Táborová*

Takže tábor? Fajn. Týden v kuse jsem jen spala a jedla a spala a jedla a v mezičase jsem se sem tam opalovala a za to jsem dostala zaplaceno. Kdo by nechtěl? Tak jo, ze začátku jen jednou ale poté už dokonce dvakrát denně jsem se hodinu a půl věnovala dětem a jejím chlupatým obludám, sem tam jsem je všechny porazila v kartách během večerního klidu a jednou jsem se nechala strhnout k velké vodní bitce. A za to jsem tedy dostala zaplaceno. Kdo by nechtěl? :D

V porovnání s minulým rokem se letos sjela do kempu neuvěřitelně skvělá parta dětí. Byli akční, nadšení, pořád se něco dělo. Nikdy jste je neviděli zalezlé v chatkách, nikdo nestávkoval při rozcvičce, nikdo neseděl sám v rohu. Všichni se bavili, všichni se smáli a do všeho skákali po hlavě, někdy dost doslova. A to je pak radost s takovou skupinou pracovat. Bylo jich všude plno a pořád byli slyšet, byli neuvěřitelně hluční a správným způsobem šílení. Večer nechtěli jít spát, ale ráno klidně vstávali. A do toho všeho se zodpovědně starali  o své psy a měli zájem s nimi pracovat a na sobě pracovat, což je to nejdůležitější. Zájem a snaha a nikdy se nevzdát, i když to třeba zrovna moc nejde, i když je 35°C, i když je ten vedle zrovna trochu lepší. Takže až na to, že jejich sehraný kolektiv občas míval lehce anarchistické sklony (ale nic, co by se nedalo zvládnout a zase nasměrovat správně), to bylo nádherné. Nechtělo se jim domů, při všem tom hromadném objímání a postupném odjíždění se jim leskly oči, celým táborem se během celého posledního rána nesly výkřiky "Ahooooj za rok!" všemi směry, odjíždějící děti se vykláněly z aut aby ještě všem zamávaly, všichni si slibovali, že za rok ve stejném složení, psali si na ruce emailové adresy a telefonní čísla... bylo hezké na to koukat. A ano, bylo to hodně dojemné. Byli tam kluci a holky z celé republiky, z Moravy i z Čech, Pražáci, Brňáci, Ostraváci, dokonce i ze Slovenska... A většina z nich se po tom skvělém týdnu, kdy se probouzeli spolu a usínali spolu a prakticky se od sebe nehnuli, teď uvidí nejdříve za rok, zase na táboře. A oni si to uvědomovali a bylo jim z toho smutno. A vy jste je sledovali a měli jste z nich radost, protože z těch dětí třeba nevyrostou špatní lidé, jestli to takhle půjde dál. A byli jste součástí toho a každou chvilku vám někdo vtrhnul na chatku, aby se s vámi taky objal a rozloučil a abyste si s ním taky navzájem slíbili, že za rok určitě přijedete zas. Jsem ráda, že jsem tam mohla být, že jsem se s nimi mohla smát a hrát si. A že jsem jim mohla taky něco dát, snad nejen z toho kynologického úhlu pohledu.

A já jsem si nejvíc užila ty večerní nekonečné procházky bez cíle, toulání se lesem, polem s psiskama, bez vodítek, bez lidí. Sluchátka v uších, foťák v ruce, milion dokonalých smsek a telefonátů a pocit, že lítám. Sdílet.

Killinková