Ty hádžeš pohľad cez šaty, od nôh si ma preskúmaš...

Praha hlásí Converse počasí, takže je vám jasné, co budu mít zítra na nohách, až ráno poťapu na metro. Tralalá!

Prosím, ať už není zima. Ať už vydrží tohle startující jaro, ať je dál cítit ve zvzduchu, ať je čím dál tím víc teplo a ať můžu Tomovi konečně ukázat Vyšehrad!

---

I když to asi nehrozí, protože kvůli našemu vytížení se asi uvidíme nejdřív někdy v dubnu, a to jsme ve stejném městě. Skvělé. To je tak, když já jsem ve škole doslova od rána do večera. 2x týdně mám uprostřed rozvrhu trapnou tříhodinovou pauzu a- tadadadá- ano, pokaždé je můj milý zrovna ve škole, a to má ten rozvrh o dost skromější než já. Prostě jupijou! A potencionálně volné čtvrteční večery a pátky také v březnu padají, protože mám pracujícího muže. Ale to je dobře, protože vydělá spoustu peněz, koupí všechno, co Husaberg potřebuje, a já se pak v létě budu moct opalovat rozvalená v pneumatikách, v tílku a kraťáskách, se zrcadlovkou na krku u supermoto tratě, bude mi báječně a budu děsně pyšná na toho mého motorkáře, co předjíždí všechny Rakušáky, budu mu podávat pití a budu se mu smát, že je zpocený a budu sdílet jeho nadšení. A zase uslyším ten zvuk motorek a bude mě to uchvacovat stejně jako loni. Aaach, ať už to je tady.

Protože miluju jeho garáž a ten pocit, co mám, když odemkne a já uvidím Husaberga. Ťuťuňuňu! Pokaždé mě mi přijde strašně obrovský. Kam se hrabou kytary na motorky, tss! Spíš závodník než hudebník! Protože je tak strašně sexy, ať už řídí cokoliv. A když hledá sníh, protože mi slíbil ty smyky, a když ho fakt najde a najednou se kloužem a všude jsou stromy a já zase cítim ten adrenalin...a když se na jednu strasnu strašně bojim,, ale na druhou stranu mu strašně věřím. A on se mi směje. Uááách! Miluju ho!

A taky jsem byla přes víkend spontánně zase v Prachaticích. Měla jsem být v Praze a měla za mnou přijet ségra, ale onemocněla. Tak jsem chtěla jet domů, ale byli tam nemocní všichni, tak abych se nenakazila, měla jsem zůstat sama v Praze. Což sice úplně nejvíc špatně snáším, ale co už. Jenže On je Anděl a řekl, že pojedu s ním. Miluju ho. :)

A i když se to strašně zkomplikovalo, tak to všechno zařídil... Takže zatímco Tom musel nakonec zůstat v Praze kvůli školení, já jsem jela do Prachatic s Milanem, navštívila jsem jeho babičku, konečně poznala jeho strejdu... a On byl pořád v Praze! :D A všechno to bylo fajn, protože jeho rodina je úžasná stejně jako on. Snad poprvé jsem cestu do PT neprospala, ale povídali jsme si, vyšlo najevo, že Valmez je jenom zkratka Valašského Meziříčí, že jsem nikdy neviděla ani jedno Slunce, seno, že pes s dlouhýma ušima, co není baset, je kokršpaněl a shodli jsme se, že paní fallenová je strašně úžasný člověk. :) A dost jsem se nasmála. A i když cizím lidem v autě nezpívám, tak jsem nakonec i zpívala a všechno bylo fajn. No a v Prachaticích už bylo všechno fajn na druhou. Spooousta červeného vína, smíchu, koukání na Krajča, Kluse a Krause, nesolené kešu oříšky, povídání o psech a o prázdninách a o pánovi, co vypil louh, ve třech. Bylo mi tak příjemně krásně... tak nějak trochu jakoby doma. Ach. No a v jedenáct večer přijel Anděl, protože je nejskvělejší na světě a dokázal to, i když jsem neschopná a nešla jsem ten autobus na netu a do teď mě to mrzí. Ještě, že On je nejschopnější na světě. A všechno bylo fajn na miliontou.

A celý víkend jsme se váleli v posteli, koukali na strašidelné filmy, jedli zmrzlinu a utopence a já jsem se učila a on učil prachatické děti, aby nedostávaly čtyřky z angličtiny, a tulili jsme se a já jsem se zase ještě víc zamilovala. Zase! A už jsem tak strašně zamilovaná, že jsem prostě na hlavu, takže bych měla mít speciální kategorii.

Baví mě to čím dál tím víc. On mě baví. A už bych nemohla fungovat bez té neuvěřitelné energie, kterou mi pořád dává. Jsem s ním strašně šťastná, strašně, strašně moc. Je to TAK krásné! A já jsem TAK zamilovaná... :)

"V kolika se chceš vdávat?"

-"Proč?"

"Abych se nezeptal moc brzo..."

Nikdy mě to nepřejde. :)

Prosím, že nejsme jediné dvě prasata a slyšíte TO tam taky. :D

No a aby nebylo pořád všechno tak skvělé a já si na to náhodou nezvykla, tak nedělní večer byl ubrečený. Protože neděle k tomu prostě mají sklony. Telefonování s mamkou... brečela jsem, už když jsem to zvedala, a na konci jsme už brečely obě. Achjo. Ax, nejlepší chlap na světě, chodící štěstí a nejčernější chlupatá obluda a můj první pes. Můj životní pes! Je taky nemocný. A vypadá to hodně špatně. Asi. Už to zvládnul tolikrát, že pořád nepřestávám věřit. Je nejstatečnější a nejsilnější, je to PAN PES. Ale prý mám být připravená. Jenže jak se na to připravit, to už mi asi nikdo neřekne. Ne, není to jen pes. Je to Ax! Je to společných jedenáct let. Je to nekonečně moc zážitků, vzpomínek. On je jediný na světě, on ví všechno. MY dva jsme tým. Ale jestli už to takhle vážně musí být, zvládnu to. Jenom, ať prosím ještě chvilku počká. Mám snad nárok se s ním ještě rozloučit.

Útočíš mi na city, niečo vo mne prebúdzaš!

Dobrou, obrou, brou, rou, ou, u.

Killi*