Imagine all the people...

... I want to be forever young in love. :)

Mám v hlavě článek tak dlouhý, že kdybych ho chtěla napsat, zabere to asi tak 4 hodiny. A tolik času budu mít nejdřív za deset let. Naštěstí! jsem včera dostala právnický rychlokurz tvůrčího efektivního psaní, takže je potřeba hned vyzkoušet, jestli jsem to všechno správně pochopila. :)

---

Víkend 25. - 28. 3.

Konec nejhoršího bezandělského týdne. V pátek příjezd domů až kolem osmé. NKS a Toncek na nádraží, není jí zima, nakupujem v Tescu, nepříjemné setkání, nucená konverzace, ironicky smutný smích jeho žvýkačkám, první přání k narozeninám... Je to idiot, co si ji už dávno nezaslouží. Vloupačka do welness, nechápavé pohledy paní na recepci, opakování slov pozpátku...do zlbnutí pořád. Už vystěhovaný obývák, improvizované stoly z krabic, pět litrů vína a broskvová vodka, kukuřice, 3 druhy chipsů, čokoláda a párky. Nejlepší oslava narozenin, i když jsme nevypili skoro nic, ale stačilo to k tomu, abych byla příjemně opilá a střídavě usínala u hororu. Aano, horor, trvé ležení na koberci a ne že bych to (jako obvykle) nepochopila. Přesun nahoru, příprava spaní, 5 lidí v jednou pokoji, probuzení ségry a usnutí snad až po čtvrté hodině ráno... Umíme se bavit ve velkém stylu. První popůnoční sms přání od M., slíbená čínská polívka a ode mě na oplátku chilli bitka a trapas se druhou dekádou, milé pocity a snad bychom se mohli potkat, když jsem ho neviděla asi od maturáku.

Druhé popůlnoční přání od Toma, nejzamilovanější pocity!

Ráno šílené vstávání kolem půl deváté. Další smsky od J. a paní fallenové (a spol) a babi. A... s-t-ě-h-o-v-á-n-í. Všude krabice a krabice a balení nádobí do novin. Strašlivá jízda v náklaďáku po tmě s nábytkem, padající repráky a jezdící pračka. Můj talent nic nedělat ale všechny organizovat. A nekonečná buzerace! Klarino, nesměj se, nestuj tam, neber jenom tu jednu židli, dělej něco, dej si facku. Moje náhle ochrnuté ruce a nakažení další lidí. Oběd u Klokana, vybalování, poker a kočka. Odjezd Toncka a moje soukromé smutnění. Nic nefunguje, nemám kartáček na zuby, jsem unavená a tak. Smutno. Rozveselovací telefonování, připomenutí toho, jak mluví a jak se směje. Na parapetu. Mlčení a objímaní s mamkou v kuchyni. Pocity, že je všechno fakt na nic, ale ujišťování, že to bude lepší. A moje neschopnost normální odpovědi na otázku, co říkal. (Že mě miluje, přece!!)

První noc, velká postel, ségra a pes. A ráno o sto procent lepší nálada!

Žádný stres z toho, že nám Michal už maluje chodbu a já si jdu do koupelny jenom v kalhotkách a tričku. Vybalování, definitivní stěhování mého pokoje, moje první samostatná jízda autem! Oběd a úklid v kuchyni. Nevědomé rozptylování mladého a nezadaného zapojovače ledničky a myčky. Posunutí odjezdu ze tří hodin na pátou, ale stejně nestíhám. Mamčina ďábelská jízda autem bez zapomenutého řidičáku. A asertivní zabrání úplně posledního místa ve vlaku. Obvyklé stýskání v neděli večer, samotná na koleji.

Úterý a středa, 29. a 30. 3.

Konečně! V úterý odpoledne telefon o dvě hodiny dřív, než jsme byli domluvení, že už končí ve škole, jestli nechci přijet dřív. Chci! Nejúžasnější jarní počasí. Přistihnutí se v metru, že jsem nervózní. Rande po 12 dnech. Prádzná Palmovka a netrpělivé čekání. Dočkám se! On, v košili, sluneční brýle. Umřela jsem. A zákusky a chlebíčky! A dlouho jsme se neviděli, takže tududududum. :) A protože je tak skvělé jaro, musíme ven! Park, my dva, psi a děti a sluníčko, smějem se a líbáme se a mluvíme a já už asi zamilovanější být nemůžu. A Vltava teče do protisměru. Inteligentní naučné tabule. A fotí mě a nás. A skončíme v prázdném parku/zahradě, na lavičce u fotbalových šaten... doufám, že nás nikdo neviděl, chro. A jediná výhoda těch dlouhých 12 dnů? Pořád mi teď opakuje, jak mi to sluší. :D

A večeře a dárky! Uvidím na vlastní oči repre hokej a budu mít dres a budu fandit! A taky Kryštofí Kino tour! A nejhezčí kytka, co jsem kdy dostala, a jako bonus uschla tak hezky, že si ji můžu schovat, chachá! Aano, je tak trochu skvělý. :) A postel a film a naprosté štěstí a tak. Jsem jeho.

A ve středu po škole konečně na Vyšehrad, válíme se na lavičce, lidi divně koukají, krmím ho suchou houskou, pije moje pití, i když má svoje, tahá s sebou stokilové Civilní právo procesní, běhá kolem nás pořád ten stejný pán a je krásně a jaro a pořád se toho nemůžu nabažit. Teď by nás měl někdo vyfotit. A ty výhledy, žejo! To se málo ví a to není žádná pravda. A pak já na kolej, on na angličtinu, ale večer mě má stejně zase v posteli.

Víkend, 1. - 3. 4.

V pátek poprvé celý den v práci. Podezřele klidná smska, že mu vzali řidičák. Chvilku tomu ale veřím, takže naštvanost, debil, kazí prázdniny a tak. Hned po práci vyzvednout tašky a hurá hledat na Anděl bus směr Prachatice. Když jsou z metra dva východy, vždy vylezu tím špatným. Tak jsem si udělala ufuněnou procházku ve stresu, že to nestihnu a nesednu si a on mi přece říkal, ať tam jsem dřív. Ale přes veškeré mé orientační nesmysly to najdu a dokonce si sednu. A celou cestu tradičně prospim. Ve Volyni (asi) probuzení a usilovné přemýšlení, jestli to takhle vypadá v Prachaticích. Nakonec nevystupuju. :D Před PT smska, že mám dojít od busu pěšky, protože pro mě přece nemůže přijet. Tomu nevěřím už vůbec, byla by to poslední věc, kterou by udělal. :D Ale stejně je mi líp, když uvidím megana. :D A konečně "domaaa". Jídlo, blbnutí v posteli, mamiii, ať mě nechá, víno, koukání na kavalíry s paní fallenovou. A usnutí u Robina Hooda č. 1.

Nechal si mě přivézt, aby se vyspal, ale stejně to nepomohlo. Ultra luxusní vrrr ráno a ultra luxusní snídaně, město, kostel, zmrzlina, lavička, jaro, jaro, jaro. Domů se jenom převlíknout a pak už velký výlet s klukama tímhle autem!!! Úžasný zážitek... Ať už jsme jeli po cestě, v lese, loukou, do svahu nebo fakt ve vodě... Kéž bych nikdy nemusela vystoupit a mohla pořád a pořád poslouchat ten zvuk. Tak trochu orgasmus. Jsem nadšená a chci ještě. :) A samozřejmě hlavní cíl cesty- bunkr. Ne taková ta betonová bouda, napůl zarostlá. To viděl každý. Ale zapomenutá díra v zemi, starý praskající žebřík, asi 100? metrů dlouhá chodba, úplná tma, vlhko, 6 lidí, baterky, trosky postelí... adrenalin! A zase jsem nadšená. A je fakt zážitek jít bez baterky za mým drahým, který se sice otočí, ale než aby vám svítil na cestu, svítí si do foťáku. :D Takže ještě že jsem ho pak předběhla a šla užnevímzakým a zpátky za Š., kteří se pořád otáčeli a svítli mi na nohy. Za poškrábané brýle to rozhodně stálo a chci ještě. :) A doma pak konečně obědovečeře a pak do garáže. :) Asi jsem blázen, ale řidiči čehokoliv jsou prostě nejvíc sexy bytosti. A můj nadrahý na motorce... no mohla bych na něho koukat pořád. A už se sakra fakt hodně chci koukat na supermoto! :) A jak mi vykládá všechny ty odborný věci, a co ještě musí koupit a zaříditi, a já jsem na sebe pyšná, když vím. :) Večer se pak já učím chemii a on píše žalobu jako úkol. A usnutí u Robina Hooda č. 2.

V neděli projížďka meganem a já za volantem z Husince až do PT, což je asi tak dvě stě kilometrů! :D A jako nakonec jsem ze sebe měla docela dobrý pocit. Ani jednou mi to nechcíplo, i když jednou to fakt byla náhoda :D, zaparkovala jsem u nemocnice mezi dvě auta, což jsem dělala naposled před 2 lety u zkoušek (sice to bylo podle instrukcí Toma a bylo to místo tak pro dvě auta, ale stejně pokrok) a až na jedno krátké zaváhání to proběhlo fakt v klidu (Brzdi... Brzdi. Brzdi! BRZDI!!! ...aneb "dej si blink" není přece to samé jako "budeš odbočovat" :D). Pak bez klíčů na zahrádku, moje velmi obratné přelézání plotu a konečně- výlet na kolech. Bylo to supr a BAVILO mě to a hlavně jsem po každém tom vyšlapaném kopci měla skvělý pocit. Jen asi dvakrát, kdy jsem se chtěla soustředit tak akorát na to, abych nevyplivla plíce, jsem musela uvažovat, čím svého ukecaného přítele praštím po hlavě, a když jsem se pak málo usmívala, nešlapala jsem zrovna, kdy on by si představoval, že bych měla, a nepřehazovala jsem zrovna, kdy on by si představoval, že bych měla, tak už to byla trošku krize. No a nakonec mi bylo na základě toho, že jsem snědla 3 knedlíky s houbovkou, i když nejím houby (protože mi všechny jídla s houbami chutnají, jen prostě vybírám ty houby samotné, sorry), řečeno, že nemám identitu. Aano, to jsem si vždycky přála slyšet. :P Každopádně za všechno tohle skřípání může pavouk, co mi ráno vlezl do mozku, a posunutý odjezd do Prahy na osm večer a zbytek večera stál za to. Extra rychlá a vtipná cesta do Prahy, usnutí v aninevimjak stylu. Zamilovaná. :)

A tak se mi začíná pravidelně střídat škola a práce, takže kromě toho nemám čas na nic jiného než se občas vidět s Tomem. Zatím nevím, jestli mě to baví nebo ne, ale ty peníze a vyhlídky na léto za to snad fakt stojí.

Začínám si všímat, že už nejsem jenom pořád tak straaaašně mimoňsky zamilovaná, jako by mě někdo bouchnul do hlavy, ale chvilkama to už umím vidět tak nějak jinak, reálněji. A musím říct, že mě asi baví čím dál víc a mám ho čím dál víc radši. Pořád to jde stupňovat. A nikdy nechci přijít o ten pocit úplného bezpečí, který mám, když jsem s ním. Pocit, že se nic nemůže stát. Že mu na mě asi záleží. Nepopsatelné, ale... Jsem jeho.

A nemůžu se dočkat, až v pátek dorazím po 14 dnech domů!

Killi*