I had to find you

Jsem přesně v tom rozpoložení, kdy bych rozhodně neměla psát články. Zároveň jsem ale přesně v tom rozpoložení, že jestli to sem všechno nenapíšu, tak mě ta černá díra spolkne.

Možná už víte, co přijde.

---

... já jsem tenhle týden v Praze a On je tenhle týden doma na jihu. Konec světa. :))

Mám za sebou teprve první ze sedmi dnů, co spolu nebudeme, a už mě to nebaví a docela mi to stačilo, tak už mi ho vraťte. Slibuju, že už nikdy nebudu protivná a hnusná, jenom ať mě tu už nikdy nenechává samotnou.

Nejsem prostě ten typ, co by za tuhle pauzu byl rád a měl radost z toho, že si pak budeme vzácní. Vlastně si myslím, že je to ta největší kravina, co kdy kdo mohl vymyslet. Já si s ním vážně vůbec, ani trochu, nepotřebuju být vzácná! Chci s ním být pořád a k tomu, abych si uvědomila, jak mi chybí, mi těch 12 hodin už stačilo až až.

Chci se s ním smát v posteli, zabořit do něj nos, chytit se ho za ruku a usnout. Chci se s ním probouzet, chci na něho koukat, dokud neotevře oči, chci chystat snídani a čekat, až projede všech 150 programů, než zjistí, že se ZASE budeme dívat na ČT24, protože tam nic není. Chci mu vařit, jezdit s ním na kole, prát prádlo a uklízet po něm každý den všechno oblečení zpátky do skříně, aby ho ráno zase všechno vytahal, než se rozhodne, co si obleče. Chci mu usnout na rameni ještě dřív, než pustí film. Chci zuřit kvůli jeho pohledům, jestli jsem snad úplně blbá, chci poslouchat, co dělal v práci a jak jsem mu chyběla. Chci se smát tomu jeho pohledu, když si sundám podprsenku. Chci jezdit na výlety, jíst v restauracích a nechat ho dojídat moje porce. Chci fňukat, že jsem měla těžký den v práci, chci přemýšlet celý den, co budeme odpoledne dělat a co nachystat k večeři. Chci, aby byl spokojený a aby byl rád, že mě má. Chci, ať se mnou dělá věci, kdy zapomínám dýchat a musí zesilovat puštěnou televizi.

Je to rok a půl, co spolu bydlíme. A teď, když jsme od sebe daleko, se mi přesně vrací ty pocity, co jsem mívala, když jsem ještě bydlela na kolejích. Jenom jsem si na to torchu odvykla, takže je to v milionkrát zesílené podobě. :) Ty víkendy akceptuju, ty zvládám docela normálně (šššikovná, opravdu) a navíc nedělní sex, je vždycky nejlepší, mmm. :D Ale usínat měsíc v kuse vedlě něj a najednou do na 7 dní přerušit? Nejbrutálnější sado- maso všech dob. :)

V červnu to byly tři roky, co jsme spolu. Zní to neuvěřitelně, strašidelně a taky mě to děsí. A je smutno z toho, že jsme se potkali tak brzo, protože to se přece nestává, že tyhle vztahy vydrží. Já vím. jenže včera jsme byli na oslavě padesátin jednoho skvělého člověka, který se svou manželkou začal chodit na vysoké a jsou spolu pořád. Netvrdí, že to bylo vždycky lehké a museli toho zvládnout spoustu, ale pořád jsou spolu a jsou skvělí. A on se na ni dívá tím pohledem, ze kterého je tak jasné, že ji má strašně rád. Jsem za to ráda,protože po tom neustálém přemýšlení poslední dobou, jakou to má vůbec cenu, jsem si zase tak strašně moc jistá, že to, pro mě, má tu cenu největší.

A že musím dál chtít být lepší, než všichni ostatní. A jediná. Protože poslední měsíc mám více než jindy nutkavou potřebu srovnávat se. Protože jsem si vsugerovala, že to on dělá taky, a já nutně musím z každého toho pseudo duelu vyjít jako vítěz. Musím. A skoro vždycky se mi to myslím povede. Protože až na to, že jsem prostě retardovaně přecitlivělá a že někdy neumím mluvit, když bych měla, jsem ve všem lepší než ona. Ve všem.

A proto jsem já ta, které kupuje Tapi tea, když potřebuje spravit hnusný den. Já jsem ta, které v sobotu ráno dělá k snídani míchaná vajíčka. Pro mě plánuje všechny ty skvělé výlety, já za ním jezdím do práce a mě objednává jídlo v restauraci. Já ho můžu obejmout, být mu oporou a snažit se dávat mu pocit bezpečí. Mě miluje a já vím, že to myslí doopravdy a že to není všechno, ale je to nejvíc.

A vím, že jestli někdo ten náš vztah, tu naši lásku, to naše "něco" (nepopsatelného, ale úžasného, krásného a opravdového)) co mezi sebou a spolu máme, zničí, tak to budu buď já, nebo on. Ale nikdy to nedokáže někdo cizí.

Bc. Killi

A tak si přijdu statečná a odhodlaná jako nikdy před tím, ale stejně, když mi zavolá, tak brečim do telefonu a nemůžu pobrat sílu toho pocitu, jak hrozně mi chybí a jak moc ho potřebuju. :)

A jaké obrovské štěstí mám... Ale to vím od první chvilky. :)