28. prosince 2014

Nechce se mi balit, nechce se mi odjet do Prahy a zároveň už nechci být se svými střídavě smutnými a střídavě spokojenými náladami tak daleko od něj. Koukáme s tátou na Eurosport na sjezd a snažím se užívat si poslední vánoční chvilky u nás doma. Se všemi kolem sebe. Do Prahy musím už ve tři, protože vlak v pět má už dopředu místenky vyprodány. Nakonec jsem ráda, že jedu už ve tři, i když musím běžet s brutálně těžkou taškou (když vám Ježíšek nadělí hrnec, zapékací misky a tak :D) přes celé nástupiště, protože vagón, ve kterém místenku mám, má být čvtrtý a nakonec je první, že. I když je vlak narvaný a řvou tam děti. I když máme skoro hodinu zpoždění a místo v Libni zastaví ve Vysočanech, což je sice asi blíž, ale musím přes hnusný podchod a staré nádraží plné bezdomovců. Venku je zima jako debil. V bytě je po týdnu, co tam nikdo nebyl, zima jako venku. Vytahuju přímotop, spím v tlustých ponožkách a pod dvěmi peřinami. Mám studený nos. A nic k jídlu. Jupí.

Killi