Beznadějný případ
Na nově zrovna dávají Hudbu složil, slova napsal, což je můj asi navždycky úplně nejoblíbenější film ze všech, i když je strašně sladký a má na csfd.cz jenom 65% a není v něm žádná chytrá myšlenka a nebrečím u něj. Miluju tu hudbu a jestli můžu upřímně říct, že je sexy i někdo jiný, než můj skvělý kluk (když se v garáži převlíká do motorkářského oblečení!), tak je to rozhodně Hugh Grant v tomhle filmu. A k tomu ta část, kde mají sex pod klavírem... Ano, je to můj nejoblíbenější film. :D
A taky u něj už tradičně píšu články. Dřív to bylo proto, že mi bylo strašně smutno z té věčné nezadanosti a neexistující dokonalosti. Dneska je mi pro změnu smutno z toho, že i když jsem nejzadanější a nejšťastnější, tak můj skvělý přítel je zrovna v obleku (který mu samozřejmě šíleně sluší a vyrovná se to tak garáži) na maturitním plese a dělá dojem na všechny ty krásné slečny v šatech a na podpatcích, mezi kterými je nááhodou i jeho krásná, vtipná, inteligentní a brunetkovská expřítelkyně. Jaké štěstí, že je zadaná a že já vůbec nežárlím.
:D A tak.
Nenávidím youtube! Pusťte si to TADY. :)
Jak jsem se jen tak mimochodem zmínila už včera, mám tu biologii. (JOOO!) Byl to asi nejstresovější zážitek mého života, tisíckrát horší než maturita (a vy víte, jak strašná pro mě matura byla!), byla jsem hysterická a na milion facek a ještě labilnější než jindy, ale dokázala jsem to. Moje zásluha to byla sice asi jenom tak z 50%, 25% udělala dobrá nálada profesorky a 25% zase Tom, který po mém vytrvalém psychickém nátlaku souhlasil, že tam půjde se mnou, přežil i hledání budovy mým nevyvinutým orientačním smyslem, trpělivě čekal na chodbě ve společnosti hlučných chemiků z VŠCHT, když já se potila uvnitř a strašně úžasně se usmál, když jsem vypadla ven (taky s úsměvem) a dal mi pusu a fakt, že jsem přes celou chodbu řvala "Má dobrou náladuuu!" mi vyčetl až venku. :D Bylo to mnohem lepší, než pokus číslo jedna, šla jsem na řadu jako první tak, jak jsem si přála, vytáhla jsem si luxusní otázku, s profesorkou jsme si vlastně hezky a přátelsky popovídaly, řekla jsem úplně všechno, odpověděla jsem i na sto jejích rýpavých otázek a dostala jsem céčko, což je úplně luxusní, protože to je nejlepší známka, kterou paní Berta, která má asi 20 titulů, 80 let a hlas jako překladač, dává. Chachá! :D Dokonce si mě i pamatovala z minule, super. :D Ale nedala mi to proto, že jí bylo líto, jak mě minule vyhodila za úplnou blbost! Dala mi to proto, že jsem skvělá a chytrá a všechno jsem věděla! Fakt! :D
A tak.
Rozhodně ale slibuju, že už nikdy nebudu blbnout kvůli ubohé zkoušce tak, jako jsem to zvládala u bioly. Na to budu mít nárok, až budu mít před státnicemi a budu si číst na fejsbuku, jak všechny vyhazujou. Do té doby žádné záchvaty pláče a ztráta chuti na jakékoli jídlo a vůbec celkově sešrotovaný žaludek. Nestálo to za to.
Těším se, až bude po všem, až nebudu muset nic dělat, nic se učit... Bude to skvělé. Budu celý vikend v kuse s NKS, pojedu do Šenova a hlavně pojedem s mým drahým k nám a třeba i do Prachatic, jestli zabije ty pavouky, co tenhle víkend prý objevil. :D Už jenom tři týdny...
Nesnáším zkouškové, je to nechutné a stresující a vyčerpávající.
A je moc dobře, že zase sněží, protože mě ještě nesvezl meganem na sněhu!
A nesnáším i tyhle moje soukromé víkendy v Praze. Říkám si to pokaždé a stejně to zas udělám- trubka. Ale tohle je fakt naposled. Nesnáším to. Jak si musím zatáhnout žaluzie, abych v pátek neviděla, jak jdou všichni s kufry a taškami a krosnami na autobus, jak mi tu celý víkend musí hrát televize nebo hudba, abych neslyšela to ticho, jak buď jím, nebo se učím... A tak. Blbost, blbost blbost!
Naprosto vážně uvažuju o tom, že si pořídím psa. Do finále postoupili tři favorité- šeltie, kavalír a štěně z útulku. Šeltii jsem musela zavrhnout kvůli uštěkanosti, uknučenosti a celkové hlučnosti. :D Docela mě to mrzí, ale bohužel, na koleji máme fakt papírové zdi. (I když na koleji odmítám strávit víc než tyhle dva semestry, protože jsem asi strašně netolerantní, ale vadí mi vlasy v umyvadle a ve sprcháči a spodní prádlo holek z vedlejšího pokoje na mém topení a podobně.) Útulek jsem nakonec zavrhla taky, protože nemůžu riskovat, že mi z toho určitě malého pejska vyroste doga. Cestujte si s dogou vlakem přes celou republiku.. :) Takže vyhrál trikolorní kavalír a já začínám šetřit a shánět vhodné rodiče. A jestli všechno půjde tak, jak si naivně zase plánuju, tak to vidím na vánoce nebo příští léto. :)
Stále nemám ráda telefonování. Achjo. Ale soustředit se na to, abych rozuměla všemu, co se mi někdo snaží říct, soustředit se na to, co říkám, jestli neříkám kraviny a jestli neříkám něco nevhodného, nebo jestli se hloupě nesměju, neustále myslet na to, jak hrozně můj hlas zní a na to, jak dlouho už asi mluvíme...? Navíc, když mluvím s někým, komu nevidím do obličeje, jak mám vědět, jestli to, co říká, zrovna myslí nebo nemyslí vážně? A jak ten na druhé straně pozná, jak to zrovna myslím já, když mě nevidí? Je to divné. Snažím se na tom pracovat a třeba Tomovi už zvedám telefon, i když mě jenom prozvání. :D Ale budu asi potřebovat ještě dlouhou terapii, než si začnu volání tak nějak... užívat. Než se u toho dokážu uvolnit.
Miluju ho. Když se mnou kupuje boty, když se nechám odbýt prodavačem v céáčku při reklamování džín a on ho donutí vrátit mi peníze (Bože, děkuju, že na mě není nikdy takhle nepříjemný!), když jedeme metrem na opačnou stranu, než potřebujeme, když přespává u mě na koleji, když chystá snídani, když dostane jedničku ze zkoušky, na kterou se naučil jenom půlku otázek, když první věta, kterou mi ráno řekne, je Pojď si lehnout ke mně, když dělá k večeři pizzu, když vždycky hned usne, když se se mnou nikdy dobře nevyspí (ať už se stěhujeme a já mám v pokoji tu dvoumetrovou postel!), když ležíme v posteli, pouštíme si písničky, povídáme si, líbáme se a jsme prostě spolu a čekáme, až přijede Didi a odveze mi ho pryč, když mi říká, jak jsem skvělá a já se tomu směju, když po mně chce jediný důvod, proč bych neměla být, a já bych mu přitom mohla říct asi tisíc důvodů, když pořád nemůžu uvěřit, že je opravdu můj a když mi říká, že jsem drzá, i když vůbec nejsem.
A běžte do kina na Tři dny ke svobodě. Je to skvělý, skvělý, skvělý film. Možná vám to teda příjde o trošku míň skvělé, protože nebudete zdarma, na předpremiéře a v Lucerně (nemachruju..:D), ale dost se mi to líbilo, i když jsem se chvilkami tak strašně bála, že to nedopadně dobře, že jsem musela zavírat oči. A fakt je skvělé, když musíte čekat na hlučnou scénu, abyste mohli rozbalit bonbony. :D A hlavně nekupujte colu light, jedině zero, i když vám moc nechutná.
A kdybyste nás viděli, jak stojíme ve frontě u pokladny a s úsměvem pozorujeme chlapečka před námi (někdo nejen chlapečka, ale i maminku :D)... :D
A umřeme spolu, až pojedeme na motorce nakupovat do kauflandu. :D
Smějte se. :)
Killi*
Správně, v příštích 80 letech nemám v plánu psát jiné články. Jsem zamilovaná, tak mě prostě nechte být. A rozhodně nedoufejte, že by mě to někdy prešlo. Nepřejde.
Komentáře
Okomentovat