Rok v pohádce

Tak dneska je to rok, věřili byste tomu? Já samozřejmě ne. To přece není možné, že už rok vím, jak voní a jak skvěle líbá, jak mluví a jak se směje. Už rok, vážně? :)

---

A myslíš vůni umělých slunečnic? :)

Přesně před rokem jsem tedy v sedm ráno do úplně stejně nádherného počasí, jako je dneska. Byl pátek a místo školy jsem měla mnohem lepší program. V 9:12 jsem odjížděla vlakem do Prahy, na majáles, za ním. Byla to zcela jednoznačně ta nejšílenější věc, kterou jsem v životě udělala, jenže on se prostě rozhodl pozvednout své icq okouzlování na vyšší úroveň. A tak mě pozval a fakt, že jsem napoprvé zdvořile odmítla, ho nemohl zastavit. Naštěstí. :)

Naprosto přesně si dokážu vybavit ty pocity, které jsem od probuzení měla. Ta kombinace příšerné nervozity a zároveň neskutečného tešení se. Celé 3 a půl hodiny jsem nevnímala. Poslala jsem asi tak sto stresových smsek a jednu mmsku s paní v růžových botech (neznám se :D) a před Prahou jsem si dokonce na hnusných vlakových záchodech čitila zuby a malovala se. :) A pak jsem v Praze vystoupila naprosto smířená s jakýmkoli fiaskem a- tramtadadá- všichni lidé zmizeli a já tam zůstala sama. Ale asi po 5 minutách a jednom telefonátu se opravdu objevil, v košili a slunečních brýlích, usmíval se, přišel ke mně, dal mi pusu, vzal mi tašku a bylo to.

Nechal mě nesmyslně nervózně mluvit, seznámila jsem se s Palmovkou (a až teď můžu ocenit, jak moc tam bylo uklizeno!), nechal mě, ať se převlíknu, ale stejně mi tam uprostřed všeho vlezl a pak koktal a couval zpátky :D, jeli jsme tramvají do Stromovky, čekali jsme ve frontě na náramky, leželi jsme jen tak vedle sebe v trávě a sledovali ledadla a čekali, až se srazí, skákali jsme a zpívali, cpali jsme se davem a já jsem se ho poprvé chytila za ruku, koupili si večeři v mekáči a jedli jí na Palmě, jeli zpátky na Kryštofy, stál za mnou a jeho ruce všude mě málem zabily, skvělý koncert, přesun na fixu, moje otočka a naše první opravdická pusa. :) A pak jsem umřela. :) Lavička, tramvaj, přiliš rychlé usnutí (dodnes mi to neodpustil :D), snídaně, Praha, Petřín!!, kino, postel, spánek, postel, loučení a odjezd.

A jeho větroní teorie a racionální vysvětlování toho, proč to prostě nepůjde, kvůli 327 km. Chápala jsem to a souhlasila jsem. A mrtvo ve vlaku, a smutno z jeho statečné smsky, a všechno bez smyslu..

Ale nějak mu ta statečnost nevydržela, jen jsme si na sebe museli měsíc a půl počkat. :)

Týden u nás, pak v Praze a Prachaticích, pak zase v Prachaticích, zase u nás, a pak v Praze, dovolená v Tatrách, a Praha je naše. Letná, Albertov, Vyšehrad, park pár metrů od bytu, nakupování, Staromák, kino, předpremiéry v Lucerně zdarma, spaní na Palmě a občas i na koleji, společné Vánoce, koncerty, divadla, hokej, víkendy v Prachaticích i u nás, naše oblíbená Národní banka, trdlo, oříšky v cukru, magnum, státnice a Imperial a bagety golf a vystupování z vlaku v Libni a milion dalších věcí, míst a zážitků. A celý rok rostoucí zamilovanost.

A doufám, že to takhle půjde do nekonečna. Ještě aspoň 70 let. :)

A ano, brečela jsem ve vlaku, když jsme se spolu po společném velikonočním víkendu u nás vraceli zpátky do Prahy. A brečela jsem štěstím a bylo to vlastně krásné. Mohla za to ta najednou objevená obrovská energie a radost z toho, že ho mám, že se máme a že i na tohle štěstí jsme dva. Bylo to kouzlo...

Škoda, že takhle silné emoce neumím projevovat nějak jinak, než tím, že mi začnou téc slzy a nejde tomu nijak zabránit. :) Ale byl to nádherný a dlouhý okamžik a zase mě to posunulo někam jinam. Dál. (Už před rokem jsem si extranaivně myslela, že to dál nejde, a teď mám za sebou stokilometrovou cestu. :) A nezastavuju.)

Dostaňte taky k narozeninám lístky na Kryštofí turné. Božský koncert a líbání se ve stoje před Krajčem a vyprodaným sálem. Oni jsou moje nejsrdečnější záležitost, mám husí kůži u většiny písniček a nejlepší je ten pocit, když začnou... Chci ještě. (A dostastanu ještě, 30. 6. jdeme na VIP koncert! :) ) A ochranka, co odolala mým psím očím a nezašla mi pro podpis. :D A následné face to face střetnutí se s několika členy kapely, venku nádherné skoroletní teplo a zmrzlina... Zastavit čas. :)

A dostaňte k narozeninám i lístky na přípravný hokejový zápas Česko- Kanada. Protože i když jsme prohráli, tak to bylo úžasné. Cesta metrem už ve dresech, zase ten nadšený pocit jenom z O2 areny samotné... A pak příjdete a na ledě už bruslí Jágr, Rolinek, Eliáš, Marek a všichni ostatní a vy nemůžete uvěřit tomu, že je opravdu vidíte na vlastní oči, že jsou jenom kousek od vás a že to není jenom v televizi, že tam jste s nimi! A měla jsem pivo, křičela jsem Češiii, Martin- HAVLÁT! (dal dva góly!) a Pojďme, hoši, dáme gooool! A byl to takový zážitek, že nevěřím, že bych na to někdy zapomněla.

Najděte si taky svého prince, je to nádhera. :)

A ani po týdnu nemůžu pochopit, že zvládl ten prodloužený velikonoční víkend u nás, návštěvy babiček, chatu, dům kompletně bez dvěří, mou nepochybně hodně šílenou rodinku, narvané vlaky... A ještě se tváří, že ho to nijak nepoznamenalo a že se mu tu líbilo! :)) Je prostě nejlepší, tím to je.

A že jsme se v sobotu večer vrátili z kostela a on se jen tak mimochodem zmínil, že mezitím zajel koupit čerstvé rohlíky... To dost vzalo i mou mamču. :D

A on se ještě bude divit, proč ho mají u nás všichni rádi, proč ho babičky zvou na oběd a proč se za něho modlí, když dělá státnice! :))

Ano,správně, pořád jsem zamilovaná, nepřešlo to a nečekám, že by to přešlo. :)

I když si někdy, když ho mám daleko, je mi strašně smutno a potřebuju se tulit a obejmout, říkám, jestli to za to stojí, jestli nebyly věci jednodušší, když jsem byla sama, protože někdy to doopravdy bolí a nedá se to vydržet...

Jenže ve skutečnosti nejlíp vím, že to za to stojí. A že to vlastně bolí krásně, protože tohle všechno k tomu patří. Nikdy jsem totiž nebyla šťastnější, spokojenější a vyrovnanější, než jsem s ním. Nikdy mi nebylo líp, než od té doby, co ho mám.

A nikdy jsem nebyla postiženější! Nikdy mě nebavilo víc dýchat. Nikdy nebylo jaro teplejší a voňavější a rozkvetlejší. Všechno má nový rozměr. Mám otevřeny nové dveře a i po roce pocit, že stojím sotva na prahu. A že se mi jich 20 dalších zavřelo? Absolutně mě nezajímá, co za nimi bylo. Nemohlo to být nic lepšího. :)

Už rok vím, čí jsem.

Prosím, ať se už nikdy necítím jinak. Prosím, ať nikdy nezapomenu milovat.

Tohle už snad ani nemůžou být růžové brýle. Všechno mi přijde neuvěřitelně jasné, snadné, krásné, vyrovnané... Takhle to má být. Takhle to musí být. :)

Mám za sebou skvělou čarodějnicovou sobotu, zítra si užiju poslední chvilky doma, odepíšu na mail paní fallenové, sbalím se a pojedu zase do Prahy. Veselá. Protože další víkend bude jenom náš, Majáles bude jenom náš a celá Praha bude jenom naše. A on jenom můj a já jenom jeho. :)

A jestli se smějete, nerozumíte mi, příjde vám to jako strašní klišé, jako kecy... tak jenom proto, že to sama slovy neumím vyjádřit. Ale kdybyste jen na malou chvilku mohli citít to co já, všechno by vám najednou připadalo jasné. :)

Tak dobrou a... chňa, chňa, chňa! :)

Zblázněná

.

.

.

.

.

.

Nikdy bych si nedovolila tvrdit, že jsme normální. :D