31. října 2014
Nejdřív jsem si říkala, že dneska prostě napíšu víc. Pak jsem si říkala, že na to kašlu a dám sem jen písničku, co to řekne za mě. Ale pak jsem si, definitivně, řekla (jo, dneska jsem vůči sobě neskutečně ukecaná), že napíšu opravdický článek, protože je podzim a co by to bylo asi za podzim, kdyby tady nevisel můj ryze ufňukaný článek?
"Pro ženu neexistuje problém, kteý by se nedal vytvořit."
Odkud začít? Od rána. Když jsem ráno cítila, v polospánku, jak mi Tom dává jen lehkou pusu na tvář a jde do práce, nějak se to všechno spustilo. Jako když lusknete a svět přestane dávat smysl, úplně jednoduše a hned. Nechce se vám vstávat, nechce se vám jíst, nechce se vám poslouchat hudbu, nechce se vám koukat na seriály, nemáte chuť na zmrzlinu (!!!), nechcete si čistit zuby, nechcete se oblíkat, nechcete nic. Chcete jen sedět a dívat se do zdi a soustředit se na to, abyste alespoň dýchali. Abyste přežili. A čekáte, až se něco stane. A ono se nic neděje. Jo, je to debilní stav, to mi nemusíte říkat, stačí, že si to říkám sama. Sem tam se v duchu seřvete, že jste kráva a že to není normální a že se nic neděje, ironicky se sami sobě zasmějete, pár minut fungujete a pak zas, bum, prázdno. Nesnáším to a neumím to ovlivnit. Mám několik tipů na spouštěče. Za prvé, asi mám PMS, i když dřív než obvykle, ale radši tvrdím, že mám PMS, než abych přiznala, že jsem labilní idiot. Za druhé, po 3 týdnech jsem bez Toma, což je už sice trochu směšné vzhledem k tomu, že jsme spolu přes čtyři roky (proč se nepochlubit, že) a já stále nejsem schopná zvládat základní situace jako "jedemenavíkendkaždýjinam", ale sorry, je to tak! Kdyby to byl běžný víkend, nebylo by to tak zlé. Vím dopředu, že to přijde a v pátek se rozloučíme a v neděli se uvidíme. Je to normální a v pořádku. Jenže, teď jsme se normálně viděli naposledy ve středu večer a protože mi ve středu večer nedošlo, že už nebudeme mít příležitost spolu mluvit/mít sex, tak jsem to nebrala jinak. Nebrala jsem to jako rozloučení. Byl to normální večer, dali jsme si dobrou večeři, víno, zmrzku, sprchu, přitulil se ke mě zezadu a usnula jsem v objetí. To je sice hezké, to ano, ale můj mozek není spokojen. Ve čtvrtek jsem přišla z práce domů, Tom šel rovnou z práce na koncert. Říkala jsem si, že mě třeba v noci probudí a nebo se probudím ráno (dokonce jsem si pro tyto účely nachystala budík, i když jsem do práce šla až na 12) a nasnídáme se spolu, takže zatím jsem se nestresovala. Ok, v noci přišli strašně potichu, sice jsem to zaznamenala, ale jen příchod, pak přitulení ke mě a pak jsem spokojeně spala až do rána. A ráno jsem zamáčkla budík a pak už vím jen o té puse na tvář a zabouchnutí dveří. A já šla na 12 do práce, kde jsem byla do 20 hodin, takže jsme se logicky už neviděli. Takže ráno mi to došlo. Nebo nějaké části mého já došlo, že jsme se nijak nerozloučili a do neděle se neuvidíme. Já vím, nebo teda rozumná část mého mozku ví, že se nic neděje a je to normální a není to důvod dělat ze sebe trosku. Jenže, nějaká jiná, ohromná část mého mozku si je jistá tím, že nastal konec světa. Nic nemá smysl, víte. Tak se přesvědčuju, abych aspoň dýchala, protože jsem moc mladá na to, abych umřela. :D Ne, není to tak tragické. Ne, netrpím depresemi, díky Bohu. Ale jsem idiot. A blondýna. Je podzim. A je mi z toho prostě na nic. A nechci, aby bylo, ale taky se mi pro to nechce cokoliv dělat. Jsem líná mít dobrou náladu! Abych se neztratila v tom číslování, Tom byl za druhé, takže teď za třetí - zrušili mi vlak, kterým jsem mohla jet domů, když jsem trčela v práci do osmi. Prostě zrušili všechny vlaky, které jely z Prahy směr můj drahý domov po 20. hodině a poslední vlak odjíždí z Prahy 19:44 a pak až po půlnoci. To jako fakt, možná je vám to srdečně jedno, ale já tomu nemůžu uvěřit. A neskutečně mě to štve, právě teď, protože jsem, jak už bylo řečeno, idiot, blond, kráva, labilní a tak, tak jsme si zcela debilně naplánovala na dnešek směnu do osmi (respektive byla jsem k tomu nepřímo donucena krávou, která tam pracuje kratší dobu než já a ještě vypadá jako kůň, přísahám) a tak jsem nemohla jet domů už dneska, ale musím jet až zítra. A v pondělí musím do školy a do práce, takže v neděli zase budu muset zpátky. Vstávám ve 4:40, abych stihla vlak 5:44 a dojela domů nějak rozumně a stálo to aspoň trochu za to. Je mi smutno a hrozně se domů těším a bude tam moje lištička, ale tím, že je to jen na jeden den, je to prostě na nic a mě je z toho taky na nic. Tak to jsou všechny důvody, spouštěče, alibismy, či co. Je zcela zjevné, že mám právo nemít zrovna dvakrát veselou, že? Ano. Teď máte říct všichni ano, uznale pokývat hlavou, pohladit mě po vlasech a říct, že to bude dobrý. Chápete? Nemáte si ze mě dělat srandu a nemáte mi ani říkat, že jste rádi, že vás mine můj PMS, Tomáši!!! To mi nepomáhá a vy byste mi měli chtít pomoct, protože mě máte rádi! Ano, pomáhá mi smát se jí, to se musí nechat. Ale stejně je to jen chabá zásluha, když je mi smutno kvůli tobě! Protože, víte, je mi po něm smutno. I když se neuvidíme jen pár dnů, chybí mi ten pocit, že se večer sejdeme doma. Že se spolu najíme, že mi řekne, co dělal/nedělal v práci a já mu řeknu, co mi volalo za kretény v práci a že budeme komentovat debilní zprávy na nnově nebo si pustíme seriál, že se bude koukat, až se budu převlíkat a že si neodpustí sáhnout mi na prsa, že mě obejme a případně svlíkne, že. Chybí mi, jak voní. I po tolika letech, co jsme spolu, mi tak strašně voní. Nechci do konce života dýchat jinou vůni a není to žádné klišé, je to hrozná pravda. Miluju tu vůni. Směs parfému, šampónu a jeho vlastní vůně, všechno namíchané v mé nejoblíbenější kombinaci. Když jsem přišla večer domů a hned začala uklízet oblečení, které vždycky musí nechat roztahané po celém pokoji, i když ví, že to nesnáším, představovala jsem si, jak prišel a převlíkal se, jak si balil notebook a jak vyhodil papírky od burgerkinga vedle koše, protože v koši nebyl sáček (jako.. jsi fakt debil! :D). A zabořila jsem nos do řerného trička a pak i do košile a cítila jsem, jak se všechno uvnitř mě uklidňuje a jak je všechno v pořádku. Když můžu dýchat tu vůni, svět je přece v pořádku. Miluju ho, šíleně a občas víc, než bych chtěla, a štve mě to. Jsem kvůli tomu mnohem slabší a zranitelnější, než bych mohla být. Chovám se dospěle - řídím auto skoropoPraze, rozhoduju se, překonávám svou lenost, nebojím se ve škole říct svůj nápad ani lidem s mnoha tituly a v práci jsem dneska řekla svůj názor novému šéfovi přede všema a ni jsem u toho nebyla červená a vystresovaná (sice mi pak nepřímo a s úsměvem řekl, že nás brigádníky zřejmě brzo všechny vyhodí, ale já jsem si v duchu řekla "Haha, kreténe s křivými zuby, do května ještě budeš rád, že tam chodím, a pak si odstátnicuju a na celou pojišťovnu se ti vykašlu, budu pracovat v mnohem lepším oboru než ty a budu bohatá a taky bydlím z právníkem, heč.. :D) a tak, prostě si myslím, občas, že už jsem na to přišla nebo už se něco stalo a torchu jsem vyrostla. Jenže on je nejen moje největší motivace, ale taky moje největší slabost. Ale stějne doufám, že to tak zůstane. Nemusí vám to dávat smysl, ale mě to dává smysl perfektní. Nejlepší možný. Nevím, proč mě teď najednou tak.. štve, že jsem já ta zamilovanější, když je to tak od začátku. Nebo spíš, proč mi to najednou příjde tak očividné. Protože i kdyby mě miloval jen z půlky tak moc, jako já jeho, mělo by to stačit na několik průměrných lidských životů. Miluje mě, říká mi to, vím to a vím, že to tak myslí. Rozhodně by mi to mělo stačit, protože nevím, co víc bych si představovala. Ale právě teď chci, abych nebyla sama v Praze, aby byl tady, aby mě objímal, abych ho mohla dýchat a připadat si celá a abych nemusela bojovat s touhle podzimní retardovanou krizí. Prostě se mi to teď vůbec nehodí, nemám chuť koukat do zdi a přesvědčovat se, že nebudu brečet kvůli ničemu, protože by to bylo hloupé. Chci se věnovat užitečným věcem. Potřebuju být použitelná a schopná. Ne slabá. Tak mě nech.
Ale pozor, opravdu nebrečím, ani jednou za celý dnešní blbý den. Říkala jsem, že už jsem velká. Nebo začínám být.
Ale pozor, opravdu nebrečím, ani jednou za celý dnešní blbý den. Říkala jsem, že už jsem velká. Nebo začínám být.
If a great wave should fall
It would fall upon us all
Well I hope there's someone out there
Who can bring me back to you
It would fall upon us all
Well I hope there's someone out there
Who can bring me back to you
No a pokud to ještě někoho zajímá, i když to už asi nebude k pochopení, protože už sama nevím, k čemu to číslování bylo, tak třeba za čtvrté, nemám nic proti americkým svátkům, nemám nic proti Haloweenu ani Valentýnu, ale ať to nevytlačuje ty svátky naše. Na Mikuláše byste museli projít kus Prahy, abyste potkali Mikuláše s čertem a andělem, ale dneska, na Haloweena, potkáte davy pomalovaných lidí v děsivých maskách, achjo!
A za páté, začínám toho mít do školy víc, než bych potřebovala ke svému štěstí. Jedna případová studie, jedna prezentace, kteoru dělám ve trojici s dvěma spolužáky a nemám chuť se na tom nějak domlouvat, jedna prezentace na SVK, jeden zápočtový test už ve čtvrtek a taky bych mohla začít psát teoretickou část diplomky, když už mám oponenta. :D Ahoj, páťáku! Ahoj!
Killi
Komentáře
Okomentovat