cesty prospala, Tom řídil, jeli jsme skoro pořád po dálnici, co víc si přát. Jsem nadšená, že mají Poláci všude oplocené dálnice! Obdivuji to celou cestu a nevycházím z úžasu. :D Tady vám prostě psa auto nepřejede, když vám uteče v lese. Ne že by se mi to někdy stalo, ale mám doma lekavou lišku, tak mě to napadne. Těsně před koncem nás odmítla navigovat Tomova GPS, ale to přece nevadí, můžeme jet podlé té mé. Po jedenácté hodině jsme na místě. Náš cíl byl jasný - v podivně vypadajícím domě měl byldlet kluk, od kterého chtěl Tom koupit novou motorku. :D Možná si říkáte, že je to přece zvláštní, jet 30. prosince kupovat motorku do Polska, 500 km daleko. A nemáte z toho dobrý pocit. No, my jsme z toho dobrý pocit taky neměli. :D Ale pokračujeme v příběhu. Kluk, na kterého má Tom kontakt, tam opravdu bydlí. Opravdu má tu motorku! A dá se s ním mluvit anglicky. Není to krásné? Tom jde do boje, já čekám v autě.

---

Čekám docela dlouho a jsem nervózní. Přemýšlím, jestli tu falešnou obálku má Tom u sebe nebo mi ji nechal v autě. Přemýšlím, jestli bych uměla ujet bavorákem s károu. Přemýšlím, jestli by nebylo rychlejší útect. Přemýšlím, jestli by kulka prostřelila zadní sklo i sedadlo a zabila mě. Přemýšlím, proč jsme si nekoupili neprůstřelné vesty. Přemýšlím, proč jsem doma zapomněla pepřák. Mám opravdu hodně času na přemýšlení. Nakonec se na to vykašlu a začnu si číst knížku. :D Po asi půl hodině, možná víc, přichází Tom a bere si helmu a rukavice. Žije. Hurá. Po dalších deseti minutách konečně slyším zvuk motorky a vyjíždí Tom. A pak jsem umřela. Víte, motorky jsou sexy. Nádherné oranžové KTM jsou super sexy. Můj muž na nádherné oranžové KTM je super super super super super sexy. Ok, muzikanti jsou fajn. Ale motorkáři, motorkáři jsou úplně nejvic! Hlavně ten můj. Achjo. No prostě, to byla taková nádhera. Už jsem se viděla ve Volarech, v kraťáskách a tílku, se zrcadlovkou na krku, slyšela jsem řev motorek a měla ten pocit, že se prostě, ať chci nebo ne, musím usmát, když za to pořádně vezme v cílové rovince. A jak mu září oči, když mu to jde, přijede se ke mě napít a teče z něho pot a třesou se mu ruce. Za chvilku přijel zpátky a za chvilku zase odjel. A pořád koukal za sebe. Hm, asi nějaký problém s motorkou. To není nic dobrého.

Přijel zpět, zase nějakou dobu čekám. A pak už přijde s detaily. "Ta cena byla bez DPH, prodá mi ji za to, co mám s sebou, ale nedá mi papíry a v lednu pak přijede do Prahy s papíry a já mu doplatím DPH. je to jenom na dobré slovo, vůbec nic nevím, může být kradená a divně kouřila, tak možná žere olej. Ale je to úplný porno. Mám ji koupit nebo ne?" Přemýšlím asi 60 vteřin a pak mu to schválím. :D No, tak jo. Jdeme motorku naložit a přikurtovat na káru. Už jsem u toho Tomovi asistovala mockrát, tak nám to jde docela rychle. Jenže pak musíme ještě motorku obalit fólií, aby nebyla od toho hnusného zimního dálničního hnusu jako celé auto. To jde pomalu, ale jde to a je tak krásná, že to stojí za to. Pak odněkud příjíždí ten kluk ve svém polorozpadlém autě, vůbec jsem si nevšimla, že zmizel, tak s ním jde Tom řešit smlouvu a takové věci. Já se dál věnuju obalování motorky a když se Tom vrátí, je obalená nádherně a já jsem na sebe pyšná. Sice jsem špinavá jako prase, ale motorka je v bezpečí! Tak nasedáme do auta, já zadávám do své navigace cílovou adresu a můžeme vyrazit.

Zpátky totiž nejdeme do Prahy, ale do Horního Maxova v Jizerských horách, kde máme strávit Silvestra u známých na chatě. Tom startuje... a nic. To jsem totiž ještě zapomněla zmínit, že mezi tím čekáním se mi něco pokoušel sdělit nějaký postarší soused polsky a já netušila, co mi říká. No, po několika minutách jsme se dobrali k tomu, že nám svítí světla, tak jsem je vypnula. Vypnout rádio, co mi tam celou dobu (tzn. asi přes dvě hodiny) hrálo. Jaké tedy bylo překvapení, že má bavoráček vybitou baterku? Nicméně to je sitace, se kterou se Tom v zimních měsících potýká ob den, proto vytáhl z kufru kabely, stopnul prvního projíždějícího Poláka a poprosil ho o pomoc. Protože jsou všichni Poláci věřící a tedy velice hodní, neměl s tím žádný problém. Samozřejmě přišel i mě již známý soused s tím, že mi říkal, že nám svítí světla. Tom ho obeznámil tedy ještě s tím, že nám hrálo i rádio. :D A konečně jsme mohli odjet. Všechny obavy ohledně věci, že je prodávající gangster, byly pohřebeny, protože Tom zjistil, že má za garáží oltář se spoustou svíček a tak. Věřící, a tedy hodný! Vytahuju svačinu, najíždíme na dalnici, GPS spolupracuje, nesněží, všechno je krásné. Sice máme něco přes hodinu zpoždění oproti původnímu plánu, ale po párté hodině bychom měli být na chatě. Hurá. Asi po hodině cesty GPS hlásí, ať sjedeme z dálnice. Jenže žádný sjezd tam není. Zvláštní. Nicméně GPSka se chytá, tak jedeme dál. Máme sjet dalším sjezdem, ten už tam naštěstí je, tak to uděláme. Platímé mýtné a mě trošku překvapí, že platíme o 15 zlotých více, než když jsme jeli opačným směrem před 4 hodinama. Divné. Vše se ale vysvětlí, když nás GPSka na kruháči, který je hned za závorou, otáčí do protisměru a vesele nás vede hledat ten sjezd z dálnice, který tam předtím nebyl. To se nám moc nechce, hledáme alternativy trasy. bude rychlejší vracet se a hledat ten sjezd, který tam ale fakt nebyl, a platit znovu mýtné, nebo jet dál po obyčejných cestách alternativní trasou? Riskneme to a zkusíme jet dál. Čas dojezdu do cíle poskočí na sedmou večer.

Po dvaceti minutách tušíme, že ten nápad nebyl dobrý. Po třech hodinách jsme si tím už naprosto jistí. Moje GPS je naprosto k ničemu. Vede nás po hnusných rozbitých lesních a polních cestách, jakmile najedeme na něco lepšího, zůstaneme tam maximálně dva kilometry. Poláci mají cesty v hnusném stavu. Mohla jsem si nechat zdát o oplocených dálnicích! Projíždímě strašidelnými vybydlenými vesnicemi, kde se zpoza plotů koukají nedůvěřivě staré paní s šátkem na hlavě. Občas jedeme x kilometrů a nepotkáme žádné auto. Přes cesty přechází psi, nijak nespěchají. Poláci jsou úchylní na kostky a kočičí hlavy. Klidně můžete projíždět lesem několik kilometrů mezi dvěmi vesnicemi a je tam cesta z kočičích hlav! Motorka na káře tento typ povrchu nesnáší úplně nejlépe, kurtování občas nevydrží. Asi třikrát musíme motorku rovnat a kurtovat znovu. Moje krásná obalovací technika vzala za své dávno a z motorky různě trčí a vlají kusy igelitu. Jsme nervózní a naštvaní a hnusní už i na sebe, to se nám zas tak moc nestává. :D Chvílemi si odsekáváme, chvílemi se uklidňujeme. Většinou, když někam jedeme, je Tom v cíli rychleji, než GPS předpovídá. Tentokrát to tak nebylo, čas se pořád posouval a posouval a my tomu nechtěli věřit, do cíle zbývalo méně a méně kilometrů, proč by nám to mělo trvat ještě takovou dobu? Měla jsem výčitky z toho, že je nevhodné dorazit na chatu tak pozdě večer.

Po sedmé večer jsme konečně projeli kolem cedule Česká republika, do cíle mělo zbývat nějakých 50 kilometrů a my se těšili, že už to nejhorší máme za sebou. Že jsme přežli polské kostkové, děravé i zvlněné cesty (To má člověk radost, že konečně najede na něco, co vypadá jako dálnice, prostě konečně pořádná cesta, na které se má udržet krásných dvacet kilometrů... když po několika minutách zjistí, že je to cesta v naprosto hrozném stavu- co bychom dali za naši D1! Bylo to jako jeden retardér za druhým, dududududududududududu od začátku až do konce, neskutečné rány!). Že jsme sice bramboře dali zabrat víc během tří hodin, než kolik dostala zabrat za dva roky, ale že už tam budeme!!! Tak jedeme, nálada se zlepšuje, cítíme naději, začínáme trošku vtipkovat. :D Sněží. Všude se začíná objevovat víc a víc sněhu. Venku to začíná vypadat jako v horách. Projíždímě nekolik zasněžených serpentin. Míjíme ceduli Liberec a já se začínám bát. Když to takhle vypadá v Liberci, velkém měste, jak to bude vypadat v těch vesničkách? A to jako pojedeme ještě výš, než jsme? V bramboře s pohonem na zadní kola, která zapadne a hrabe, i když je půl centumetru sněhu? Začínám se modlit. Bylo to porvé, co jsme se opravdu hodně bála s Tomem v autě. Pořád jsem polohlasem opakovala jeď, jeď, jeď, jeď, jeď. Střídavě jsem zavírala oči. Občas nás to bralo trochu do smyku, ale Tom to vždycky zvládl vyrovnat. Sice nesneží, ale na cestách je buď sníh nebo led. Pořád stoupáme. Míjíme značky, které hlásí povinnou zimní výbavu a konec chemického posypu. Projíždíme obcí Bedřichov, kocháme se velkým lyžařským areálem. :D Potkáváme spoustu lidí, kteří jsou vysmátí a líní uhnout nám na chodník. Určitě Poláci. Každý kilometr je nekonečný. Už tam musíme být, ale pořád se objevují další a další zatáčky. Nakonec do Maxova přijíždíme z úplně jiné strany, než jsem čekala. Ale jsme tam!

O půl deváté večer parkujeme u chaty a ani se mi nechce věřit tomu, že jsme to dokázali. Že to Tom dokázal, že odřídil sám 1100 km v takových podmínkách. Co na tom, že původní plán byl dorazit na místo asi o čtyři hodiny dřív. :D Zbývá už jen za pomoci mého táty sundat motorku z káry a dostat ji dolů ze zasněženého kopce do chaty, aby mohla spinkat s náma. :D Asi by to nebylo tak težké, kdyby se motorce točila kola. Museli ji tlačit jako sáně. 120 kilo těžké sáně. Druhý den Tom zjistil, že byla zařazená rychlost... :D Ale, zvládli jsme to, byli jsme tam, mohli jsme si dát sprchu, hovězí steaky a být celý večer terčem posměchu při vykládání těchto zážitků. :D Moc je pobavilo, že jsme jeli přes Bedřichov! :D Muž zkonzultoval s odborníky, jak je to s tím DPH a já jsem neměla výčitky, že jsme přijeli tak pozdě, protože den před tím dorazila část silvestrovské skupiny z Brna - ve dvě ráno. :D Silvestr 2014 mohl začít! Sláva nazdar výletu...

Killi