Když je necháte bez dozoru, explodují jako atomová bomba.

"Jak jsi chtěla ošetřit tu včelu a ta včela píchla tě."

---

Tak. Sedím ve vlaku a cítím se asi tak, jako bych celý mozek nechala v posluchárně AII. Ale usmívám se. Náročný týden?

Pátek a sobota s NKS. Luxusní, jak jinak. Protože my dvě pohromadě, to ani jinak dopadnout nemůže. Nejsehranější tým, už třináct let. Chaos na hlavním nádraží- to, že jsme se našly, je jen neuvěřitelná náhoda. Cestování metrem skrz na skrz celou Prahou s jízdenkou i bez, ubytování se na kolejích ("Teď se tvař, že tady studuješ, jinak budeš platit 40 Kč za noc."), večeře v McD a noční Praha. Neměla jsem nejmenší tušení, kam jdeme, naše toulání se stylem "Jéé, pojďme kolem Lucerny!" a odbočování do postranních uliček prostě jen tak, jak se nám chtělo. Chvilku to byla Praha, kterou mám ráda (Národní třída), chvilku zase Praha, které se bojím (tma, tisíc malých hospod a zvláštních lidí), ale viděly jsme všechno. Jakmile jsme se (i když nemám nejmenší tušení jak) dostaly k Tančícímu domu ("Ty voleee! Nikdy jsem ho neviděla z takové blízky!"), zvládla jsem se zorientovat (podstatné je neztratit Bečv…Vltavu z dohledu) a jely jsme podle mého skvělého plánu.
Národní divadlo, Karlům most, Malá Strana ("A tam dál, to je Malá Strana."… "Neměla být Malá Strana až tam dál?" -"No, vždyť jo." -"Pak ale nechápu, proč je tady napsáno Malá Strana." -"Aha… Tak vidíš, i Malou Stranu jsem ti ukázala."). Právnická fakulta a naše nakukování dovnitř a strach z vrátného ("Možná by nás tam pustil, kdybychom mu řekly, že se chceme jenom podívat.. ale my jsme se ho bály." -"Asi jo, ale vy byste se začaly strašně smát a on by si myslel, že jste zhulené.") A Staromák, Náměstí republiky (tam už to znám skvěle, protože za chvilku dostaneme s Andělem v Palladiu nějaký věrnostní program… čekám, kdy nás začnou prodavačky oslovovat jmény :D) a jsme zase v metru. Nevím, jak je to možné, ale nechala jsem na Palmovce sprchový gel, tak jsme ho jely vyzvednout (dostala jsem svoje vlastní klíče od bytu klíče od bytu, ale nikomu to neříkejte, je to napůl tajné- morf to ví :D). Když jsme se chtěly ujistit, že je Bila zavřená,
asi 5 divných kolemjdoucích k tomu nezávisle na sobě mělo co říct, tak jsme radši zase rychle zase utekly do bezpečí metra, abychom mohly na Florenci přestoupit, je opačným směrem a pak se jednu zastávku vracet zpět. Na koleji jsme se převlékly do domácích úborů (doslovná citace), nacpaly se, čím se dalo ("Vypadá to, že se se mnou nechceš líbat, takže si s dovolením dám tu česnekovou pomazánku.."), blbly u The sims a oblíkaly lidi do zebrového oblečení
(no a co, že jsme už obě prý dospělé!) a nakonec jsme po okupování koupelny vytáhly všechny zásoby sladkého a slaného, lehly si do postele a pustily horor. Aha! Nikdo neviděl tolik hororů, jako my dvě. Nikdo každý víkend nenavštěvoval videopůjčovnu a nenechal si od pana vedoucího doporučovat ty nejlepší a nejnovější. A stejně- nepamatuju si, že bychom se u nějakého tak strašně bály (nepočítám Nenávist a Ti Druzí :D a ani Zzzzeeeeldaaa, kvůli které jsme se bály přiblížit k počítači nebyla tak děsivá :D). Dokonce jsme musely dát v polovině pauzu, na chvilku si rozsvítit a zajít si na záchod. :D Ale bylo to skvělé a takhle dobrá pointa se v hororech jen tak nevidí. Pět hvězdiček! A taky jsme se přežraly tak, že nám bylo blbě, a na spánek došlo až po čtvrté ráno, protože jsme pořád měly co probírat a dobrou noc jsme si řekly tak třikrát.

Budík v devět ráno byl krutý, ale bylo třeba vstát brzo, měly jsme velké nakupovací plány. Každopádně, než jsme vstaly, nasnídaly se a nachystaly, bylo půl dvanácté a my vyjížděly dobýt nákupní centrum Chodov (3 minuty autobusem od mých kolejí, kdybyste měli chuť mi závidět). Když jsme ve tři odpoledne obědvaly, byly jsme nejunavenější a nejuťapkanější
slečny v Praze. Viděly jsme všechno, zkusily jsme si všechno, pípaly jsme v obchodech a vypadaly podezřele, zjistily jsme, že mi nesluší kabáty, a proto si musím koupit bundu a tak dále.:) Sotva jsme dojely na kolej, už jsme zase jely zpátky na hlavní nádraží, aby NKS stihla poslední ucházející vlak domů. Díky sprintům na autobus jsme to stihly, zamávaly jsme si a já jsem tak poslala svůj gigantický zdroj pozitivní energie zpátky do Valmezu. A najednou bylo všude zase ticho a prázdno. Skvělé dva dny.

Noc ze soboty na neděli nebyla, stejně tak jako jsem já nebyla hysterická a tak. V neděli ráno jsem jela do kostela, bylo krásně, svítilo sluníčko a došlo mi asi tak tisíc věci, takže jsem se vracela s provinilým pocitem, že všechno je dobré. Teda nejlepší.

Na oběd jsem měla špagety, propočítala jsem všechny příklady ze sbírky chemických výpočtů na čtvrteční zápočet a jela jsem na Vyšehrad, závidět lidem psy a učit se nazpaměť periodickou soustavu prvků. Cestou zpátky jsem potkala revizora v metru (ne na nástupišti, přímo ve vlaku!) a vrátila se až za tmy.

"Jak nás celý týden budily až odpolední zprávy v rádiu."

V pondělí jsem si zašla do školy na přednášku z matiky a před desátou jsem měla po škole a mohla jsem strávit zbytek dne s mým skvělým mužem. Oběd, válení se v posteli
a procházka na Vítkov… Fakt bych vám chtěla popsat, jak umí být strašně Praha romantická, s padajícím listím, barevnými stromy, babím podzimem, památem, houpačkami, vyhlídkou, cirkusem, milionem psů, hračkami pro důchodce, šíleně sexy tajným líbáním se v tunelu, kaštany a žižkovským vysílačem, ale nejde to. Prostě jsem jen asi čím dál víc zamilovanější, i když mám pocit, že už to nejde. Funkce je očividně shora neomezená.:)) A skončili jsme kde? V Palladiu, nečekaně. Mám nejkrásnější sukni na světě, nechci bundu se psem, vím, jak se nejrychleji dostanu z Náměstí republiky na Václavák, vím, že Kenvelo je v té budově s nápisem Kenvelo a že cheeseburgery pikant chvilku chutnají jako ty normální a až pak začnou být pálivé. A taky že za ním chvilku jdu, než mi dojde, že jdu špatně, a že udělám automaticky všechno, co mi autoritativně řekne, a až pak mi dojde, co vůbec dělám. Jako ovce.:))

Cesta domů každý svým směrem a těšení se na úterý. Závislost...

Jsme totiž skvělý pár, víte. On je geniální a já trubka. A i když si vedle něj připadám jako ještě větší idiot než normálně, aspoň vynikne jeho nadprůměrná inteligence. A zatímco já před usnutím přemýšlím, co si vezmu druhý den do školy na sebe, on uvažuje nad celosvětovým tokem peněz. Dokonce i když udělám všechny zkoušky na první pokus (haha :D), budu v jeho stínu, protože on udělá státnice. Tomu se říká hramonická rovnováha. :D A díky ní nám to tak skvěle funguje. :D

Moje první opravdu brutální zaspání. Tím myslím, že jsem vstala o půl osmé, což je doba, kdy už musím být dávno v metru, jestli chci stihnout školu v osm. Chichi. Naštěstí nikdo neřeší, jestli jste přišli v osm, v devět nebo vůbec, tak jsem přišla v devět, no. V jedenáct konec školy. Oběd v menze, učení, učení, učení, sbalení se a cesta na Palmovku, večeře v jeho režii, mladičký španěl Fabregas a vlakem do Černošic, na koncert. Xindl X a Timudej! A vstupné dobrovolné! Uaaaa!:) První byl na řadě Xindl a byl skvělý, tak jak to umí, i když bohužel bez Olgy, což velmi zklamalo mého drahého.:D Každopádně pořád umím skoro všechny texty nazpaměť slovo od slova a nevím, jestli jsem si to tak přišlo jen mě, jestli to bylo tím Friscem, nebo tím, jak stál za mnou a držel mě kolem pasu a byl tak strašně, strašně blízko, nebo jsem fakt nemožně zvrhlá, ale měla jsem pocit, že tam byla tak strašně erotická atmosféra, že to skoro nešlo vydržet…

No a Timudej… skoro mám strach něco napsat, abych nepokazila ten zážitek. Jeden z nejlepších koncertů, na kterém jsem kdy byla. Na úrovni Kluse a Kryštofů. Dokonalost. Komplexní audiovizuální zážitek, energie, pohyb, zpěv, texty, šílenost ve vzduchu a zásah pivem.:D Hodně, hodně, hodně dobré! Stejně tak i cesta zpátky obrovské zimě předposledním nočním metrem, zjištění, že neudělám v metru výmyk (ale stejně mě má rád :D) večeře a dobrou noc.:)

"Jak jsem nadával, že než bych snědl to tvé lečo, to se radši zabiju."

Rání vstávání… jestli takhle budem pokračovat, tak nám budíky musí začít zvonit dřív, jinak pak nestíháme.:D

Tělocvik, matika a chemie. Zjištění, že čím víc se učím do chemie, tím míň chápu v matice, takže to bude chtít nějaký kompromis. A to se přece zvládne, na gymplu jsem musela zvládat tolik předmětů zároveň, že dva přece nebudou problém! Jen se do toho dostat. Anděl před školou a tulení se v metru a procházka na Vyšehrad. No, došli jsme k první lavičce, příště to třeba zvládneme i dál.:)) A loučení, protože se uvidíme nejdřív v neděli, moná v pondělí. Nemyslím na to... Uběhne to rychle!

Na koleji pak učení, učení, učení, až do úplného unavení mozkových buněk. Aspoň, že spolubydlící zase spala kdovíkde.:D

Ráno usínání v matice a akutní potřeba kafe, naštěstí nemám drobné. A následuje můj první zápočtový test, z chemických výpočtů. Životní zážitek. Měl to být jeden z těch nejlephčích, co mě čekají, ale stejně jsem to nechtěla podcenit a zodpovědně jsem si propočítala příklady ze sbírky i ze sešitu. Všechny. No, písemka byla vtipná, ani jeden příklad nebyl podobný těm, co jsme dělali, všechny byly zadané tak, že jsem si je musela aspoň třikrát přečíst, abych pochopila, k čemu ty hodnoty vlastně patří. Jedno velké, zmatené souvětí, s čárkami na divných místech... Chaos. No, výsledky ještě neznáme, ale tohle určitě nebude, takže se chystám na druhý pokus. Náladu mi to zkazilo hezky. Nesnáším, když udělám maximum a stejně to nestačí. Tak trochu facka. Takže zbytek dne jsem profňukala a provzdychala a snažila se učit na další test, který jsme měli psát v pátek a měl rozhodně být ten těžší. Spolubydlící to tentokrát psala ve stejný den jako já, tak jsme studovaly obě (až na to, že já jsem se učila už několik dní a ona teprv začínala.. chtěla bych být taky tak geniální ;)), večer jsme si dokonce po dlouhé době zase normálně povídaly a kolem půlnoci jsme šly spát.

"Jak jsi se mnou prohrávala v kostkách třicet milionů ve zlatě..."

V pátek mám obvykle až výpočetní techniku od jedenácti, kde ještě není povinná účast, ale vyjímečně jsme měli cvičení z matiky. Už umím derivovat!:D Po matematice jsme se z budovy C odebrali s K. do budovy B, kde jsme zjistily, že nás do počítačové učebny nepustí. Poprvé v životě bychom tak potřebovaly respirium, které je ale zavřené, protože tam kvůli rekonstrukcím poslucháren probíhají některé přednášky. Obsadíme tedy zázračně volnou lavičku (proč je volná, jsme pochopily asi o dvě minuty později, když se ozvaly rány, vrtačka a prošlo kolem nás deset dělníků za minutu :D), vyčíslujem si rovnice a svačíme. V jedenáct jsme vpuštěni k počítačům, děláme si vzorové testy a připravujem se na zápočtovou písemku, co nás čeká za týden. Získávám pocit "jsem největší debil na světě", protože mně jediné odmítá pracovat word a nepíše háčky a čárky. Ani vyučující nechápala proč, takže... Na písemku si musím sednout rozhodně někam jinam.:D Po hodině přemýšlíme, kde strávíme hodinu a půl čekáním na ten očekáváný test. (Jediný důvod, proč jsem nemohla domů už ve čtvrtek a nemohla jsem sedět v komisi u voleb a dostat za to peníze, vrr!) Původní plán jít do knihovny byl cestou spontánně změněn ("Já mám strašnou chuť na hranolky!") na jít do KFC, a tak se s K. a P. učíme, smějeme, stresujeme, závodíme, kdo rychleji nakreslí periodickou soustavu prvků a těšíme, až to budeme mít za sebou, přímo tam. A všechny tři jsme hrdé moravanky. K vedlejšímu stolu si přisedne paní s malým uječeným hysterickým chlapečkem (moje oblíbená situace :/).

"Já asi fakt nebude mít děti."

-"Ale to tak neber, to je Pražák. U nás by dostal pár facek a byl by klid." :D

Stupňuje se nervozita a mě to čím dál víc připomíná pocity z gymplu a je to kupodivu docela příjemné. Hízíme do vzduchu otázky, předháníme se, kdo dřív odpoví, ale čím víc se to blíží, tím víc nesmyslů říkáme.

"Náboj fosforylu!"

-"Dva mínus!"

"Tři plus, dopr*ele!"

-"Do pi*e!!!" :D

Strategicky obsadíme předposlední řadu ve velké posluchárně a čekáme, co se bude dít. Dost nás překvapí, že po nás chcou indexy, protože je s sebou samozřejmě nikdo nemáme, ale nakonec stačí ISIC. A můžem začít psát. Jsem zděšená, kolik toho je, ale uklidním se a začínám psát. Přemýšlím, koušu propisku, a hlavně píšu. A z každé dobře vyčísené rovnice mám radost a pořád se dostávám dál a dál, nikde se nezaseknu. A jsem na konci. Vracím se na začátek, projíždím všechno od znova. Vším si teda nejsem tak úplně jistá, něco bude určitě špatně, ale všudě něco mám a to je důležité. A pak už slyším "Odložte pera...", odevzdávám, mám skvělý pocit a začínám se cítit nebezpečně euforicky. Jestli mi pocity předtím připomínaly gympl, teď to bylo úplně jako bych se vrátila zpátky. Všichni jsme ještě s tím doznívajícím vzrušením probírali svoje odpovědi, porovnávali výsledky, popisovali svoje pocity a hromadně se cpali ven... A drželo se nás to ještě v metru.:D Z toho mám teda o 100% lepší pocit než z výpočtů, tak snad aspoň něco vyšlo.

K. mě opustila už na Malostranské, tak jsem na koleje dojela už sama, popadla jsem sbalenou krosnu, zamkla a rychle jela zpátky, na hlavní nádraží, koupila jsem si jízdenku, nasedla do vlaku, obsadila někomu místenku, vybojovala jiné prázdné místo, sedla si, vytáhla jídlo a notebook a po třech týdnech jsem konečně jela domůůů!

"Jak jsem trnul ve skříni na koleji zda mě tam vrátná objeví..."

A i když jsem si cestu krátila koukáním na seriály, rozepisováním tohodle článku a poznámkami z matiky, po tmě to ubíhalo strašně, strašně pomalu! Z plně obsazeného kupé jsme nakonec do Valmezu dojeli jen já a jeden pán, ze kterého jsem měla trošku úchylný dojem, ale asi to byla moje chyba, kdybych se nepolila tak blbě tim pitím... :D No, každopádně jsem v devět byla na nádraží, kde už mě čekal táta a a hurá domů!

Tři týdny... Tak takhle dlouho už prosím ne. Nejúžasnější byli samozřejmě psi, kteří se přiřítili hned, když jsem vešla do dveří. Ax na mě okamžitě vyskočil a opřel se mi tlapama o ramena a nehnul se ode mě a asi se do zítřka ani nehne. Coudymu trvalo asi 15 sekund, než mě poznal... Zrádce!:) Ale jsou skvělí, tak skvělí, že si je asi odvezu s sebou, oba.

Dnešek jsem strávila nakupováním s maminkou, splnila jsem občanskou povinnost u voleb a teď jdu vytáhnout obludy někam daleko. Protože nikdo neocení genialiltu vašich slov více, než váš pes.:) A třeba i zmokneme...

"Vypadám v tom jak těhotná..."

-"A nejsi?" :D

Mám se skvěle.

Killinková*

"Jak jsme se hádali o voloviny a zkoumali z čí to bylo viny..."

š-ť-a-s-t-n-á

(Kvůli tomu (opraveno:)) pocitu, když usínám přitulená k němu a cítím, jak voní, a obyčejný vzduch mi pak nechutná.)