To umí každý debil, aby eso trumfem přebil, ale dát na eso dvojku, to je teprve gól.

Už od odpoledne se docela topím v neuvěřitelně nostalgické náladě a nezlepšuje se to. Naopak mám pocit, že se do toho záměrně uvrtávám hlouběji a hlouběji.

Královna patosu.

---

Po několika měsících jsem zase strávila velkou část dne na gymplu, tentokrát už opravdu naposled, protože se konal náhradní termín maturit, a asi mi to teprve teď všechno došlo. Že jsme za sebou zavřeli další dveře a zatímco to tam dál bude pokračovat v zažitých kolejích, my musíme pokračovat jinudy, zapadnout do nějakých nových kolejí. Cítit se chvilku cize a zmateně. A to místo, kde bychom do jídelny trefili i poslepu, kde se už nedívíme frontám na záchodech a kde je pořád zima, nechat těm dalším. Zkušeným čtvrťákům, co sice nahradili nás, ale lepší stejně být nemůžou, cizím bažantům, kteří jsou protivní, namachrovaní, arogantní, ale ve skutečnosti stejně ustrašení, tomu nepojmenovatelnému zbytku mezi těmito 2 kategoriemi a milovaným i nenáviděným profesorům.

Byli jsme tam víc než doma, tak jak je možné, že to tam bude fungovat i bez nás? Beze mě a bez tebe, bez těch dvou, no jasně že i bez vás a taky bez té a bez toho, jak jinak.

Teprve dneska jsem si uvědomila, že mi to všechno bude vážně chybět.

Ranní vstávání a dobíhání do školy těsně před zvoněním, nebo nejlépe až po něm. Nekonečné hlédání správné třídy, bloudění školou. Vyčerpané zhroucení se do lavice. Mezitřídní hádky, kdo má správně být v téhle třídě.

Čeština s Duffy, šílený strach z jejího zkoušení, její nevyzpytatelné nálady, nepochopitelné otázky, krutopřísně známkované písemky, záchvaty šílenosti, zábavné výklady a nejvtipnější poznámky na účet všech těch nebožtíků spisovatelů.

Angličtina s Kopřivkou, její chaos ve všem a oblíbené "So, tak teda, okey, děcka já vám to řeknu česky, to bude rychlejší." A losování, kdo smaže tabuli.

Fránina s madame Helie, její děsivě modré oči, vypravění na téma autonehoda a podobně, uječený hlas, strach na něco se zeptat, strach říct, že něco nevíme. Stresy před každou hodinou. Hlavně, ať po mě nic nechce, ať se mě neptá, když jí nerozumím! Ať po mě nechce časovat to sloveso! Ne, imparfait, conditional? Ne!

Matika s Lochnes, nedělání domácích úkolů, vyvolávání k tabuli, nestíhání v hodinách, vyhrožobání písemkami a tradiční každoroční přepadovky.

Fyzika s Jaškem, jeho chalupa a jeho košile, jeho blbé vtipy, vektorI a dobI, koulování, nechutně těžké písemky, pokusy, náš odpor k vytváření laborek a luštění křížovek v hodinách.

Chemie s Danišem, jeho tryskorychlý zápis, prosby ať zpomalí, otázky k písemkám, jeho smích vlastním vtipům a možná trochu naivní touha nás ovlivnit, ukázat nám správnou cestu. Skvělý člověk, ale být učitelem je těžké.

Biola s Trčkins. Upřímně, ona je jediná, kdo mi ani v nejmenším chybět nebude a kdo mi kazí vzpomínky na gympl. Její náročnost, její odporné písemky. Jak se nikdy nepostavila na naši stranu, řešila omluvenky nekonečně dlouho, udělovala nesmyslné důtky a napomenutí, neměla nás ráda, její úkoly, když jsme jeli do zoo, čtení školního řádu, její uspávající výklady, nejnudnější laborky, zápisy z videa a hodiny strávené u přípravy na její písemky. Všechny ty dny a víkendy zabité kvůli ní. Jak se rozdávalo vysvědčení, všichni už byli doma a ona se teprve vyjadřovala k absenci. NE.

A její tělocvik. Rozcvičky na známky, kotouly, přeskoky i houpání na kruzích. Její povzdechy u našeho volejbalu. Kosovo desatero, koupíme si buřt, osmistovka.

Zeměpis s Kotym. Jeho občasné podnapile veselé nálady, pouštění videí, opisování u písemek. Jak mi Terka vždycky vyplnila slepou mapu, protože jsem na zeměpis lama. Jeho psaní oběma rukama zároveň a nepochopitelné výklady.

ZSV s Dřímalem. Aktuality, začátečnické zjišťování zadání písemky od ostatních tříd. Milý a sympatický přístup u zkoušení, odložení písemky, kdykoliv jsme potřebovali. Jeho opatrné vtipy a hlavně oblíbené "Prosím, tiše!"

Dějepis s Koppem,jeho inteligentní humor, někdy arogance a podrážděnost, ale většinou férovost, ale přísnost. Oslavování jeho svátků a narozenin. Pohotové reakce.

Strach z ředitele na zakázaném schodišti, celý rok neuvěřitelná zima, vyměňování svačin, volení obědů, předbíhání v jídelně, prázdný automat, kafování, usínání v posledních hodinách, tělocviky na sedm ráno, fronty na holčičích záchodech, záchvaty smíchu, zvuk zvonku, páteční euforie z víkendu, stresy před písemkami, volné hodiny, chození na gyros a na nudle a na zmrzlinu, závislost na lízátkách a čokoládě, zvonění telefonů v hodinách, radost ze změn v rozvrhu.

Bažanťáky, jolky, výlety, exkurze, turisťák, lyžák, PRAHA!, Gaudeamus, stužkovák a maturák.

Všechny naše hlášky, které zůstanou navždy schované v těch studených stěnách tam.

Školník hlídkující u hlavního schodiště a kontrolující přezůvky, kreslení po lavicích, koukání z oken na nápis "Zítra? Ideální den začít.", kopírování a zmenšování taháků, tradiční praskání rozhlasu a "Věnujte prosím pozornost krátkému hlášení." Odpočítávání dnů do každého volna, do každých prázdnin, vymýšlení omluvenek, nebo když je každý rok v určitém období in mít zlomenou nohu, fandění u volejbalových turnajů.

A vypracovávání a přeposílání maturitních otázek, stresy, spousta práce, profesorské strašení, očekávání státních maturit, poslední zvonění, MATURITA.

A všechny ostatní detaily, co k našemu gymplu patřily a patří. Ale my už tam nepatříme. I když je tam stále stejná zima, automat je prázdný, skříňky nejdou zamknout a zvonek zní stejně, už se nás to netýká. Nesednu si k Terce do lavice, nedám jí kousnout svačiny, nevyzkoušíme se navzájem z literatury a nebudeme si navzájem stěžovat na semináře a nebude počítat, kolik písemek tento týden píšeme. Ani s Kačkou, s Pájou, s Wendy, s Kulíkem, Marťou. S nikým.

Nebudeme už pít rum s čajem z termosky v kostele na vánočním koncertě školního sboru.

A Vladan nebude křičet "Píšem, učte se!!!"

Miřek nebude vybírat pořád nějaké peníze.

A nebudeme obcházet tabla na náměstí.

Nebudeme šířit drby o tom, že se ředitel rozvádí a že má milenky. Nebudeme znechuceně kritizovat oblizující se páry na chodbách a nebudeme řešit, kdo s kým spal, kdo se s kým rozešel, kdo si s kým začal.

A já nebudu mít pořád hlad a nebudu mít věčně odhlášené obědy, nebudu chodit s NKSkou do školy a někdy i domů, nebudem se scházet v jídelně o velké přestávce. Nebudu se ploužit domů se sluchátky v uších a přemýšlet, co se musim na zítřek naučit. A nebudu se učit stylem ještě dvě stránky a půjdu vyvenčit psy.

Je mi smutno. Piju už druhý hrnek meduňkového čaje a chroupu jablka, i když by stačilo asi deset kroků a můžu si vybrat z pěti druhů milky, můžu otevřít ledničku plnou zákusků, můžu sníst ten karamelový croisant. Achjo.

Pozítří, vlastně už zítra se stěhuju do Prahy na kolej a v pondělí jdu poprvé do školy. Můj první den na vysoké škole. A v úterý imatrikulace. Prosím, ať tam vydržím dýl jak jeden týden! Prosím, ať tam vydržím dýl jak jeden semestr!

Na koleji už jsem se byla podívat, v úterý. A je to tam moc hezké, nové, prostorné. Mám dvoulůžkový pokoj v šestém patře. A mají tam automaty na nanuky, tak to bude snad fajn. Ale stejně nevim, jestli to zvládnu. Jo, jsem zvyklá na spoustu lidí na malém prostoru, ale oni budou... cizí. A já s nima mám sdílet, koupelnu, záchod a dokonce i tu malou ledničku?

A hlavně je to Praha. A já jsem malá, blonďatá, modrooká holka, co se bojí jít uložit peníze do banky a co se určitě při první příležitosti ztratí v centru a nebude se umět dostat zpátky na Jižní město. A taky určitě nevyjdu s penězma, ukradou mi mobil v metru a budu v noci brečet do polštáře.

Tak mám strach, noaco! Mám strach tady nechat celou rodinu, NKS, psiska, svou postel, svoje oblíbená místa a oblíbené obchody. Co tam bez nich budu dělat? Myslím, že bez nich existovat neumím.

Snad je to normální, tenhle smutkostrach, snad si tam zvyknu, snad to dokážu, snad vyrostu. Protože to přece má i ty kladné stránky. Na tu školu se těším, konečně budu studovat něco konkrétního a né literaturu, fyziku, dějepis a chemii dohromady. Mohlo by mě to bavit, mohlo by mi to jít. Mohla bych být třeba i dobrá. Umím být dobrá! Trochu se těším i na tu anonymitu, na metro, na objevování nových věcí a na oblibování si nových věcí.

No a pak je ti jeden superobrovský subjektivní důvod, proč se na Prahu těším, a tím je ten můj vysoký dlouhovlasý princ. Nevím, jak je to možné, ale pokaždé mi chybí víc a teď, po deseti dnech, co jsme byli úplně pořád spolu, je to nejhorší. Nechce se mi večer usínat, když vím, že ho neuvidím hned po probuzení. Nechce se mi vstávat, když neslyším jeho "Dobré ráno, lásko." Potřebuju cítit ty doteky. Potřebuju se s ním smát. Potřebuju jeho vůni. Neumím bez něho být. Už ne. :)

"Máme přirozené nutkání zaplňovat prázdná místa."

Tak jo. Show must go on?

A uvidíme, uvidíme, uvidíme.

Killinka*