Na to sa neumiera!

(Šíleně, nepopsatelně, nezměřitelně, totálně, naprosto, ohromně, nezastavitelně a tak dále, hurá lemra) ho miluju. A jsem tak zamilovaná, že kdybych uměla malovat, nakreslím si tady na stěnu druhý vývojový stupeň Mony Lisy v nadživotní velikosti. Barevně! ;)

---

Společný víkend v bojových podmínkách našeho domu byl samozřejmě skvělý. (Ale ať už se konečně stěhujem! :D) Nechápu, jak to zase mohl vydržet. 6 lidí a 2 psi v naší papírové pidiřadovce a ono to vypadá, jako by tam s námi bydlel večně. Jak prostě zapadne do naší psychotické rodinky a nikdo nemá pocit, že by tam byl navíc, že by tam nepatřil. Je můj, ale je už prostě tak nějak.. náš. :) A když jsme v sobotu večer seděli všichni čtyři is bráchou a ségrou u notebooku a hráli miniturnaj v Dobyvateli.cz, prožívali to a křičeli a smáli se a tak... Prostě mu už vůbec nevěřím, že je jedináček, určitě přede mnou tají minimálně pět sourozenců. :D A taky jsme vařili pro celou rodinku a nakupovali v tescu a venčili psy a mazlili se v obyváku na rozkládacím gauči a smáli se a povídali si a tulili se a já se zase zamilovala ještě víc, než jsem byla. Jak to, že to pořád jde?! :)

Všechno utíká tak zvláštně rychle... Proč neumím zastavit čas, když mě líbá tak, že přestávám dýchat a přesouvám se do úplně jiné dimenze a kazím to tím, že se prostě musím usmívat?  

Chci si strašně moc užít všechny ty krásné chvilky s ním, ale zároveň se tak bláznivě a nedočkavě těším na ty další, které mě... nás! teprve! čekají!

Asi nikdy úplně nepochopím, proč mě vlastně miluje, když jsem debil, co bulí u Toy Story. :D Ale když to bylo tak strašně smutně krásné! A vůbec nemůžu za to, že když sedím ve vlaku s hlavou opřenou o něj, začne mi téct z oka, úplně bezdůvodně! A z toho druhého ne! I když mu prý pršelo na ruku... :D A měli jsme koupené místenky, tak jsme se mohli smát a nikdo nemusel být z cestování vlakem nervózní. A ještě, že jsme je měli, celé Slovensko se zase stěhovalo do Prahy. A taky by mě zajímalo, co si o nás myslel extra obézní pán, co seděl naproti nám, když jsme blbli a dělali na sebe kuliočka a tak. Ale jinak jsme normální. :) Dospělí! :D A miluju ho, když mě nutí jít na informace zeptat se, jak poznáme, ve kterém vagonu máme ty místenky. :D Dokázala jsem to a nebolelo to ani trochu. :D

A když nám k tomu hraje brácha na klavír jako ve filmu a když se loučíme na hlaváku, jako bychom se zítra neměli vidět. :)

Ze všeho nejvíc se teď těším na luxusní kafe, které budu zítra ráno cestou na přednášky cucat ze svého dokonalého Starbrucks cestovního hrnku v metru a na nebeský oběd, na který mě Anděl zítra pozval. Tralalá! :)

Ano, jsem sice doopravdy zamilovaná poprvé v životě, ale neumím si představit, že by to nemělo být napořád. Že by mě to prostě někdy přešlo, že by to zmizelo, vyprchalo, že by se to pokazilo, zničilo... Představa, že spolu zůstaneme už navždycky, že budeme mít byt, psa a ložnici a kuchyň a koupelnu... a dům, děti... a že budeme každý večer usínat vedle sebe a že spolu zestárneme, je totiž ta nejkrásnější, jakou jsem kdy byla schopna vytvořit.

Tak mě nechte. Já totiž vím, že budu jeho tak dlouho, dokud on bude chtít.

Dobrou noc! :)

jenom Tvoje*