Na maximum

České dráhy nás začínají milovat.

Tak jo. Já vím, že víte, jak jsem šťastná, nadšená, okouzlená a lítající. A zadaná.

A je to nádhera, opravdu, užívám si to, nesnažím se to pochopit a odmítám tu pohádku opustit.

Akorát teda zase nevim, jak to pojmout, abych nepsala pořád dokola to samé. Takže tentokrát pojedeme třeba zážitkově?

---

Praha. Rychle ubíhající cesta z Valmezu, najednou prostě Libeň a vystupujem. Nevadilo mi, že tam ještě nebyl, protože vlak před Prahou záhadným způsobem dohnal 15 minutové zpoždění. Protože rentgenovat všechny ti lidi kolem a pak ho prostě najít. Jak jde, tou typickou chůzí, v košili a slunečních brýlích... Slova jsou najednou tak hrozně zbytečná! Tak jo. Šílené horko. Jistě, horko bylo všude, ale pražské horko, to je o několik levelů výš. Doufám, že revizoři v takovém počasí snad ani nepracují, protože jedu načerno. Byt číslo jedna. Nádherný, starý dům. A moje nohy prý provokují, aha! :D Neslušné návrhy. Stromovka. Letná. Ale nakonec nic, jen pár telefonátů a zjištění, že byt číslo dva je prázný.

"Dobrý den, prosím vás, nevíte, jestli tady můžu parkovat?"

-"Mně tady určitě nevadíte."

Zase tramvaj, malá postel a tak. Máme hlad. U něj nic neobvyklého a u mě se toho musí využít. Konečně metro a dokonce legálně. Vyjdeme všemi možnými východy než trefíme ten do King burgera.

"Kdyby tam nebyl ten nápis na schodech, tak to ještě nenajdeš."

-"Proto tam ten nápis je."

Pak další komplikace, když se rozhodne, že si to prostě sníme na nábřeží i kdybychom měli projít pěšky skrz celou Prahu. Nejdřív teda celou Prahu projedem metrem, následně ji taky projdeme pěšky ale opravdu nakonec dojdeme k Vltavě, krása. Už nemáme sílu hledat ještě navíc lavičku (čti: já už dost protestuju), takže si tam prostě sedneme, nohy skoro mácháme ve vodě, ale je to nádhera. Cpeme se, krmíme labutě cheeseburgerama. Pomalu se stmívá. Uznávám, že je to kouzelná romantika. Konečně mám důkaz, že menu prostě k něčemu je a nemá z lidí tahat zbytečně peníze. Poprvé a naposled mám v něčem pravdu konečně já, ale je to dobrý pocit. :D

A noční Praha. Míša, kterého nám nechtěli vyměnit za dřívka, ale aspoň jsme vyhráli dalšího. Šestého. Spousta, spousta a spousta lidí na Staromáku koukajících na fotbal nás překvapila oba dva. Na Václaváku zase skoro hmatatelné alergeny ve vzduchu. A velký svíticí Baťa, ahoj, Moravo! Mám pocit, že se ztrácíme v uličkách ale stejně nakonec dorazíme do bytu číslo jedna. Vzdávám snahu dělat dobrý dojem, protože se mi chce kýchat, když mám říct své jméno a pak se na mě ještě mluví rusky. Pocit, že co se dělaní špatných dojmů týče, jsem docela mistr. Spí se mi skvěle, což bylo zapříčiněno určitě tím, že mi byla přenechána měkčí půlka postele. Gentleman.

Auta a řízení. Velice důležitá kapitola. Tomovo řízení a slovník se mění podle toho které auto řídí a koho veze. Což je pochopitelné. Fordem z Prahy do Prachatic to bylo v pohodě. Až na mé občasné sklony zavírat oči při předjíždění. Kiou se jezdí dvěma způsoby. Záleží na tom, jestli vezeme maminku nebo morfa. A Megane, to je srdeční záležitost. Já nevím, ale prostě to auto miluju. S Meganem se jezdí jako prase a hvízdá se v zatáčkách. Megane je náš. Celkově jsem se naučila, že všichni řidiči, kteří jezdí podle předpisů nebo snad- proboha!- pomaleji, než je horní hranice povolené rychlosti, jsou kreténi a hůř. Taky jsem asi v životě nejela v troubícím autě, když nepočítám svatbu, a teď jsem si to vyzkoušela dokonce dvakrát. A tak celkově je to řidič blázen, šílenec a cholerik, ale tohle přesně se mi tak moc líbí. A hlavně- umí to. A bezpečně. Nebo já si aspoň bezpečně připadám a to je už opravdu co říct. Takhle se cítím v autě jinak už jen s tátou.

Taky jsem si dokonale užila svůj (zlo)zvyk jezdit s nohama na palubní desce nebo nejlíp z okna. A kllidně bych jezdila autem a koukala na toho řidiče pořád. Nebo aspoň dokud by nás nezačaly bolet záda. :)

Motorka. Ne, to není motorka, to je žlutá kráska. Nikdy v životě jsem na motorce nejela, takže tohle byl zážitek jako prase. Žádný kolotoč se tomu nevyrovná. Nejdřív jen tak lehký respekt. Helma, rukavice, no fajn, huustý. A taky jet ve dvou na motorce pro jednoho je docela funny. Moje nohy zvládnou vše. :D No a pak už se teda jede. Prvních třicet sekund fakt nádhera, koukám kolem sebe, je mi krásně, vítr ve vlasech, skvělý pocit. Všechno, co přišlo potom, byl stav skorosmrt.  Ječela jsem, křečovitě se držela, zavírala oči. Rozhodl se mě zabít. Při každém minimálním zpomalení jsem se snažila dohnat kyslíkový dluh, jinak jsem totiž na dýchání neměla čas. Po chvilce jsem zjistila, že je lepší nezavírat oči a trošku se dívat na cestu protože se aspoň můžu (psychicky) připravit na zatáčku. Taky jsem se snažila řvát míň a nedělat mu zbytečně radost (jeho viditelné pobavení mi fakt pomáhalo), ale moc to nešlo. Když už jsem řvala, tak to bylo stádium, kdy jsem nás viděla v krvi. V jedné zatáčce už jsem měla opravdu pocit, že skoro ležím bokem na asfaltu. Cestou zpátky mě lehce vyděsila ještě srnka, co si před nás v pohodě vyskočila. A následovala sexy zastávka v lese, mmm. No a pak už poslední úsek, který byl to nejbrutálnější, co jsem kdy zažila. Na konci jsem prostě zvládla jen slézt (a nespálit se o výfuk), sednout si do trávy před garáž a dýchat. A dýchat. A dýchat. A nechat si sundat helmu. A dýchat. A mít křeč v rukách. A dýchat. To bylo stoprocentní psycho. :)

Ekologische vyměňování oleje. Fascinuje mě na světě spousta věcí. Myslím, že něco takového dokáže jenom Bůh. Jak si vedle někoho, kdo umí dostat ten olej z motorky, nalít do ní nový a vyznat se ve všech těch šroubcích a tak, nemám připadat jako debil? :D

Pohodovou jízdu jsem si užila až o den nebo dva později, když jsme jeli někam pryč, aby si Tom mohl zakroužit na trati. Musel jet pomalu, protože jsem nebyla dost oblečená, na rozdíl od něj. Proč jsem nevěděla, že jsou motorkáři tak sexy? :D A na řadě byl jeden z nejlepších zážitků.

Ano, bavilo mě to. Soustředěně přivírat oči, když vjíždí do zatáčky. A netrpělivě čekat, až se ta moje žlutooranžová nepřehlédnutelná dvojka zase vynoří, když mi zmizela z dohledu někde vzadu. Připadat si trošku nepatřičně mezi těmi německy mluvícími lidmi a krásnými fanynkami. A taky si připadat drsně se zrcadlovkou na krku vedle těch jejich malých kompaktů. Ha! Naučit se držet to božské zrcadlo správně. A udělat 300 fotek a z toho jen jednu docela dobrou. Čekat, jestli zvedne ruku a vyjeden ven z okruhu nebo pojede další kolo. A čekat na emoce, až si sundá helmu. Nadšení, únava, radost? Sdílet... Líbat se, i když chutná slaně. Podávat mu pití, připadat si důležitě. Tak se všichni koukejte, já jsem tu s ním! A pozorovat ty smyky v zatáčkách a vychutnávat si ten řev motorek. Naprostý laik, ale absolutně nejnadšenější. A já už prostě nemám dost velkou slovní zásobu na zachycení mého úžasu. Motorkáři jsou sexy, ale ten můj nejvíc ze všech.

A cesta zpátky. Jsem veselá, zpívám si  Jet plane a Chinaski do helmy. A policie. Porušujeme asi tak milion zákonů, takže reakce? Přidat plyn a ujet. Tomu se říká adrenalin. :D

Koupání. Nojo, bylo horko, takže jsme za těch šest dní plavky docela využili. Někdy je Klárka tak šikovná, že si s sebou nevezme ručník. Ale tak co, bylo teplo a nevadí mi ležet jen tak v trávě, i když na mraveništi. Stejně mě v trávě nenechal a já musela ležet na něm, chichi. A tak dále. Hyperaktivní děti. Na facku. :D Úvahy o tom, jak je možné je nezabít. A sny o multifunkčním potomkovi, co bude dělat plavání, motokros, francouzštinu, moderní tance, fotbal a výtvarku a bude mít psa. A nebude muset mít samé jedničky, stačí vyznamenání. :)) Pozorování free hippies uměleckých lidí a jejich dětí a psa. Malá slečna páchá atentát na mého Anděla. Konkurence! Pozooor, on už je zadaný! :P A pošlapaný od psa. Hlídání motorky v pěší zóně. Voda za osmnáct korun. Nechoď po tom, hrozně to klouže. Převlíkání se do plavek. Zahřívání se v meganovi. Pohledy zhýčkaného jedináčka, když leze do vody nebo z vody v bílém tričku. Ach! :)

Maminkaa. :) Neznám asi nikoho tak milého, usměvavého, hodného a skvělého jako je Tomova mamka. Jo, měla jsem strach. Navíc s mou super schopností dělat dobrý dojem. Uáá! Jenže s někým, kdo vás vezme na zahrádku a nechá jíst maliny a jahody, navrhuje, abyste ještě neodjížděli (takže byl můj pobyt v Prachaticích o tři dny prodloužen), milionkrát řekne, že vám to sluší, když si dáte jen řasenku, komu se líbí vaše Granko šaty, kdo skvěle vaří a posílá vám smsku, když už sedíte ve vlaku a jedete domů (ať mi ubíhá cesta, mám se hezky a jestli se mi u nich libilo..?!- dlouho jsem nebyla tak dojatá nebo cože, prostě jen...waaau..:) )... S někým takovým se nemůžete cítit ani trochu nepříjemně. A já jsem strašně překvapená, že na světě existuje někdo takový. Už chápu, po kom ten Anděl je. :))

Morf. Původně jsem ho chtěla vynechat, ale jestli mám psát o zážitcích, tak tenhle člověk je jeden velký zážitek. :D Není vůbec těžké mě rozesmát, já se opravdu zasměju sebemenší kravině, ale tohle je extrém. On jenom řekne "čau" a já už se směju. Neuvěřitelné. Ale ta jeho osobnost, jak se vyjadřuje, jak se tváří, jak chodí (se zlomeným kotníkem)... Zhmotněná vtipnost. :D A ještě ty jejich rozhovory. Mohla jsem mít náladu na nule, depku z odjezdu, mohla jsem být unavená a asi smutná, ale s nimi to nešlo. Idioti! :D :D A nemyslím to špatně, Martínku! :D :)

"Počkej, ty jako fakt neuneš, když je tma?"

-"Aspoň lampičku vole!!"

Romantika. Má nějaký nový, desátý rozměr. V autě, na motorce, v garáži, v parku s pávem a plackama, co mi chutnaly (!), na nábřeží, v metru, v tramvaji, ve vodě. V kuchyni, když krájíš ananas a krmíš mě jím. Když se cpeme utopencema s cibulí (nejvyšší level :) ). Když jíme zmrzlinou v posteli a koukáme na House. Když se válíme v posteli a posloucháme naše písničky. Když kombinujeme krekry s čokoládou, sýrem a salámem. A na rozhledně! Nebo když se jen tak zastavíš uprostřed cesty a dáš mi pusu.

Tón tvého hlasu, když mi říkáš, že mě máš rád. Ten soustředěný pohled, když řídíš v centru Prahy. Pobavený úsměv, když si všimneš, že na tebe koukám. Ty ksichty, když jsi šťastný. Jak se mi směješ, když se na sebe dívám do zrcadla. Nebo to, když se líbáme a oba zároveň otevřeme oči. Jak mi po kýchnutí automaticky podáš prášky na alergii. Jak se tváříš, když lezeš bosky do vody. Jak tě překvapujou úplně obyčejné věci, třeba že klidně vstanu a vypnu počítač. Když mi tvrdíš, že moje řasenka je modrá (což není pravda, mimochodem :D). Tvoje vůně. A košile. A jak mi říkáš, že jsem úžasná (což taky není pravda, ale zní to hezky). TY.

A já? Já jsem asi Popelka. Objevuju spoustu nových pocitů. Všechno je nové a hezčí. Všechno má nový smysl. Jsem šťastná

Vůně paneláku, zvuk výtahu, výhled z osmého patra, bordel, pavouk ve vlasech, rozdílný způsob nanukování, dva rozkoukané filmy, šílené sny, obrovská bouřka

A vedle něj už když usínám, tak se těším, až se zase probudím. 

K.*